V Dejvickém divadle inscenují smrt Alexandra Litviněnka

Dvě vraždy v dejvickém Elsinoru

V Dejvickém divadle inscenují smrt Alexandra Litviněnka
Dvě vraždy v dejvickém Elsinoru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Večer 1. listopadu 2006 Alexandr Litviněnko začal zvracet a prudké dávení se pak opakovalo vždy po několika hodinách. Záhy tohoto bývalého agenta FSB a nyní už několik let v Londýně žijícího ostrého kritika Putinovy politiky napadlo, že ho někdo otrávil. Bylo to tři týdny po vraždě novinářky Anny Politkovské, se kterou se znal a se kterou sdílel přesvědčení o „putinovské“ stopě na sérii atentátů svalovaných na čečenské teroristy. Po třech dnech bolestivých stavů, kdy nedokázal jíst ani pít a mučila ho nesnesitelná bolest, byl převezen do londýnské nemocnice, kde se týdny marně snažili přijít na příčinu jeho stále se zhoršujícího stavu. 23. listopadu zemřel. Pár hodin před smrtí nalezli příčinu jeho otravy. Bylo to polonium, vysoce radioaktivní a nesmírně vzácný prvek, k němuž se obyčejný smrtelník prakticky nemůže dostat. Litviněnko ještě před smrtí stačil nadiktovat prohlášení, v němž za původce smrti označil Vladimira Putina.

Někdy v raném středověku si na hradě Elsinor jde zdřímnout do zahrady král, otec prince Hamleta. Podlý vrah mu nalije do ucha jed a král v hrozných mukách umírá. V podobě ducha pak vyjevuje synu Hamletovi pravdu o své smrti a označí vraha, Hamletova strýce Claudia. Hamlet ve složitých úvahách dochází k rozhodnutí, že je nutné zvolit čin. Zdá se, že však váhá, jaké prostředky a formy použít. Významnou roli v jeho plánu sehrají herci, kteří právě přijíždějí na Elsinor…

Tyto dvě události, jednu reálnou a druhou mytickou, Shakespearem proměněnou v báseň, spojuje inscenace Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga: tak se jmenoval onen „divadelní“ král, jenž je na jevišti otráven stejným způsobem, jakým Claudius, jemuž je nyní scéna předváděna, sprovodil ze světa krále. Scéna, nacvičená Hamletem, je součástí nejen pomsty, ale hlavně je přiznáním, že Hamlet o Claudiově činu ví. De facto se tím Hamlet obnažuje a vyhlašuje Claudiovi boj. Po tomhle demonstrativním kousku už nemůže být pochyb, kdo je kdo.

Další inspirací pro Vraždu krále Gonzaga byl autorům Shakespearův Hamlet. - Foto: Dejvické divadlo / Hynek Glos

Hvězdy si kladou otázku

Těmi Hamletovými spolupodílníky je na pódiu Dejvického divadla šest herců. Veskrze hvězdy souboru, tři ženy a tři muži, kteří mají něco za sebou, něčeho dosáhli, v současnosti jdou z role do role, v televizi, ve filmu, někteří v reklamě. Je o ně zájem, v některém případě až obrovský: lze-li v Čechách mluvit o herecké hvězdě, na takovém Ivanu Trojanovi se asi shodneme; Klára Melíšková mu pomalu dýchá na záda. Úspěšná je samozřejmě i Simona Babčáková, Zdeňka Žádníková Volencová a Martin Myšička, současný umělecký šéf divadla, a také nováček v souboru, Tomáš Jeřábek, ovšem už dostatečně otřískaný fenomén pražské divadelní off-scény. Všichni hrají v divadle, jež je léta hodnoceno jako nejzajímavější v Praze, a snad každé jejich představení je rychle vyprodané. Pracují pro ně stejně tak vyzrálí režiséři, v tomto případě to byl Jiří Havelka, který patří k nejinvenčnějším českým režisérům současnosti. Prostě všichni jedou, mohou být spokojeni. Jenže co dál? A jak dál?

Představení začíná, na prázdné scéně sedí na židlích šest postav přikrytých hnědými šátky. Ty spadnou a pod nimi jsou herci. Jeden za druhým vstává a předvádí svůj monolog: osobní se prolíná s texty her, v nichž v uplynulých letech tady v Dejvicích hráli, někdy skoro není poznat, co je osobní zpověď a co je třeba monolog z Čechovova Racka nebo Dostojevského Karamazových… Jedno splývá s druhým, civilní maska rázem přechází v dramatickou, předvádí se jakoby autenticita, každý mluví jakoby za sebe, vtipně předvádí svůj stand-up výstup, působí to upřímně, ale odehrává se to na jevišti, takže co je pravda a „dichtung“, je samo o sobě otázkou. Nejsou to jen talentovaní narcisové, šťastní exhibicionisté, kteří musejí ukazovat své ego, a ještě jsou za to placeni? Miluji potlesk, říká Melíšková a dostává se jí ho. Trojan si o něj taky hezky umí říct. Jsou to manipulátoři, nebo naopak lidé, kteří toho mají tolik, že se prostě chtějí rozdat? Anebo naopak žádné jejich „já“ neexistuje a oni jen vcházejí z role do role, z převleku do převleku, kde se jejich identita ztrácí?

Není přitom asi nutné si takové otázky pokládat: diváka to především baví, jejich humor je inteligentní, jako jsou inteligentní i oni sami, jiskří to mezi nimi a srší to i na publikum, což je nejdůležitější. A z těch monologů postupně vystupují témata, zprvu nenápadně, ale pak již zřetelně. Co to znamená, hrát v téhle době? Jaká je zodpovědnost herce? Je jiná než zodpovědnost občana? Je větší? Nebo naopak by měl být herec opatrný, neboť je to riskantní a podezřelá profese, od níž se čeká víc, než může dát? Není jejich pravda omezená „pravdou“ jeviště? Má jejich slovo, které je naučené, stejnou hodnotu jako slovo, které je spontánní a člověk za ním stojí? A dá se to rozlišit?

To všechno možná divákovi táhne hlavou, když ty sympatické lidi poslouchá, a říká si, je to trochu besídka, sraz abiturientů, v každém případě zábavná, muži vtipní, herečky rozkošné, klidně by z toho mohlo být celé představení, ale přece jenom: je to divadlo, dramatický útvar, tak třeba se to ještě vyvine, a je zvědavý kam. A ony se ty jejich monology skutečně vyvíjejí a pomalu se z nich jako duch na Elsinoru vynořuje motiv, který je v divadle od antiky a který Shakespeare proměnil v kánon, totiž že divadlo má odhalovat pravdu. A ta pravda není spojena jen s láskou, jak praví klasikův axiom, ale také se smrtí, protože pravda je riskantní a pravda něco vyžaduje, v krajním případě i život. O to samozřejmě těmto hercům nejde, ale na divadle zemřel možná už každý z nich. A zahrát smrt tak, aby jí každý v sále uvěřil, je úkol herce.

V inscenaci Vražda krále Gonzaga, inspirované příběhem Alexandra Litviněnka, si hlavní roli zahrál Martin Myšička. - Foto: Dejvické divadlo / Hynek Glos

Křídla anděla smrti

Použití herecké scény z Hamleta a její spojení s dokudramatem o Litviněnkově smrti je svým způsobem geniální nápad a myslím, že se mýlí ctěná divadelní kritička Lidových novin, která obě poloviny představení označila za nesourodé. Tak jako herci na Elsinoru jsou dirigováni Hamletem, aby upravili svůj kus a přizpůsobili jej aktuální potřebě usvědčit vraha, tak herci zde v Dejvicích jakoby nacvičují text, který je sestaven z autentických záznamů okolností Litviněnkova případu. Úsporně, obnaženě, až ve stylu rozhlasové hry rozehrávají drama tří týdnů, jež následují po pravděpodobném otrávení Litviněnka agenty FSB (Federální služba bezpečnosti). To, co začíná jako čtená zkouška, se mění se stoupající intenzitou Litviněnkovy otravy v dramatické finále, během něhož nikdo v publiku ani nedutá. Litviněnka hraje Martin Myšička a jeho fyziognomie jako by nabývala mučednických rysů: je to fyzicky dosti odlišný typ, než byl Litviněnko, ale sugesce, že na jevišti v Dejvicích umírá na otravu poloniem 210, jímž ho nejspíš při schůzce v hotelu otrávili agenti Lugovoj a Kovtun, je téměř dokonalá. Když mu jeho žena (jedna z hereček) projede prsty vlasy, věříme, že jí zůstaly v dlaních. Je to silný moment, při kterém divákovi ztuhnou rysy. Když pak na smrt zesláblý, nemohoucí Litviněnko diktuje svou veřejnou závěť, je už dávno zapomenuto, že je to přece herec Myšička, vystudovaný jaderný fyzik, který tady před hodinou vyprávěl o tom, jaké je to herectví vlastně zvláštní povolání. V tu chvíli každý poslouchá slova a věří, že je pronáší muž, který zemřel před dvanácti lety: „Jak zde ležím, zřetelně slyším tlukot křídel anděla smrti. Třeba budu schopen mu uniknout, ale musím přiznat, že mi nohy neběží tak rychle, jak bych si přál…“ A pak slova určená přímo Putinovi: „Možná se vám podaří umlčet jednoho muže, ale křik protestů z celého světa vám, pane Putine, bude znít v uších po zbytek života. Kéž vám Bůh odpustí, co jste udělal, nejen mně, ale milovanému Rusku a jeho lidu.“      

Lze mít za zcela jisté, že inscenaci Litviněnkovy smrti v Dejvicích neuvidí žádný z jeho vrahů a k uším Vladimira Vladimiroviče se zprávy o jejím provozování asi také nedostanou. Ale divadlo má sílu, i když mluví k lidem, kteří nemusejí být z ničeho usvědčováni. Divadlo a umění vůbec má svou vlastní hodnotu. V Dejvicích myslím dali najevo, že o ní vědí.

Mimochodem: Obnovený britský soud v roce 2015 potvrdil, že stopy vedou do Ruska a že je velmi pravděpodobné, že o akci Putin věděl. Oba pravděpodobní pachatelé nikdy nebyli potrestáni a v Rusku se věnují politické a podnikatelské činnosti.     


Jiří Havelka a DD: Vražda krále Gonzaga. Scéna: Dáda Němeček. Kostýmy: Andrea Černá. Režie: Jiří Havelka. Dejvické divadlo, premiéra 19. 12. 2017.

4. března 2018