V polovině března uplynulo sto let od narození architekta, jehož jméno je dnes navzdory jeho mimořádnému vlivu a talentu ve stínu ostatních představitelů československé architektury poválečné éry.

Jsou architektky a architekti, kteří po celý svůj tvůrčí život zůstávají věrní jednomu konkrétnímu slohu nebo stylu. Jejich dílo si udržuje určitou kompaktnost s jasně rozlišitelnými znaky. Někdy svůj přístup díky tomu dokážou dovést do dokonalosti, jindy dochází k pouhému opakování a pozdní návrhy už nemívají takovou sílu jako rané projekty. Jan Šrámek byl z jiného těsta; za svou profesní dráhu se nebál pracovat s řadou stylů od socialistického realismu přes bruselský styl až po brutalismus, hi-tech a postmodernu.

Stavby z prvního zmiňovaného soudku zanechal především na Slovensku, kam odešel na pár let po absolvování architektury na ČVUT v Praze. Takový osud sdílel prakticky se všemi svými kolegy v Československu, kteří neměli v raných 50. letech prakticky jinou možnost s ohledem na režimní požadavek na návrat k prvkům klasické architektury podtrhujícím moc strany. Po návratu do Prahy však Šrámkovy návrhy začaly postupně „střízlivět“ a promlouvat jazykem moderní architektury. Ukázkou toho je například jedna z mála realizací, pod kterou je Šrámek podepsán bez dalších spolupracovníků, nádražní budova v Bílině z poloviny 60. let (roku 2009 však elegantní budova v bruselském stylu prošla razantní přestavbou).

Týmový hráč

Jan Šrámek nebyl egomaniak jako mnozí jeho kolegové, vždy tvořil ve stabilním kolektivu, díky kterému dosáhl řady úspěchů. Poprvé to byl tým architekta Karla Filsaka v rámci Krajského projektového ústavu hlavního města Prahy, s nímž se od začátku 60. let podílel na mimořádně prestižních stavebních úkolech – návrzích sídel zastupitelských úřadů Československa napříč kontinenty. Kromě toho také pracovali pro Čs. aerolinie a Čedok, kterým navrhovali úžasné interiéry poboček v ČSSR i v zahraničí. „Pro architekty to byla práce, která dávala na tehdejší dobu jinak velmi zřídkavé možnosti podívat se po světě. Vidět aktuální architekturu nejen v časopisech, ale ve skutečnosti. Šrámek z toho spolu s celým Filsakovým týmem těžil maximum,“ píše Radomíra Sedláková v knize Architektura 58–89.

A právě budovy čs. velvyslanectví přinesly Šrámkovi velké možnosti pro realizaci tvůrčích myšlenek, jelikož u nich stát pokaždé dbal na mimořádně vysokou úroveň zpracování, jakého se dalo v tehdejším Československu jen sotva dosáhnout nejen s ohledem na výši investic, ale také na úroveň řemesla a stavebního provedení jako celku. První ambasáda, na které Šrámek s Filsakovým kolektivem spolupracoval, vyrostla na přelomu 50. a 60. let v Pekingu, na ni navázaly projekty v Brasilii a Sofii. Ty nejdůležitější zastupitelské úřady Šrámek navrhl koncem 60. let po boku Jana Bočana a Zdeňka Rothbauera, se kterými vytvořil mimořádně silný tým schopný během jedné dekády vypracovat několik přelomových návrhů. Řeč je hlavně o budovách čs. velvyslanectví v Londýně a Stockholmu. Jsou vynikající ukázky čs. brutalismu v jeho ryzí podobě.

V Praze po sobě Jan Šrámek zanechal dvě stavby, důležité nejen pro směřování tehdejší české architektury, ale i pro jeho soukromý život. Na nové odbavovací hale hlavního nádraží a domě ČKD na Můstku totiž spolupracoval mimo jiné se svou manželkou Alenou Šrámkovou (1929–2022). Společné práci se jinak vyhýbali, podle Aleny Šrámkové proto, aby se nemuseli příliš hádat, jelikož každý byl úplně jiné nátury – zatímco Alena Šrámková nikdy nešla pro ostré slovo daleko, Jan Šrámek byl podle pamětníků velice spořádaný gentleman s velkým rozhledem a charismatem.

Zemřel předčasně ve čtyřiapadesáti letech, což je obvykle věk, kdy se architekti naplno etablují a získávají příležitost realizovat své nejzásadnější projekty. Fakt, že za svůj krátký život stihl tolik důležitých staveb, je nejlepším důkazem jeho schopností.