Fotograf Vladimír Birgus vystavuje v Kabinetu fotografie, který na kladenském zámku vede Jiří Hanke. Birgusovy fotografie jsou nearanžované, zachycují scény, v nichž se snoubí reálno se surreálnem. V konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé situace autor představuje mikropříběhy lidských životů. Vladimír Birgus: Samotáři, Kabinet fotografie, zámek Kladno, do 18. 2. 2024.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Ten nešťastný čtvrtek jsem odcházel kolem půl třetí od Josefa Kroutvora, který ve svém bytě na pomezí Žižkova a Vinohrad podával tradiční vánoční polévku pro pár přátel. Když jsme se loučili a přáli jsme si hezké svátky, dal mi Josef svou novou knížku fejetonů o Novohradských horách a v ní xerox svého fejetonu pro židovský časopis Roš Chodeš, kam občas píše. Kolem třetí jsem pak projížděl metrem stanicí Staroměstskou, kde vlak nestavěl, až potom jsem se dozvěděl proč. Josefovy dárky jsem odložil na stůl a dostal se k nim znovu až po Novém roce. Ten fejeton, se kterým jsem jel kolem fakulty, se jmenuje Čapkův revolver…
Rozhovor o nakladatelské sezoně jsme vedli tři dny před Štědrým dnem, kdy nebylo známo, jak dopadla vánoční knižní sezona, tradičně nejsilnější v roce. Prognózy nebyly dobré. V Salonu Echa se sešli zástupci tří přístupů: za velké producenty končící šéfredaktor Euromedií Antonín Kočí, za ty střední šéfredaktor a jednatel nakladatelství Portál Martin Bedřich a za ty malé spolumajitel a redaktor nakladatelství Zeď Jan Dražan.
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Michael Rittstein se v pražském Museu Kampa představí unikátním výběrem z malířského díla. Tentokrát s důrazem na stěžejní práce ze soukromých sbírek v kombinaci s výběrem z tvorby posledních tří let. Většina obrazů si odbude výstavní premiéru, některé z nich se do Čech vracejí po desítkách let ze zahraničních kolekcí. Michael Rittstein – Nohy na stole, Museum Kampa, Praha, do 10. 3. 2024.
Desítky lidí přišly v pondělí před polednem ke hrobu spisovatele Karla Čapka v Praze na Vyšehradě. Setkání se koná prakticky pravidelně ve výroční den jeho úmrtí v roce 1938. Scenárista a publicista František Novotný vyzdvihl v projevu Čapkovu moudrost a "člověčinu", mravní hodnoty i smysl pro nadhled a humor. Čapek zemřel před 85 lety na následky zápalu plic, v době událostí roku 1938. Těžce nesl tehdejší mnichovskou dohodu a po ní následující kapitulaci
Izraelský spisovatel Amoz Oz, který v těchto dnech před pěti lety zemřel, vstával v pět a ještě před ranní kávou se odcházel projít do Negevské pouště. Pane Ozi, proč to děláte? zajímalo mě v rozhovoru k jedné z příležitostí, kdy byl navržen na Nobelovu cenu. Odpověděl: Pomáhá mi to srovnat si věci do patřičných proporcí. Když pak v rádiu slyším politiky, jak se zaříkají nějakým nikdy a navždy, vzpomenu si na kameny v poušti, jak se smějí. Bez pouště za prahem, lítala jsem za podobným účelem před lety okolo Vánoc do Asie. Člověka to srovná do latě privátně i kulturně.
Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.
Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.
Knihy ze soutěže o nejkrásnější českou knihu roku si můžete prohlédnout v Pražákově paláci v Brně. U děl je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování. Porota ocenila ty nejlepší tituly v sedmi žánrových kategoriích, vybrala zajímavé studentské práce a udělila ceny ve speciálních kategoriích. Nejkrásnější české knihy roku 2022, Moravská galerie v Brně, do 29. 3. 2024.
Anglické mýty zkoumají rané legendy pořímské Anglie, rozkrývají bohatství artušovských a romantických legend a poté se věnují anglickým lidovým hrdinům, zvířatům i duchům, kteří v této zemi strašívali. Kniha je průzkumem fascinující mytologie, jež se stala základem jedné z nejstarších kultur světa. Michael Kerrigan: Anglické mýty, přeložil Lubomír Košnar, Universum, 224 str.
Když před dvěma lety získal Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah, ve zdejších mediálních kruzích ho nikdo neznal. Ti, kdo se uchýlili k statistice, konstatovali, že je šestým africkým a čtvrtým černošským takto poctěným spisovatelem v historii; ti, kdo se spolehli na zpravodajské weby, uvedli, že mezi jeho hlavní témata patří vykořeněnost, střet kultur, dopady kolonialismu a osudy uprchlíků. Teď však česky vyšel – s hodně odborným doslovem Aleny Dvořákové – jeho román Ráj, a skýtá se tak skvělá příležitost o něco přístupněji mnohé doplnit, nebo i poopravit.
Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.
Byla to minulý čtvrtek v pražském Armádním muzeu Žižkov velká sláva, samé vycházkové stejnokroje, důstojnické i generálské, mezi nimiž si lidé neuniformovaní připadali skoro nepatřičně. Přišla i paní ministryně obrany (v černém kalhotovém kostýmu), aby osobně přivítala knihu, jejíž dlouhý název měl být spíš podtitulem: Zahraniční operace Armády České republiky v obrazech. Jejím autorem je nadpraporčík Leoš Krejča (51).
Vnitrozemská plavba v Čechách představuje vděčné a dosud jen málo prozkoumané téma. Ve třech tematických celcích představuje výstava Plnou parou vpřed obrazy, jejichž témata jsou prvně věrohodně identifikována. Soubor doplněný kontextuálním materiálem ukazuje vývoj vltavské plavby od 70. let 19. století až po díla Skupiny 42 a jejích současníků. Plnou parou vpřed. Lodě a plavba v českém malířství 1850–1950, Západočeská galerie v Plzni, do 4. 2. 2024.
Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie v New Yorku obdržel cenu Nadace Knihovny Václava Havla nazvanou Disturbing the Peace (narušování klidu). Spisovatelova přítomnost na ceremoniálu byla známá až několik minut před tím, než vstal ze své židle, aby ocenění přijal, píše agentura AP. Nadace cenu každoročně uděluje spisovateli či spisovatelce, kteří „čelili nespravedlivé perzekuci pro své přesvědčení“ a sdílejí Havlovo odhodlání stavět se za lidská práva.
Anglická spisovatelka Rebecca Westová (1892–1983) u nás není známa a ani doma není dnes vzpomínána příliš často. Ale za svého dlouhého života to byla velmi úspěšná žena v centru literárního dění. Její knihy jí vynášely značné příjmy, přispívala do prestižních časopisů v Británii i v USA a byla deset let milenkou H. G. Wellse.
Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.
Ze Sudet, původně neškodného oronyma (vlastního jména pro hory, pohoří, údolí atd.), pravděpodobně keltského původu, se ve dvacátém století stal výbušný terminus politicus. Slovo Sudety strašilo několik generací Čechů – jistě ne proto, že se uplatnilo v botanice (violka sudetská, Viola sudetica) či v zoologii (ovád sudetský, Tabanus sudeticus), nýbrž proto, že se ozývá z názvů Sudetoněmecká strana či Sudetoněmecký landsmanšaft. Zdá se, že díky generační střídě je dnes už víc těch, které neděsí.
Před několika lety jsme se ponořili pod vedením krajinářské architektky Štěpánky Endrle (Šmídové) do zahrádky Karla Čapka u bratrské dvojvily a vynořili se o dva roky později s řadou překvapivých poznání. Na prvním místě stál neodbytný autorský styl „všechno podle mě“ a hned na druhém objev velkého vzoru, totiž senkgarten Karla Foerstera v Bornimu u Postupimi. Ta prošla obnovou o pár let dřív coby velmi sledovaná památka zahradního umění. Tudíž bylo i pro nás logickou volbou, aby se opět stala jistým vzorem, tak jako již před necelým stoletím.
„Apeirogon: útvar se spočetně nekonečným počtem stran.“ Tak vypadá kapitola 181 románu Apeirogon Ira Columa McCanna (1965), nyní žijícího v New Yorku, a pro čtenáře nepříliš zběhlé v euklidovské geometrii dodejme, že představit si mají mnohoúhelník s tolika stranami, až na první pohled vypadá jako kruh. To jest tvar, který autorovi údajně slouží pro nové způsoby psaní a potažmo přemýšlení, jež nejsou omezené na dva jednoduché protiklady; a jeho vyprávění tedy popírá tradiční očekávání tím, že simulovat má spíš hledání s otevřeným koncem.
Desátý ročník festivalu 3Kino FilmFest otevře film Jagna, čerstvě nominovaný na Oscara. Jde o novinku Doroty Kobiely Welchman a Hugha Welchmana. Snímek je vytvořen jedinečnou technikou animované malby. V rámci doprovodného programu organizátoři upozorňují na dokument Zhroucený sen, který natočil režisér Tomasz Magierski. 3Kino FilmFest 2023, Praha, 6.–11. 11. 2023.
Bohuslav Balbín (1621–1688) je postava, na níž je v obecném povědomí nejznámější ulice na Vinohradech a pak snad ještě, že to byl jezuita a měl nějaké problémy pro své vlastenectví, přičemž nad tím visí ta záhada, jak mohl být zároveň jezuita i vlastenec. Trochu znalejší té věci vědí, že ty problémy měly intimní ráz, a pokud jde o spojení jezuitství a patriotismus, to bylo v barokních Čechách spíš pravidlem než nějakou výjimkou, natož zapovězenou. Věci jsou zkrátka vždycky trochu složitější.
„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.
Jiří Kratochvil je významný spisovatel, romanopisec, novelista a povídkář, vedle toho ovšem i důležitý esejista, dalo by se možná říct autor nejdůležitějších úvah o české literatuře po roce 1989. S českou literaturou se udála zvláštní věc, že když by čtenář zavřel před takovými dvaceti lety oči a teď je otevřel, užasl by, kam se poděla a jaké družstvo ji převzalo. A jaké poměry v ní vládnou a jakými hodnotami se řídí – nebo spíš je posuzována
Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie převzal Mírovou cenu německých knihkupců za své literární dílo a odhodlání čelit nebezpečí, jelikož pokračuje v psaní navzdory desetiletím hrozeb i násilí. Při přebírání prestižního ocenění ve Frankfurtu nad Mohanem vyzval k bezpodmínečné obraně svobody slova, napsala dnes agentura AP. „Žijeme v době, o které jsem si nikdy nemyslel, že ji budu muset zažít,“ řekl podle agentury DPA šestasedmdesátiletý Rushdie.
Obraz Vražda v domě patří mezi vrcholná díla českého malířství 19. století. Jakub Schikaneder v něm zachytil téma násilné smrti dívky, kterou objevili na dvoře starého domu. Vystavené skici nám poodhalují proces vzniku díla a pomáhají pochopit, co činí obraz tajuplným i dnes. Příprava na vraždu v domě: Kresebné studie Jakuba Schikanedera, NGP (Veletržní palác), Praha, do 5. 11. 2023.
Kdo by dnes četl Karla Václava Raise? Toho kdysi tak oblíbeného autora širokých čtenářských vrstev, že se nad tím opakovaně musel pozastavovat i velký F. X. Šalda. Rais byl pro něj opakem toho, jak má moderní literatura vypadat, ale když jeho bestsellery (Zapadlí vlastenci, Pantáta Bezoušek aj.) recenzoval, chtě nechtě se zabýval tím, že přece na tom Raisovi musí něco být, když je tak čten. A tedy i on uznával, že nějaké kvality to má, když ne umělecké, tak určitě aspoň výchovné, poznávací a jaksi terapeutické.
