Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Uvězněni v očekáváních

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý.

Kde najít nejhorší antisemity?

„Ve které části politického spektra se projevuje ten nejodpudivější antisemitismus? Kdybyste se mě na to zeptali před pěti lety, s odpovědí bych neváhal: V prostředí protiizraelské levice – mezi aktivisty zahalenými v kefíjách, kteří svoje politické přesvědčení zakládají na odporu vůči sionismu, obsesivně zaznamenávají hříchy právě jenom jediné země, vyzývají k bojkotu Izraele, zatímco ignorují nebo zlehčují porušování lidských práv jinde.

Až se kyvadlo vychýlí

Čas je na straně stoupenců pokroku, dnešní spory o otázky genderu, pohled na minulost západní civilizace a další a další důvody kulturních válek jednou budou rozhodnuty jaksi biologicky. Lidé, kteří v nich hájí spíš konzervativnější stanoviska, jsou v naprosté většině starší. Je proto jenom otázka času, kdy vymřou, a s nimi z veřejného prostoru vymizí i jimi zastávaná stanoviska. Jistě ne úplně, ale stanou se natrvalo okrajovými, z jejich stoupenců se stane fakticky bezmocná menšina, která se bude moci nanejvýš scházet po hospodských saloncích a naštvaně tam hořekovat nad měnícím se světem.

Za dnešek hloupější!

.Budu psát o písničce. Před týdnem jsem taky psal o písničce, nechci z toho ale dělat nějakou tradici, prostě se to tak sešlo. Možná jste zaznamenali, že vyšlo nové album zpěvačky Beyoncé, globální mega super atakdále hvězdy. Je to takzvaná událost doprovázená téměř uniformním nadšením. Zakaboněného kritika či kritičku, kteří by „plivli jedovatou slinu“ a znectili populární idol, aby jeden pohledal. A týká se to nejenom velkých komerčních médií, ale i alternativněji laděných časopisů a webů. Souvisí se (snad už zvolna odeznívající) vlnou tzv. poptimismu.

Odkaz Kurta Cobaina, ztraceného kluka

V pátek uplyne třicet let od sebevraždy Kurta Cobaina, frontmana skupiny Nirvana, letos by mu bylo sedmapadesát. Písně Nirvany jsou pro mnoho lidí jaksi definičním zvukem devadesátých let, dobu svého vzniku zároveň nějak přerostly. Ani dnes není nijak neobvyklé, že dospívající člověk, který se rozhlíží po světě hudby, Nirvaně přinejmenším na nějakou dobu propadne. Jistě k tomu přispívá i legenda, jež kolem jejího mrtvého šéfa vznikla a v níž jeho dobrovolný odchod hraje významnou roli.

Čistič z Tokia, jeho sen a zen

Většina umělců, respektive skoro všichni, za celý život nevytvoří ani jedno dílo, které by se dalo označit za „velké“, protože přesahuje dobu a místo vzniku, může se člověka dotknout i jinde a jindy, nějak trvale. Pokud se někomu jednou, dvakrát povede vytvořit cosi takového, je to velká věc a ve spravedlivějším světě by to jaksi mělo stačit, trvalá hodnota by měla přinést i trvalejší uznání.

Prezidentova velikonoční píseň

Prezident Petr Pavel popřál lidem, ať velikonoční svátky prožijí tak, jak to mají nejradši. Učinil to prostřednictvím videa, v němž si užívá let v malém letadle, jehož pilot se stojem provádí všelijaké kousky, prezident, jehož tvář vyzařuje poklidnou spokojenost, s úsměvem obrací oči k nebi. Jeho „nejradši“ je „s hlavou v oblacích“. Nic proti tomu, tělesná zdatnost a záliba v riskantně působících kouscích jsou součástí „značky“ Petra Pavla a ta značka je docela úspěšná.

Jak (ne)mluvit o duševním zdraví?

Duševní zdraví mladých lidí je velké současné téma. Podle mnoha výzkumů se dramaticky zhoršuje, mnozí autoři a specialisté se pokoušejí identifikovat prapříčinu toho všeho. Technologie, přílišná permisivnost současné západní společnosti, nebo naopak tlaky, jimž je v ní člověk vystavován, chmurné perspektivy klimatické změny, války a dalších katastrof, pro někoho třeba i „terapeutická kultura“, která může vést k přehnanému soustředění na vlastní problémy a případně i k jejich zveličování a převádění na různé diagnózy (problému se v Týdeníku Echo nedávno věnovala Tereza Matějčková).

Místa, jimiž se neslo Echo

Měl jsem v životě víckrát to štěstí být u toho, když něco začínalo. Člověku to dává energii a taky pocity mladosti, nebo aspoň neopotřebovanosti, možná klamné, ale rozhodně příjemné. Echo byl můj zatím (asi i definitivně) poslední začátek. A byl to pěkný začátek. V bytě na Malostranském náměstí, ve zmatku a očekáváních, pro někoho asi i v neklidu, jak to všechno dopadne. Já jím netrpěl, dnes to beru jako doklad selhání svojí představivosti.

Těžké časy jakuzy

K tomu nejlepšímu, co se mezi novinkami z nabídky streamovacích služeb dá najít, patří příklad, řekněme, západně-japonského crossoveru. Díla, která se odehrávají v Japonsku, jejich hlavní postava je ale Zápaďan, jsou v něm však velice výrazné japonské figury, představované charismatickými herci, dílo příběh sleduje také jejich očima, mezi autory a lidmi ze štábu je nemálo japonských tvůrců. V minulém čísle Týdeníku Echo kolega Ondřej Šmigol obsáhle informoval o minisérii Šógun podle známého historického románu Jamese Clavella.

Kdo víc mluví, vyhrává

Dnes k tématu, které se dá asi právem označit za naprostou prkotinu, domnívám se ale, že v něčem vystihuje, dejme tomu, myšlení specificky dnešní. Je to taková drobnost ze světa filmu. Možná jste postřehli, že v českém prostředí došlo k pověstnému „rozproudění debaty“ o postavení žen ve zdejším průmyslu, má docela široký záběr – od (myslím oprávněných) požadavků, aby filmařky měly možnost brát si na natáčení dítě a produkce tomu vyšla vstříc třeba zřízením dětského koutku, po věci s tématem související velmi volně.

Žurnalistika a ticho

Echo slaví desáté výročí, možná jste to postřehli. Člověka to vede k úvahám, jak rychle plyne čas a jak rychle se všechno mění a zároveň jak se všechno vleče a nemění se vůbec nic. Nic originálního, každému to občas přijde na mysl. Otázku povahy času tu ale zodpovídat nebudu, nemám k tomu potřebnou filozofickou průpravu. Jednu výraznou proměnu, již běh těch deseti let přinesl, jsem si ale při těch výročních rekapitulací uvědomil.

Kdo je dnes Hedwig Hössová?

Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film v noci na pondělí získala Zóna zájmu britského režiséra Jonathana Glazera. Je to dílo, o němž se mezi, řekněme, na umělečtější kinematografii zaměřeným publikem dost mluví. Právem. Rozšířený způsob jeho interpretace také, myslím, dost vypovídá o smýšlení soudobého „náročnějšího“ diváka a společenské vrstvy, k níž většinou patří.

Jak dnes vypadá oscarový film?

V noci z neděle na pondělí se udělovaly ceny americké filmové akademie, Oscaři. Nejúspěšnějším filmem se stal Oppenheimer režiséra Christophera Nolana, získal sedm cen včetně té pro nejlepší film. Vyhlašování Oscarů bylo dlouho považováno za tu nejdůležitější událost světového zábavního průmyslu. Platí to i dnes? Má Oscar v roce 2024 stejnou váhu jako třeba v roce 1984? Redaktor Týdeníku Echo (a příležitostný scenárista a dramaturg) Ondřej Štindl o tom mluvil s Alešem Danielisem z filmové distribuční společnosti CinemArt a Petrem Cífkou, filmovým publicistou a majitelem serveru Moviezone.

Oči plné písku

Při pročítání kulturních rubrik tuzemských i zahraničních médií mohl člověk minulý týden snadno nabýt dojmu, že do kin vstoupil nejlepší sci-fi film všech dob. Jmenuje se Duna: Část druhá, natočil ho kanadský režisér Denis Villeneuve podle literární předlohy Franka Herberta. Podobně nadšené jako kritika je i publikum, na fanouškovských serverech má druhá část Duny velmi vysoké hodnocení. Možná skutečně na svět přišlo dílo, které bude jednou považováno za klasické. Taková hromadná extáze je vždycky podezřelá a zvlášť v časech silných názorů, jako jsou tyto.

Pohádka o tom, jak na Ukrajině byl skoro mír

Válka na Ukrajině mohla být dávno skončená, kdyby Západ v dubnu 2022 nezabránil uzavření mírové dohody mezi Kyjevem a Moskvou. Takový je jeden z klíčových argumentů stoupenců tvrzení, že na Ukrajině de facto válčí Západ zastoupený umírajícími Ukrajinci, kteří jím do boje byli dotlačeni. Tu tezi mají potvrzovat i zjištění amerického deníku The Wall Street Journal, který prvního března publikoval obsah dokumentů, o nichž se na těch mírových rozhovorech jednalo. „Wall Street Journal svou autoritou potvrdil, že Rusko a Ukrajina před dvěma lety, takřka vzápětí po invazi ruské armády, byly krok od smírného řešení,“ píše například v Týdeníku Echo kolega Daniel Kaiser.

Pavel Zajíček: česká hvězda

V úterý zemřel Pavel Zajíček, jedna z vůdčích postav zdejšího undergroundu, básník, výtvarník, hudebník, taky signatář Charty 77, po dobu jednoho roku politický vězeň, pronásledovaný člověk, exulant. Česká hvězda, to především. Ne ve smyslu člověka masově známého a obdivovaného, i když jsem byl překvapen a dojat tím, kolik lidí různých generací po jeho skonu dávalo najevo, že pro ně Pavel Z. a jeho dílo hodně znamenali. Byl nadaný jistým typem magnetismu, stačí mu objevit se, aby to něco znamenalo, aby tím okamžik získal nějakou novou váhu, aby se oči lidí na místě otočily k němu a držely se ho.

Mohou demokraté nahradit Bidena?

Nebýt Donalda Trumpa, mohli by američtí demokraté letošní prezidentské volby už dávno odpískat. Prakticky jistý republikánský kandidát ale budí v části voličstva averzi natolik silnou, že to může opravňovat ne snad velké naděje, ale něco trochu trochu jiného než propastnou beznaděj. A jistě, dá se čekat, že se stupňující se kampaní republikánský kandidát využije možností pořádně se předvést. Ale i tak. Donald Trump nad Josephem Bidenem podle průzkumů vede, jeho náskok v rozhodujících tzv. swing states je podle šetření z minulého týdne v průměru šest procen

Řeč stroje

Mnoho salv překvapeného smíchu vyvolalo v minulých dnech chování chatbotu umělé inteligence Google Gemini. Jeho odpovědi na zadání uživatelů byly, mírně řečeno, udivující. Chatbot byl vyzýván k vytváření obrazů z různých období evropských dějin, výsledky často vypadaly jako reklama na Benetton, blahé paměti, případně jako bezmyšlenkovitě naplněná poučka z letáku o potřebnosti inkluze a diverzity. Na požádání vytvářel obrazy, tu evropského rytířstva, tu amerických otců zakladatelů. S neomylnou jistotou ta zadání naplňoval vyobrazením skupin lidí různých ras a genderů,.

Můžete mi ten mír trochu vysvětlit?

V jednom ohledu má tahle země veliké štěstí. Žije v ní značné množství světaznalých lidí, jejichž vhled do globální politiky, dějin, mentalit různých národů, jež obývají planetu Zemi, vojenské strategie a mnohého dalšího je neuvěřitelně hluboký, navíc je jejich naturel velkorysý, svoje postřehy si nesyslí pro sebe a jsou ochotni se o ně podělit i s plebsem. Zvlášť v komplikovaných časech, jako jsou tyto, je to skutečně uklidňující. V posledních měsících od nich často slyším, že je potřeba co nejrychleji začít s Ruskem jednat o míru. Chápu. Je jenom pár věcí, které bych potřeboval dovysvětlit i objasnit.

Love story dvou nemrtvých

Zlo není v české kinematografii nějak zvlášť často traktované téma. Jistě, natáčí se tu také o věcech špatných. nebo dokonce zlých, většinou je to ale zlo vyplývající z nějakých okolností, často historických nebo sociálních, bývá relativizované, takové česky malé. Málokdy se ale v tuzemském filmu objeví zlo jako jev nijak nevysvětlovaný a možná i nevysvětlitelný, navíc ve formě, která je jaksi čistá a strašná. Výjimku v tom ohledu tvoří nový film Manželé Stodolovi režiséra a scenáristy Petra Hátleho (spoluscenáristou byl Tomáš Hrubý).

Taky to rádio v hospodě můžete vypnout

Zkusím dnes být trochu pozitivní, nepomlouvat jenom pořád a přijít s praktickým řešením diskutovaného problému, nepěstovat negativistickou, ba nihilistickou paušální kritiku a přijít místo toho s kritikou konstruktivní. Konstruktivní kritika! Zjištění, že tenhle výraz tolik oblíbený mezi bolševickými byrokraty se po desetiletích dočká „revivalu“, opětovného neironického užívání, je jeden z mnoha drobných důvodů, jimiž mne dnešek přivádí k úžasu. No nic. Jde o hudbu. Podražila totiž.

Odvaha versus šaškárna

V trestaneckém táboře v jamalsko-něnecké oblasti zemřel Alexej Navalnyj, mezinárodně nejznámější představitel protiputinovské opozice v Rusku a politický vězeň. Podle úřadů byla příčinou krevní sraženina, to vysvětlení se z dobrých důvodů setkalo s apriorní nedůvěrou. A navíc to základní ani nemůže být zřejmější – Alexeje Navalného zavraždila ruská moc, která ho do tábora poslala (poslední rozsudek byl na devatenáct let), odsoudila ho v procesu, jenž neměl co dělat s právem.

Rockstars táhnou do války

V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.

Událost neudálost v Kremlu

Empatizovat ze Západu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, prosazovat ve veřejné debatě pochopení pro záměry Moskvy a způsob, jímž je naplňuje, je hodně nevděčná rachota. Kdo se do ní pustí, může si být jist, že empatie a pochopení (pokud tedy zůstaneme u těch jaksi čistších emocí a motivů) potečou jenom jedním směrem, že loajalita nebude oboustranná, že když přijde na věc, na jejich zájmy nikdo hledět nebude, že bez ohledu na lichotky a pocty na ně bude vždy pohlíženo jako na nástroje.

Ceny za správné smýšlení

Koncem minulého týdne se udělovaly Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce, dříve se udělovaly tvůrcům do pětatřiceti let, letos poprvé bez věkového omezení. Laureáti byli vyhlášeni tři, dle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karin Kottové jsou to všechno umělci, „kterým není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby. Ať už je to třeba gentrifikace městského prostoru, developerismus, takzvaná ženská práce, nebo herní prostředí a jeho stereotypy.

Trapní a prokletí

V situaci, kdy nějaká skutečná ojedinělost či novost jsou vzácné, ale může zapůsobit o to silněji, setká-li se člověk s dílem, které skutečně nové a ojedinělé je, a to dokonce v takové míře, až je těžké ho popsat v nějakém tradičním výkladovém rámci (například ideologie). Uniká a znejišťuje. Mezi taková díla patří desetidílná minisérie The Curse (Kletba) vytvořená Nathanem Fielderem a Bennym Safdiem, v Česku v nabídce streamovací služby SkyShowtime.

Opatrně s těmi horory!

Jistě se dá pochopit, že na tak strašnou událost, jako bylo vraždění na filozofické fakultě v Praze, lidé jako jednotlivci i jako představitelé institucí reagují v něčem přecitlivěle, že třeba vnímají jako potenciálně nebezpečné věci, nad nimiž by se dřív nepozastavovali a podobně. Že vnímají jako prioritu zabránit tomu, aby se taková událost opakovala. Zároveň ale doufám, že ta přecitlivělost bude jenom přechodná, že se nestane novou normou.

Dvacet let s Facebookem

V neděli to bude dvacet let od začátku naší éry, čtvrtého února byla spuštěna sociální síť dnes známá jako Facebook. Je to už dávno. Ale uvědomí-li si člověk míru změn lidského chování a všemožných sfér lidské existence, kterou sociální sítě přinesly, je to „jenom“ dvacet let. Ty začátky byly, svým způsobem, hezké. Dnes se o sociálních sítích debatuje především ve vztahu k tomu zlému, co přinesly – od různých pro ně specifických forem zločinu přes „těžení“ a zneužívání dat uživatelů po velmi pravděpodobný destruktivní dopad na duševní zdraví především mladších uživatelů,

Sen o občanské válce

Dálnice ucpané auty s rodinami, které prchají z amerických měst, vojenské helikoptéry útočící na Bílý dům, uniformovaný ozbrojenec klade skupině novinářů v civilu otázku „Co jste za Američany?“ a je zřejmé, že na odpovědi závisí jejich život. Podobných dráždivých a pro někoho i zneklidňujících obrazů je plný trailer k filmu známého sci-fi tvůrce Alexe Garlanda Občanská válka, do kin by měl přijít někdy na jaře. Zasáhnout publikum se autorům nepochybně podařilo, došlo k tzv. rozpoutání debaty. Představa občanské války mezi Američany totiž některým z nich přišla nepříjemně reálná, tak reálná, že považovali za nevhodné, aby byla využívaná pro zábavu, byť třeba inteligentní, na základě traileru těžko usuzovat.

Starší články