Eseje

Podruhé do nebes

Zatímco nad širokou hladinou Mexického zálivu se pomalu vynořoval sluneční kotouč, napětí v sále plném inženýrů se dalo krájet. Byla sobota 18. listopadu a kromě zaměstnanců společnosti SpaceX přihlíželo dění na základně Starbase v americkém Texasu i několik milionů lidí z celého světa. Na rampu nacházející se těsně u mořského pobřeží mířila nejen oficiální firemní kamera SpaceX, ale i několik kamer patřících nadšeným amatérům.

Je tu někdo dospělý?

Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.

Krmelec Evropy sílí

Snídaně s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, kde jeho úřad představuje výhled české ekonomiky do příštích dvou let. Reportér České televize se ptá na vysvětlení velmi vysokého růstu daní z příjmů firem. Za prvních deset měsíců letošního roku se na nich vybralo o 47,4 miliardy korun víc než před rokem. Vzestup o 39 procent. Tak prudce neroste příjem z žádné jiné daně. Jen pro srovnání: výběr DPH stoupá proti předchozímu roku jen o tři procenta. U sociálního pojištění, což je vůbec největší příjem státního rozpočtu, je inkaso vyšší o 8 procent. U daně z příjmů fyzických osob o 22 procent.

Paradox Schwarzenberg

V tomto politicko-občanském nekrologu si nejprve připomeňme, kým vším Karel Schwarzenberg nebyl. Nebyl politickým myslitelem, je otázka, zda bychom ho vůbec měli řadit mezi intelektuály. Nezůstaly po něm žádné vlastní rukou psané texty s nějakým obecným přesahem. Nebyl ani žádným architektem novodobého českého státu, jakkoli i to teď zaznělo. Konečně když se později stal politikem, nebyl stranickým manažerem a vůdcem, byť jednu stranu založil. A přece je zřejmé, že s Karlem Schwarzenbergem 12. listopadu odešla jedna ze zásadních postav polistopadové doby.

Stres není trauma

Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.

Muslimové a Židé Londýna

Arabská ulice je termín dobře známý geopolitickým myslitelům. Označuje projevy veřejného mínění na Blízkém východě. Upozorňuje se tak na skutečnost, že tamější vlády, i když z velké části autokratické, jsou nuceny brát zřetel na názory svých občanů. Ti sice neprojevují svoji vůli ve volbách, ale občasnými protesty a nepokoji, kterým autokrati pak musejí vyhovět, aby si udrželi moc. Letošní novinkou je, že síla arabské ulice dorazila i do Evropy. Města s velkou muslimskou menšinou, jako je Berlín, Paříž nebo Londýn, zažila velké demonstrace proti izraelským operacím v Pásmu Gazy, které jsou odpovědí na teroristické řádění Hamásu.

Drogy, které léčí

Čtyřiatřicetiletá violoncellistka Terezie Kovalová z Prahy si svoje úzkosti a deprese léčí pomocí psychedelických látek pod dohledem terapeuta v jednom terapeutickém centru zcela legálně. V „rauši“ prožívá svůj vnitřní boj. A pomáhá jí to. Už několik let trvá tzv. psychedelická renesance. „Klasická psychedelika se nezastavitelně blíží do klinické praxe a především mají potenciál změnit psychiatrii a psychologii jako obory,“ píše Vojtěch Cink v knize Psychedelika a psychonautika. Zatím se používá ketamin. Ten byl objeven v 60. letech a nejdřív se používal jako anestetikum, při tomto užití překvapil lékaře jeho antidepresivní účinek.

Čím se budeme živit

Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé EU. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé EU. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země.

Bidenovy těžké otázky pro Netanjahua

Když 7. října barbarské hordy Hamásu vpadly do izraelských vesnic a brutálně zavraždily na 1400 lidí, očekávala se rychlá a zničující reakce Jeruzaléma. I když letecké bombardování začalo v podstatě okamžitě, k minulému čtvrtku Izraelci hlásili na 7000 úderů, na pozemní operaci se do jisté míry stále čeká. V pátek Izraelci sice oznámili jejich rozšíření, stále zřejmě nejde o plnohodnotnou invazi. Té se ze dne na den nejspíš ani nedočkáme. Izraelské obranné síly postupně navyšují počet průniků do Gazy a počet vojáků tam operujících. Za pár dnů či týdnů tam již může působit velká část izraelské armády.

Mezi „kulturní válkou“ a válkou

Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka.

Dobře známá schémata

Upoutáni válkou na Ukrajině a v posledních týdnech také v Izraeli neměli bychom přehlížet, že nejde o jediné konflikty současné Evropy: neustále totiž doutná také západní Balkán – jednak Bosna, jednak Kosovo. To na sebe ostatně v uplynulých týdnech upozornilo právě kvůli bitce: po přestřelce a explozích na severu země 24. září, při nichž byli v obci Bajnska napadeni „zelenými mužíčky“ – neboli po vzoru ruské akce na Krymu nejasně uniformovanými útočníky v autech bez poznávacích značek – tři kosovští policisté. Jeden z nich při útoku zemřel.

Dobrý člověk z Bataclanu

„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.

Všechna vaše tajemství patří nám

Britský návrh zákona jménem Online Safety Bill postupuje vpřed tempem odhodlaného šneka. Od doby, kdy se první text návrhu dostal na veřejnost, se v Downing Street vystřídali čtyři premiéři a v britské vládě pět ministrů pro digitální záležitosti. Návrh zákona, který se zaštiťuje ochranou dětí na internetu a jehož cílem má být učinit z Velké Británie „nejbezpečnější on-line zemi vůbec“, se však za tu dobu pozměnil jen málo, a to i přes vytrvalý odpor technologických firem. Nejkontroverznější jsou paragrafy, které by fakticky znamenaly nucené prolomení šifrovací ochrany zpráv.

Trvale udržitelný nerůst

Makáme a chudneme. Titulek srpnového vydání Týdeníku Echo popisoval, jak jsme se ocitli v jedné z nejhorších pastí. Ve stavu, kdy se v zemi prudce zdražuje, ale ekonomika zároveň padá. Stejně jako životní úroveň. Říká se tomu stagflace. Je to jeden z nejnebezpečnějších stavů. Opak prosperity. Do nebezpečné triády patří vedle prudkého růstu cen a pádu ekonomiky ještě vysoká nezaměstnanost. Tu naštěstí nemáme. Naopak je tady v práci rekordní počet lidí v historii. A firmy si přitom stále stěžují, že jim lidé chybějí. Stagflace zpravidla přichází po nějakých šocích. Tím tady mohla být energetická krize s prudkým vzestupem cen.

Vyhráli, ale padli

V poslední době se v Česku rozšířil žánr obdivování Polska. Poláci stavějí dálnice jako diví, zatímco my stagnujeme. Varšava dynamicky vzkvétá. Polská armáda zbrojí a rychle se stává nejsilnější v regionu. V jedné oblasti však stále Poláky překonáváme. Jejich organizace voleb za tou českou pokulhává. Přestože se volební místnosti uzavíraly v devět večer, v některých okrscích se volilo až do tří ráno, jelikož před nimi stály dlouhé fronty. Taktéž Poláci nepočítají nejrychleji. Zatímco v Česku je tak čtyři hodiny po uzavření místností jasno, polské finální výsledky byly až v úterý ráno. Trend ale byl jasný od uzavření volebních místností a vydání exit pollu.

Konzervativci, liberálové, progresivisté, antisemité

V neděli 15. října se polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość neboli PiS) pokusí o něco, co se zatím žádné straně od pádu komunismu nepodařilo. Totiž potřetí za sebou vyhrát volby a sestavit novou vládu. Předvídat, zda se to podaří, by bylo bláhové. Šanci dostat se do Sejmu má pět uskupení. Pravidla pro vstup do polské dolní komory jsou podobná jako v České republice. Strany potřebují dostat přes 5 % hlasů, v případě volebních koalic 8 %. Všechna uskupení jsou koalice, platí pro ně tudíž větší číslo. Jisté místo v novém parlamentu mají pouze dvě koalice.

Když ne znamená ne – a ano taky

Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.

A neodvracejte oči

Podobně jako mnoho a mnoho dalších lidí jsem prožil větší část víkendu u monitoru ve snaze udělat si co nejpřesnější obraz toho, co se v Izraeli děje. Nejvíc času jsem trávil na Twitteru, dnes X. Je to dost hrozná končina virtuálního světa, ideální pro uživatele, který z nějakých důvodů potřebuje ztratit víru v lidstvo a potřebuje to rychle. Ve chvílích, kdy se rozběhnou dějiny, je ale v něčem spolehlivější než velké zpravodajské organizace.

Černý den Izraele

Už v této chvíli je zřejmé, že bojovníci Hamásu, kteří v sobotu zaútočili na Izrael, zabili největší počet Židů za jediný den od holocaustu. Jejich vraždění taky představuje největší selhání izraelského bezpečnostního establishmentu od války na Jom kipur v roce 1973. V době naší pondělní uzávěrky nebylo jasné, jestli se k vpádu Hamásu z jihu nepřipojí Hizballáh ze severu. Tato pohroma má příčiny vnější, v mezinárodním dění, a příčiny vnitřní, v samotném Izraeli. Začněme těmi vnitřními.

Země malých pivovarů

„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.

Evropa migrační vlnu nezvládá

„Zvládneme to,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová během vrcholící migrační krize v září 2015. Věta se stala symbolem německé – a tím pádem i evropské – politiky de facto otevřených hranic. Byl to signál do celého světa, že o toho, kdo dorazí do Evropy, bude postaráno. Výsledkem bylo, že jen do Německa dorazilo přes 1,4 milionu lidí. Ne všichni s Merkelovou souhlasili. Státy na balkánské cestě začaly ve velkém budovat hraniční ploty, aby přílivu migrantů zabránily. Nakonec EU v březnu 2016 vyjednala dohodu s tureckým prezidentem Erdoğanem, slíbila mu platit za zadržování migrantů.

Zločin a pochybnosti

„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.

Pandemie duševních nemocí

Štěstí a spokojenost se obtížně popisuje. Vědci stále hledají přesnou odpověď, co si pod tou subjektivně prožívanou pohodou přesně představit. Psychologové a sociologové hledají různá měřítka osobní spokojenosti. Dávají se dohromady indexy štěstí, podle nichž se srovnává kvalita života v různých zemích. Na prvních místech zpravidla končí skandinávské země, Švýcarsko, Nizozemsko, Nový Zéland. Jenže řada zemí, kde se lidé považují za šťastné, patří zároveň k lídrům ve spotřebě antidepresiv. Třetí nejšťastnější zemí světa podle World Happiness Index, který dává pro OSN dohromady institut Gallup Poll, je Island.

Cokoli nad pět procent bude párty

K vystižení nálad ve slovenské společnosti stačil o volebním víkendu zdánlivě malý přešlap. Chvíli předtím jsme se nacházeli v centrále SaS, jedné ze stran pohybujících se v průzkumech kolem pětiprocentní hranice. Těmto partajím byl do jisté míry předurčen výsledek voleb, hegemoni na předních příčkách se bez potenciálních menších koaličních partnerů nemohou při pomýšlení na vládu obejít. SaS patřila k táboru Progresivního Slovenska, tedy vyzývatele Směru Roberta Fica. Zatímco rozdrobené strany kolem pětiprocentní hranice i kampaň plná ostrých slov či sem tam hospodských rvaček ukazovala na neutěšenou a radikálně názorově rozdělenou veřejnost, nervozitě ulevila poznámka v živém vstupu moderátorky místní televize.

Anatomie jednoho rodokapsu

Bylo by na čase zbavit se návyku vidět každé volby na Slovensku jako souboj dobra se zlem, který, pokud vyhraje zlo, bude soubojem posledním. Minulou sobotu s 23 procenty vyhrála strana Směr – Sociální demokracie (zlo), zatímco hlavní vyzývatel, Progresivní Slovensko (dobro), se téměř s 18 procenty umístil druhý. Bude teď záležet na tom, na čí stranu svých 15 procent vrhne Hlas Petera Pellegriniho (bahno), což jsou odpadlíci od Směru a druhá varianta sociálnědemokratického proudu na Slovensku. Hlas se zřejmě přikloní ke Směru, ale svou účast vylicituje. Pak už by Ficovi nic nestálo v cestě.

Co nám dala a vzala sexuální revoluce?

V roce 2019 přišla společnost Morgan Stanley se studií, podle které v roce 2030 bude 45 % žen ve věku 25–44 let svobodných a bezdětných. Dobrá zpráva? Pro výrobce krmiva pro kočky a luxusní kosmetiky určitě. Je to ale to, co si ženy od sexuální revoluce slibovaly? Louise Perryová vydala v roce 2022 knihu The Case Against the Sexual Revolution: A New Guide to Sex for the 21st Century (Proti sexuální revoluci: Nový průvodce sexem pro 21.století). Perryová je 31letá britská novinářka a – jak o sobě tvrdí – hrdá feministka, která většinu svého produktivního života strávila pomocí ženám, jež se staly obětí sexuálního zneužívání a vykořisťování.

Západ versus Čína – kdo s koho?

Počátkem září byla evropská i naše média plná zpráv o tom, jak mnichovskému autosalonu letos dominovaly čínské automobilky. Čínská elektroauta vtrhla do Evropy jako přívalový déšť – jejich podíl na trhu stoupl z půl procenta v roce 2019 na dnešních osm procent. A to je teprve začátek. Jednu takovou zprávu komentoval na Twitteru viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar slovy: „Doufám, že to nikoho nepřekvapuje. Naučili jsme je to my…“ Jeho slova lze vnímat tak, že mluvil jako Čech a Evropan, ale taky někdejší manažer koncernu Volkswagen.

Vláda omezuje svobodu v práci

Je to přesně jedenadvacet let. V září 2002 levostředová vláda socialistického premiéra Vladimíra Špidly zakázala prodej nebaleného krájeného pečiva. Tehdejší ministryně zdravotnictví Marie Součková tento nápad hájila tím, že to po nás v rámci směrnice o zdraví žádá Evropská unie. Že je to regulace Bruselu. Jenže každý, kdo cestoval po Evropě, mohl na vlastní oči vidět, že je to naprostý nesmyl. Představa, že by třeba v takových gurmánských baštách jako Paříži nebo Římě byly croissanty nebo chleba v igelitu, byla na první pohled zcela absurdní.

Rodinná pouta

„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi. Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu.