Je důležité, abychom znali Šaldu celého, napsal literární vědec Jan Mukařovský v roce 1947 na prahu velkorysé edice Soubor díla F. X. Šaldy. Brzy však – jako poúnorový rektor Univerzity Karlovy, později akademik ČSAV atd. – došel k poznání, že je naopak důležité, abychom celého Šaldu neznali, a osobně se přičinil o drobnou změnu: ze spisů proponovaných jako sebrané se staly spisy obezřetně vybrané. To, co při jejich přípravě a realizaci (spolu)napáchal, bylo jakžtakž napraveno až teď. Po sedmdesáti letech. 

V poválečné euforii začala Společnost F. X. Šaldy (později vládnoucími komunisty zakázaná, asi velmi nebezpečný spolek) vydávat knižní řadu vyhrazenou slovesnému dílu tehdy už jen uctívaného, za života však velmi obávaného kritika. Stála u toho čtveřice editorů: vedle jmenovaného Jana Mukařovského ještě Václav Černý, Jiří Pistorius a Felix Vodička. Mysleli to asi vážně, když ujišťovali veřejnost (nebo snad jen, řečeno s Karlem Havlíčkem Borovským, „pražskou kavárnu“?), že Soubor díla FXŠ zahrne „všechnu Šaldovu tvorbu básnickou i kritickou, knihy, studie, kritické stati, referáty, polemiky a glosy“. Nestalo se. V květnu 1947 to ještě bylo dobré, na trhu se objevil soubor studií Duše a dílo, kdysi už Šaldou samým takto koncipovaný, o šestnáct let později už to bylo horší: svazek nazvaný Kritické projevy – 13 / 1925–1928 (v celém projektu šlo o svazek č. 22, jenže ta řada od jedničky do dvaadvacítky byla na dvou místech děravá) přinesl i rozsáhlý rejstřík jmenný k těm třinácti knihám – znamení, že spisy končí a posledních devět let Šaldova života, ne úpadek, nýbrž vrchol, bude potichu pominuto.

Jak by ne! Komunisté se, jak známo, k Šaldovi docela hlasitě hlásili, jenže i v jeho případě uplatnili osvědčenou metodu: vybírali si z něho pouze to, co se jim hodilo do krámu. Takže i kdyby nakrásně devět ročníků Šaldova zápisníku naporcovali do dalších svazů Kritických projevů, z principu by museli zamlčet třeba esej Ve věku železa a ohně (1936), aby „socialistického“ čtenáře ušetřili nekompromisního srovnání komunismu s nacismem: „Jako Hitler v Německu 30. června 1934 dal vyvraždit své staré legionáře, protože mu neustále jako strašidla stáli v cestě a připomínali něco, co slíbil, a nesplnil, jeho starý původní národněsocialistický program, stejně tak nyní zatočil Stalin se starou revoluční historií ruskou. Jenže způsob, jakým tuto vraždu inscenoval, ta pokrytecká velekomedie ,veřejného procesu‘, je ještě mnohem odpornější a musí pobouřit každého, patřiž k tomu nebo k onomu směru ideovému, k tomu nebo onomu táboru, jen když má v hrudi poslední špetku úcty k člověku.“ V roce 1968 by sice publikování takovýchto „problematických“ textů nikdo nebránil, avšak tehdy byly jiné starosti než dokončení Šaldových spisů. Muselo uplynout 34 (!) let, než se blýsklo na lepší časy: roku 1997 se zčistajasna objevil svazek č. 7 (Básně). Po dalších devatenácti letech – tedy v roce 2016 – byl zmrzačený, vymiškovaný Soubor díla FXŠ konečně zkompletován svazkem č. 4 (román Loutky i dělníci boží). Mezitím byl ohlášen důležitý svazek č. 23: Kritické projevy – 14 / Dodatky z let 1898–1937. Doprovázel ho příslib zacelení všech úmyslných (cenzurních, autocenzurních) i neúmyslných mezer ve třinácti svazcích Kritických projevů, které v nich zůstávaly přes půl století. 

Teď je ta kniha na světě a znamená potěšení pro všechny, kteří už tolikrát šli do spisů hledat ten či onen text marně. Napravuje, co se napravit dalo, avšak zachránit Šaldovy spisy stejně nemohla: jsou v ní totiž – jak její název říká – i dodatky k tomu, co spisy neobsahují, tedy k textům ze Zápisníku. Na svazku je překvapivý už jeho rozsah: není v Souboru díla FXŠ nejútlejší, jak by se u dodatků čekalo, nýbrž nejobjemnější: má 862 stran a devět listů „Oprav a dodatků k Bibliografii díla F. X. Šaldy“ (Institut pro studium literatury, jenž se Šaldy ujal, ji vydal v loňském roce). Editoři museli obětovat stovky hodin úmorné práci: Šaldovy texty ze čtyřiceti let nejen dohledali a přepsali, ale i komentovali, vyložili kdejakou narážku, museli se ponořit i do textů, na něž Šalda reagoval, ba do článků třetích osob, pokud s polemikami souvisely. K tomu jsou třeba nejen odborné znalosti, ale i velká láska k věci, touha takovouto službu kritikovu odkazu vykonat. Řečeno s Šaldou, „čepici dolů“. 

V chronologickém uspořádání textů je přítomen jejich pisatel mladý i zralý (jenže on byl už v mládí zralý a v kmetském věku naopak mladý svým elánem, chutí do boje). Zastoupeny jsou skoro všechny roky z uvedeného období, tedy 1898–1937, jenom v pěti letech editoři nic zapomenutého či úmyslně vynechaného nenašli. V části nazvané Společná prohlášení najdeme i takzvaný Manifest českých spisovatelů z května roku 1917, text nadepsaný „Českému poselstvu na říšské radě!“ a podepsaný 222 spisovateli od Jindřicha Šimona Baara, bratří Čapků či Viktora Dyka přes Aloise Jiráska, Elišku Krásnohorskou, Jaroslava Kvapila nebo Aloise Mrštíka až po Ivana Olbrachta, Karla Tomana či Richarda Weinera. Byla to odvážná výzva s vizí o „příští Evropě nového, demokratického vzezření“. Vedle toho jsou tu publikována také méně slavná kolektivní prohlášení, texty, které výstižně zrcadlí politickou a společenskou atmosféru doby, v níž a pro niž vznikly. A za oddílem čtyřiadvaceti dubií to přijde. Poznámky vydavatelů zabraly čtyřicet stran, na tom ještě nic není. Komentáře však začínají na straně 685 a tečku za posledním čteme na straně 825, to dělá nějakých 140 stran textu vysázeného drobným písmem! Práce vskutku mravenčí, nedocenitelná.

Šalda je ve všech textech plně zaujat literaturou a jistěže i sebou, tedy pomineme-li drobné redakční glosy, které editoři do svazku zařadili, nerespektujíce záměr Felixe Vodičky z roku 1947 neuveřejňovat „bezvýznamné redakční poznámky technického charakteru“. Či nám třeba tato slova z České kultury (1912) něco říkají o Šaldovi? O Svobodové? O nich dvou? „Irémské zahrady, románu Růženy Svobodové, otiskujeme v tomto ročníku samostatnou část pátou.“ Jakmile ovšem narazíme na delší text, nejčastěji kritický či polemický, je Šalda jedinečný svým slohem i citovým nasazením. Tu si musíme vzpomenout na výrok Otokara Březiny, básníka, kterého si FXŠ vážil nad jiné: „Pan Šalda jest podivný muž: ať miluje, ať nenávidí, vždycky v těle praskají kosti.“

V polemice je Šalda jako ryba ve vodě, bije se vehementně, někdy až malicherně, pro drobnost. Často uhodí už titulkem; Miroslav Rutte je „Moralistní pokrytec“. Nad jeho povídkami Smuteční slavnosti se kritik ušklíbne, to je jen „dekadentní slepenec perverzně naparfémovaných próziček“. A přejde do druhé osoby: „Zaslepený mstivče, který byste rád vystupoval jako soudce, jakou žalostnou úlohu hrajete v mém sporu. Pod talárem, který jste si navlékl, vyčuhuje příliš zjevně čertovo kopyto intrikána a souspřežence, který hraje smluvenou úlohu. Tváříte se, jako bych býval vaším ,mistrem‘ anebo ,vůdcem‘, který vás zklamal a s nímž jste se musil bolestně rozejít, a zatím nikdy jste nestál vedle mě, nýbrž hned od začátku byl jste můj protichůdce (...). Tváříte se, jako byste šel vy a jiní ,mladší‘ přese mne, kdežto je pravda, že vývoj a jeho tvrdá zákonná logika šla přes vás a odklidila vás již dnes spravedlivě mezi staré haraburdí. (...) Vy byste tedy rád katánkoval… Ale slyšíte, co vám odpovídá? Smích, smích můj a tisíců a tisíců mladých lidí, kteří prohlédli vaši komedii a pochopili, že není vaše ta lví kůže, kterou jste si přehodil přes trup, poněvadž pod ní se kryje něco velmi nelvího.“ A kdo jsou pro Šaldu „Dva literární fixlaři“? Inu, Josef Kodíček a Ferdinand Peroutka – toho nazývá „imoralistou nebo jadrně po česku: nemravou“, poví o něm, že to „je literární hejsek a kejklíř, jakého ještě literární varieté nevidělo a hned tak neuvidí!“. Roku 1922 je Arne Novák již univerzitním profesorem, to však Šaldovi, rovněž profesorovi, nezabrání křiknout: „Lžikritik.“ A „papírový krasořečník“, dokonce „estetický nevědomec a obmezenec“. Novák ale nebyl menší kritik než Šalda a rány uměl vracet.

Pozor, Šalda tady není jen v roli kritického rváče, oceníme ho třeba i jako autora promyšlené syntézy Vliv Západu na ideový ruch v Československu, publikované původně francouzsky pro nečeské publikum. Hutný výklad dějin české kultury – nejen literatury – od středověku po Tomana a Horu je možná odpovědí na esej Arna Nováka České písemnictví z ptačí perspektivy. Oba texty jsou brilantní.

Poslední svazek Souboru díla FXŠ vyzývá: Čtěme tohoto muže, stále nám má co dát.

Soubor díla F. X. Šaldy 23. Kritické projevy 14. Dodatky z let 1898–1937. Texty shromáždili, uspořádali, k vydání připravili, komentář napsali a rejstřík sestavili Michael Špirit a Luboš Merhaut. Institut pro studium literatury, 862 + 16 str.