Pražská magistrátní koalice má za sebou první rok svého fungování pod staronovým primátorem Bohuslavem Svobodou. Podle jeho náměstka pro oblast kultury Jiřího Pospíšila funguje široké soužití dobře a daří se mu posouvat konkrétní věci vpřed. Europoslanec TOP 09 také v rozhovoru deníku Echo24 hovoří o vztahu ke své straně i o tom, jestli mu po uplynutí mandátu nebude pražská kultura málo.
Už jsme si zvykli, že velké obchodní domy se sklady vypadají zpravidla jako rozměrné oplechované krabice stojící u rušných výpadovek. Je to efektivní situace jak pro prodávající, kteří mají k dispozici velké pozemky, tak pro nakupující, kteří k nim snadno zajedou vlastním automobilem, bez problémů zaparkují a odvezou si i rozměrnější zboží. Tak fungují i prodejny IKEA. Švédský výrobce nábytku si nicméně svou vůbec první experimentální prodejnou v centru velkoměsta osahává nové modely provozu, které reagují na radikálně nové chování zákazníků.
Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.
V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.
Franz Kafka inspiroval mnoho českých spisovatelů. Jak se k němu vztahují současní čeští autoři, jak si vykládají jeho texty? Čím je ovlivnil, čím je irituje? O svém vztahu ke Kafkovu dílu promluví autoři zastupující rozdílné podoby prózy – Magdaléna Platzová, Viktorie Hanišová, Stanislav Biler.
Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.
Koncem minulého týdne se udělovaly Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce, dříve se udělovaly tvůrcům do pětatřiceti let, letos poprvé bez věkového omezení. Laureáti byli vyhlášeni tři, dle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karin Kottové jsou to všechno umělci, „kterým není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby. Ať už je to třeba gentrifikace městského prostoru, developerismus, takzvaná ženská práce, nebo herní prostředí a jeho stereotypy.
Podle průzkumů je ideálním místem pro život většiny Čechů a Češek zrekonstruované venkovské stavení, které upomíná na životy našich předků, současně však nabízí veškerý komfort dnešního bydlení. Typicky jde o staré hospodářství s obytným domem a stodolou, které nabízí řadu možností budoucího využití, jak u nás ukazuje nespočet výborných realizací zejména posledních dvou dekád (mnohé z nich prezentuje loni vydaná kniha 66 domů).
Nejlepším filmem roku 2023 je podle českých filmových kritiků černá komedie Přišla v noci od režisérů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara. Snímek obdržel i cenu za režii a cenu pro nejlepší herečku, kterou získala Simona Peková za roli Valerie. Ocenění za scénář připadlo Alici Nellis za snímek Němá tajemství a nejlepší mužský herecký výkon podle kritiků předvedl Karel Roden ve filmu Tancuj Matyldo. Dnešní slavnostní vyhlášení Cen české filmové kritiky se konalo v pražském Divadle Archa.
Fotograf Josef Vrážel se narodil v Karolince na Vsetínsku. Celý život tam žije a fotografuje, svůj kraj dobře zná a miluje, což je vidět na jeho hluboce lidských fotografiích. Jsou to obrazy plné emocí, dokonalé kompozice a jistého přesahu. Navíc často k nim autor přidává zajímavé příběhy o různých lidech a událostech.
Co se mu podařilo naplnit z vize, s níž zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele České televize? V čem je podle něho hlavní rozdíl mezi ČT a Netflixem? Jak by měla být ČT ideálně financována? A jak by se měla chovat v digitální éře? Otázky pro Jana Součka, od 1. října 2023 generálního ředitele na Kavčích horách.
Dálnice ucpané auty s rodinami, které prchají z amerických měst, vojenské helikoptéry útočící na Bílý dům, uniformovaný ozbrojenec klade skupině novinářů v civilu otázku „Co jste za Američany?“ a je zřejmé, že na odpovědi závisí jejich život. Podobných dráždivých a pro někoho i zneklidňujících obrazů je plný trailer k filmu známého sci-fi tvůrce Alexe Garlanda Občanská válka, do kin by měl přijít někdy na jaře. Zasáhnout publikum se autorům nepochybně podařilo, došlo k tzv. rozpoutání debaty. Představa občanské války mezi Američany totiž některým z nich přišla nepříjemně reálná, tak reálná, že považovali za nevhodné, aby byla využívaná pro zábavu, byť třeba inteligentní, na základě traileru těžko usuzovat.
Možná by ještě šlo zpětně dohledat, kdo ten výraz použil jako první. Chytil se ale náramně. „Dezolát“. Je to dobře vymyšlený termín, široce srozumitelný. Člověk – „dezolát“ zřejmě má být něco jako budova v dezolátním stavu, tedy pořád ještě budova, ale značně sešlá, taktak plnící svoje základní funkce a potenciálně hrozící zřícením.
„Nevím, jak to bude vypadat, nevím, kdy to bude hotové, a nevím, kolik to bude stát.“ Po takových slovech by většina lidí architekta rychle vyprovodila ze dveří, ne ale francouzský továrník, díky jehož trpělivosti vznikla ta vůbec nejvelkolepější z moderních vil na Azurovém pobřeží.
„Věděl jsem, že musím sáhnout do nejvyšších pater, protože i když to byla malinká role, rozsahem zanedbatelná, peněz jsem za ni také nemohl moc nabídnout, byla důležitá – stála na ní pointa celého příběhu. Nutně jsem potřeboval herečku, která by během několika vteřin na tváři uhrála všechny emoce a bylo to uvěřitelné. A tak jsem se, s jistou bázní ovšem, ozval Janě Hlaváčové a ona naštěstí souhlasila.“ Takto vzpomínal režisér Jaroslav Dudek na natáčení televizní bakalářské povídky z osmasedmdesátého roku nazvané Moje nejhezčí vzpomínka na rok pětačtyřicátý.
Ti, kteří viděli upoutávku na nový snímek režiséra Michaela Manna Ferrari a poté i celý film, si možná pomyslí, že jde o kompozici zavádějící, jelikož trailer slibuje příběh závodní a sportovní, plný adrenalinu a krásných žen podporujících vzletnými frázemi o nutném vítězství své soutěživé muže v jejich úsilí dosahovat rekordů. Zatímco film je o něčem jiném. Ne že by rozpor příslibů filmových vábniček a hotových děl nebyl trvalou součástí filmového průmyslu, stálou hrou, na které kouzlo filmového mámení částečně stojí.
Zásah štěstím, první francouzský film Woodyho Allena (88), může být i jeho filmem posledním, jakkoli neúprosně to zní. Ta „francouzskost“ je sice poněkud vynucena neblahými okolnostmi Allenovy situace, ale není v rozporu s jeho založením. Navzdory newyorskému domicilu (ale New York je celý svět) to vždycky byl poněkud „evropský“ režisér, kulturně mu byla Evropa vlastní a Evropa ho přijímala jako svého. Francie v tom měla zvláštní význam, protože s ní, tedy s představou o ní, byť již asi upadající, se spojuje jedna významná komponenta Allenova světa, již bychom mohli nazvat „savoir vivre“.
Když někteří architekti mluví o „památkářské diktatuře“, která nedovoluje našim městům svobodný rozvoj, pomyslím vždy na své Kraslice. Své, protože jsem tam několik důležitých let žil, takže to krušnohorské město znám, myslím, docela dobře. Během třiceti let „svobodného rozvoje“ se totiž Kraslice téměř ztrácejí před očima. Z kdysi kompaktního středu města s náměstím s budovami z přelomu 19. a 20. století se postupně vykrajoval dům za domem. Centrum nyní připomíná ústa po razantním dentistickém zákroku.
Zažijte dobrodružnou cestu, na jejímž začátku je malé městečko a na jejímž konci na vás čekají moderní Pardubice. Je plná pozoruhodných lidí a důležitých událostí… Pardubická výstava je určena především malým objevitelům a seznámí je s významnými milníky města od roku 1845 až do 30. let 20. století.
Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)
Seriál o rodině mediálního magnáta Boj o moc získal v noci na dnešek už potřetí americkou televizní cenu Emmy v kategorii drama. V kategorii komedií zvítězil seriál Medvěd. Oba seriály navíc dominovaly i v hereckých kategoriích. Televizní ceny Emmy se měly udílet už v září, ale přenos byl odložen kvůli stávce hollywoodských herců a scenáristů. Cena Emmy za Nejlepší vizuální efekty míří i do Česka do rukou VFX tvůrce Viktora Müllera, který uspěl s epizodou seriálu Pět dní v nemocnici Memorial.
Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová v pátek oznámila, že její rezort už nebude financovat neziskové organizace LGBT, informoval deník Štandard. Vyplývá to ze stanoviska ministerstva, které úřad zaslal médiím právě jako reakci na článek deníku Štandard. Ten upozornil na chystanou akci košické neziskové organizace Saplinq, která z veřejných a evropských zdrojů získává každý rok statisíce eur. "Odmítám progresivní normalizaci a moje zásadní představa o další činnosti resortu je návrat k normálnosti," zopakovala Šimkovičová.
Na začátku minulého století se v provinčním východočeském městečku potkal ambiciózní investor a talentovaným architektem a zkušeným stavbařem, což dalo vzniknout dílu významem přesahujícímu hranice rakouské monarchie. Dodnes vás po vstupu dovnitř doslova srazí na kolena. Uplynulý rok v české architektuře patřil Josefu Gočárovi. Respektive jeho pozapomenutým stavbám, kterým se podařilo navrátit nový život a dát jim staronovou podobu.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
David Vávra vlaje naším časoprostorem jako pestrobarevný fábor: kde se objeví, tam oživí šedé zákoutí, tam poodhrne závoj všednosti, za nímž se zjeví nějaká pozoruhodnost. Herec, básník, vykladač, kreslíř, komik a tanečník a ovšem také architekt hravého a snivého typu. Jeho projevem je i tento rozhovor, v něž se setkaly dva principy, které se přitom tolerují a snad i respektují.
Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Ten nešťastný čtvrtek jsem odcházel kolem půl třetí od Josefa Kroutvora, který ve svém bytě na pomezí Žižkova a Vinohrad podával tradiční vánoční polévku pro pár přátel. Když jsme se loučili a přáli jsme si hezké svátky, dal mi Josef svou novou knížku fejetonů o Novohradských horách a v ní xerox svého fejetonu pro židovský časopis Roš Chodeš, kam občas píše. Kolem třetí jsem pak projížděl metrem stanicí Staroměstskou, kde vlak nestavěl, až potom jsem se dozvěděl proč. Josefovy dárky jsem odložil na stůl a dostal se k nim znovu až po Novém roce. Ten fejeton, se kterým jsem jel kolem fakulty, se jmenuje Čapkův revolver…
Slova jsou jak prošlé léky, poznamenala postava z románu Učitel dějepisu od Terezy Brdečkové, a když se člověk začte do úvodu ke knize O útěše / Jak žít s nadějí v temných časech od kanadského historika Michaela Ignatieffa, nemá pocit, že by to byla česká záležitost. I Ignatieff si všímá, že západní svět odrostl víře, aniž by vrostl do něčeho nového. Dokud je dobře, není to problém. Člověk si vystačí s každodenní moudrostí, blízkými lidmi a fungujícími institucemi. Ale nemusejí to být ani národní katastrofy, stačí těžké časy a sebejistota je pryč.
Socha kontroverzního sektářského vůdce Sri Chinmoye zmizela z pražské Kampy. Pro Echo24 to potvrdil šéfkurátor Musea Kampa, v jehož majetku socha byla, Jan Skřivánek s tím, že socha byla odstraněna v týdnu před Vánoci. Podle jeho slov není ani tak důležité, jestli jde o sektářského vůdce, nebo meditujícího mnicha, socha ale nebyla umístěna v souladu s dobrou architektonickou praxí.
