Vždycky je dobré znova se ptát, kdo a co je to spisovatel, vždyť jeho identita a role se v proměnách doby pořád mění. Jenže to je právě základní omyl. Mění se pouze identita a role spisovatelstva co pomyslného celku.

Když si představíme ten celek jako zrcadlo nesené podél naší národní cesty, tak máme tu v osmnáctém a devatenáctém století spisovatelstvo podílející se na našem národním vzkříšení, stejně jako se v dalších historických etapách spolehlivě podílí na našich nadějích i úzkostech, selháváních a nových nadějích, spisovatelstvo je tu pořád s námi, aby nám zrcadlilo naše propady a prohry i následné smělé sny. A dnes se konečně přizpůsobilo s námi i zákonům trhu.

Jenže spisovatelstvo jako celek je jen balonek hodný propíchnutí. Žádného skutečného spisovatele nevměstnáte s jiným skutečným spisovatelem do jednoho významotvorného celku, i když četné pokusy tady byly. A například pojem spisovatelstvo reformistické vedl likvidátory pražského jara i k takovým zmatením, že viděli jeho počátky na liblické konferenci o díle Franze Kafky.

A kdo je tedy českým spisovatelem ve své nezaměnitelné jedinečnosti? Je jím snad Alois Jirásek, jehož velkolepý pohřeb byl smutečním dnem pro český národ? Anebo snad Karel Sabina, za jehož rakví prý šel jen potulný pes? Jirásek vytvořil velikou národní epopej vycházející i z obrozenských mýtů a idejí. A Sabina byl jedním z mála, kdo už tenkrát měli Karla Hynka Máchu za velkého básníka navzdory tuhému obrozenskému nepochopení, a byl z prvních, kdo se starali o jeho vydání. A zatímco Sabina byl „národním soudem“ vypuzen do vyhnanství, Jiráska postihl daleko horší, i když až posmrtný osud. Zdeněk Nejedlý za asistence Klementa Gottwalda pozvedl jeho dílo na poúnorový piedestal „odkazu národu“ a stvrdil tak falešnost jeho historické epopeje, když mohla posloužit k „marxisticko-leninskému“ výkladu českých dějin.

Na těchto příkladech je patrné, jak je obtížné vytrhnout literární tvorbu z pavoučí sítě společenských a politických souvislostí. A ve zlých časech pak hrozilo i talentovanému spisovateli, že se třeba nedokáže vyhnout politickým nástrahám a navždy pohřbí svůj talent, jak o tom svědčí například protektorátní osud dramatika Františka Zavřela a poválečný Václava Řezáče. A v padesátých a znova v sedmdesátých letech by se našlo takových příkladů množství větší než malé. „Povolání spisovatele je zvláštní, je to povolání, v kterém zradit znamená zničit sám sebe,“ upozornil už Ferdinand Peroutka. Ale co hůř, obecně v dějinách literatury platí, že spisovatelská služba i těm vůbec nejlepším idejím skoro vždycky končí v posluhování ideologiím. „Spisovatel je totiž odpovědný výhradně svému umění,“ tvrdil už kdysi William Faulkner.

A teprve po roce 1989 se česká literatura stala skutečně svobodnou, zbavena všech politických a společenských poslání i posluhování, jenže v ten samý okamžik se začala rychle propadat na společenském žebříčku. A představil se nám tak skutečný užitek literárního díla. Vypravěčství se vrátilo ke svým Šeherezádiným počátkům, k sugestivně vyprávěným příběhům, schopným zabavit naše večery, zvláště když mají navíc schopnost proměnit se třeba i v televizní seriál. Ale běda, jak jeho sugestivita vyprchá, to pak Šeherezáda přijde o hlavu. Ale knižní markety nabízejí stále nové Šeherezády, zájem o knihy se nevytrácí, starají se o ně i jakési knižní olympiády, určující jakousi hierarchii na knižních pultech, a to zákonitě v čase, v němž všechno, i volební hlas, je zbožím. Ale všimněte si, že to zase mluvím o celku, ale přitom není pochyb, že i v tom tržním prostředí se objeví jedineční autoři, jejichž talenty dokážou zaujmout nejen svou atraktivností. V posledních letech jsou to, řekl bych, spíš spisovatelky.

Ale opravdu mimořádná obliba té nejkvalitnější literatury v šedesátých letech minulého století je neopakovatelný fenomén, vysvětlitelný bohužel zase jenom z tehdejší politické a společenské situace, Ale to, že i knihy tak náročné autorky, jakou je Věra Linhartová, autorky určené jen té nejelitnější čtenářské elitě, vycházely tenkrát v nezanedbatelných nákladech a snad se i četly, je zčásti vysvětlitelné i tehdejším kulturním snobismem, jehož slídivý reflektor si dnes objevil ale úplně jiné objekty, knihy už dávno ne.

Literatura od nepaměti tvoří pyramidu, jejíž vrchol teprve postupně a jen velice zvolna ovlivňuje i své podloží. A kdo pobývá na vrcholu? Zas odedávna jenom autoři, kteří mají schopnost ostrého individuálního vědomí a vidění a vyslovují je v náročnějších příbězích, které mají pramalou šanci zabloudit mezi knižní zboží. Ta nejlepší literatura vždy byla a bude věcí „pražských kaváren“, řečeno současným slovníkem, a pouze za mimořádných okolností si může získat více čtenářů.

A jsme konečně u toho, k čemu od začátku směřuju. Co když se literatura oškubaná o svá poslání octne v situaci, kdy by měl být slyšen každý hlas, kdy i spisovatelé by měli promluvit? Buď se tak stane jakýmisi spisovatelskými manifesty, tedy zase hlasem celku, anebo angažovanými díly konkrétních autorů. Když si hned na začátku německé okupace přišlo pro Karla Čapka gestapo (a už ho nezastihlo), chystalo se mu vystavit nacistický účet za jeho Bílou nemoc. Přesto si vůbec nemyslím, že Čapkova angažovaná tvorba je tím nejlepším z jeho díla. Totiž jenom a pouze za naprosto výjimečných okolností spisovatel smí a musí, pokud to dokáže, proměnit svůj talent na jakési „svědomí národa“.

A dejme tomu, že se opět nacházíme v situaci, kdy by slyšitelný spisovatelský hlas byl zase žádoucí, hlas, co by dokázal být sugestivnější, přitažlivější a mocnější než hlasy politických manipulátorů. Otázkou ovšem je, jestli je už mezi námi takový talent, který má tu schopnost opustit na čas habitus zábavné Šeherezády a stát se neoslyšitelným „hlasem volajícího na poušti“, hlasem varujícím před „bílou nemocí“, řekněme tedy hlasem spisovatelského piráta. A nemyslím teď na literární politické agitky, ale na silné literární dílo, na hlas slyšitelný i pro hlušce s ušima zalitýma voskem. Zatím se může zdát, že je to jen hra se slovy, nejsme přece na žádné poušti, nýbrž naopak pořád ještě na tom nejživějším tržišti, a hlídací psi demokracie tu zatím konají svou každodenní službu. Takže je to snad pouze zlý lucidní sen o budoucnosti, k jejíž nejhorší podobě nikdy nedojde, přestože její viditelné příznaky se nám už nabízejí?

A ještě něco. Pro literaturu, myslím si, navíc platí, že jednou za čas výjimečné situace potřebuje. Střetnutí s mocí je od nepaměti velká šance i pro literaturu v její jedinečnosti. Jinak by možná pošla na úbytě, jak čtenářské, tak autorské. Výjimečné situace ji nepochybně zviditelňují. Ale jak výjimečná situace pomine, musí se zas reinkarnovat zpátky do své Šeherezády.

Takže zpět. Kdo a co je to spisovatel tady a teď? Někdo, od koho se tady čeká už jen čilá knižní produkce, víc nic. A jestli v blízké či vzdálené budoucnosti skončíme v tom, čemu Rusové říkají žopa, tak i literaturu, co se nedokázala zavčas vzepřít, vezme to, čemu Rusové říkají čort. Literaturu ano, ale kdesi, možná za převráceným kontejnerem, zůstane jeden nebo možná i dva zapomenutí spisovatelčíci, vybaveni právě tím ostrým individuálním vědomím a viděním a schopností je vyslovit. A někdo možná takového spisovatelčíka najde a sebere a odnese si ho domů, aby si s ním aspoň popovídal o starých dobrých občanských ctnostech. A dál se uvidí. Ale cynik ve mně mi praví, že ruská žopa je možná právě to, co česká literatura občas potřebuje.