Proč se bojíme islámu a proč se islám bojí nás?

Porozumět arabskému světu

Proč se bojíme islámu a proč se islám bojí nás?
Porozumět arabskému světu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Existují jen dva zdravé státnické postoje vůči Orientu. První říká, že čím méně s ním budeme mít do činění, tím lépe. Orientální svět, a zvláště islám, je tak katastrofálně odlišný, že čím více se budeme každý starat o sebe, tím lépe pro oba. Mám pro takový pohled jistou slabost a jeden dobrý důvod. Necháme-li svět na pokoji, budeme mít víc času, abychom se zabývali vlastními záležitostmi. Dějiny učí, že ten, kdo se energicky věnuje vlastní zahrádce, dlouhodobě vítězí nad tím, kdo se příliš stará o cizí. Jinak řečeno: kultivace vlastního je lepší než redukce cizího. Vypěstujeme-li obzvlášť velkou hlávku zelí, přijdou se pravděpodobně lidé na naši zahrádku podívat. Budeme-li po okolí nabízet jen mrňavé hlávky, je náš případ ztracen.
Podle výběru A. Tomského: Úžas, radost a paradoxy života podle K. G. Chestertona. Leda, 2014. Původní citát je téměř sto let starý.

Když jsem vedl v únoru v Opavě diskusi o bezpečnostních rizicích spjatých s islámským světem, dorazilo jen asi dvacet lidí. Ukázalo se, že před opavským Obecním domem postávali nějací mladí lidé a příchozím říkali, že přednáška už skončila. Netuším, kdo to mohl být, protože tím, jak se o islámu jako o náboženství vyslovuji s velkou úctou a o islámské ideologii s velkými obavami, to mohli být lidé z obou stran spektra. I když bych čekal, že zrovna v Opavě mnoho islamistů nebude. V každém případě jsem si tu tak oslavovanou evropskou svobodu slova představoval trochu jinak.

Krátce nato jsem byl v Poličce, kde jsem čekal debatu o krajině, o Vysočině či o budoucnosti smrkových porostů v době globálního oteplování. Místo toho opět následovala diskuse o islámu – a přitom i v Poličce potkat muslima je jen o něco málo pravděpodobnější než uvidět tu žirafu. Celá tato situace mne vedla k zamyšlení nad tím, zda se skutečně bojíme islámu, anebo zda jím jen maskujeme jiné obavy a jak se to s námi a muslimy vlastně má. Tyto úvahy a diskuse jsou nezbytné pro to, abychom nedopadli jako Rusové či Američané v Afghánistánu či Iráku, kde se dřív bojovalo, než chápala situace – a výsledkem jsou destabilizované, stále víc nebezpečné komunity s příměsí bojujících radikálů.

Dovoz obilí a měřítko problému

Celý arabský svět je do hloubi bytosti otřesen a znejistěn rostoucími cenami potravin a rozpadem starého tradičního světa, který v islámských zemích mizí hlavně po roce 1990 mnohem rychleji než na Západě, kde podobný proces začal již v 60. letech minulého století.

Měřítko problému si můžeme ukázat na Egyptě, který má pravděpodobně 100 milionů obyvatel a kde ročně přibývá další necelý milion. Skoro všichni přitom žijí v deltě a údolí dlouhé, malé řeky, jejíž průtok je oproti Dunaji poloviční. Egypt ročně dováží obilí pro třetinu až polovinu své populace. Chléb pro desetimiliony chudých je sice subvencován státem, ale dlouhodobě může tato podpora fungovat jenom tehdy, když si na ni stát vydělá. Dovoz obilí do Egypta odpovídal před dvěma lety asi 12 milionům tun ročně a dnes necelým 10 milionům tun, přitom přebytky celé EU jsou kolem 16 milionů tun ročně. Znamená to, že již brzy může Egypt potřebovat tolik obilí, kolik ho bude přebývat v celé Evropě, a že tento stav bude trvat celá další desetiletí, během nichž se dá čekat několik suchých let a pár politických, či dokonce vojenských otřesů, kdy budou dodávky potravin omezeny. Místní lidé to na nějaké hluboké základní úrovni vědí a rostou v nich obavy. Hledají útočiště v Bohu, anebo si vytvářejí obraz nepřítele. A to se v této chvíli bavíme jen o obilí a nikoliv o dostupnosti vody, energie, vzdělání a lékařské péče.

Egyptu neuleví ani to, že by Evropa ročně přijala milion uprchlíků. Na jednu stranu cítíme se všemi těmi chudými lidmi, ale na druhou stranu se nám nechce doplácet na jejich chyby. Egypťané se totiž v této situaci neocitli náhodou. Je to výsledek uplynulých desetiletí, kdy se otázky růstu populace a ničení zemědělské půdy prakticky ignorovaly, přestože již padesát let je Egypt každoročně zavalován zahraničními i domácími studiemi o neudržitelnosti situace. Hovořím sice o Egyptu, ale něco podobného lze říct skoro o všech pouštních státech.

Paradoxně pak docházíme k závěru, že nejlepším spojencem naší imigrační politiky je totalitní íránský režim, protože co se stane, až Íránci budou moct volně vycestovat? Mnozí z nich nasednou do postaršího automobilu a po skvělých místních dálnicích za dva dny dosáhnou hranic Evropy, kterou možná svojí nádhernou starou kulturou obohatí, možná zavlečou do sunnitsko-šíitských sporů.

Český strach z islámu

Islámská nenávist k Západu je, myslím, zčásti zástupným problémem, jehož vlastní základ leží ve strachu o tenčící se zdroje vody a potravin. Jedná se tedy o téměř instinktivní, rozumem jen omezeně zvladatelnou situaci. Podobná síla hnala mořské národy, mongolské válečníky, Vikingy i Turky do nových zemí. V podstatě to je zápas o „Lebensraum“, o životní prostor, během kterého byly zatím vždy víc slyšet zbraně a ideologická hesla než racionální politické argumenty. To je důvod, proč situaci muslimského světa vnímám jako mnohem závažnější, než si v Evropě uvědomujeme.

Ale jak to je s českým strachem? Myslím, že to je podobné. Lidé se často svěřují s obavami z Islámského státu a i v malých, muslimy nikdy nenavštívených městech vnímají islám jako hrozbu. Jenže když se s nimi bavíte delší dobu, začínají vylézat mnohem základnější pocity a otázky: „Nehrozí nám nezaměstnanost? Nezpůsobí tištění peněz ekonomickou krizi a zůstane jim to, co si šetří na důchod? Uživí je jejich děti, kdyby o všechno přišli?“ Myslím si proto, že debata o islámu a západních hodnotách ve skutečnosti na obou stranách maskuje základní životní nejistoty. Stav evropské ekonomiky a blízkovýchodních zásobníků vody ovlivňuje způsob, jak se na sebe díváme. Byl bych mnohem klidnější, kdyby se jednalo jenom o náboženské nebo politické nesrovnalosti.
Jenže co když je tento strach dál přiživován médii prodávajícími špatné zprávy a politiky, kteří chtějí mobilizovat voliče, slíbit jim ochranu před vnějším nepřítelem, a přitom ignorovat domácí problémy? Když dnes slyším o nějakém riziku, tak se ptám nejenom na to, jak je vážné, ale také na to, komu se můj strach hodí k provádění vlastních cílů.

Co nám mají muslimové za zlé?

V poznávání islámského světa jsme toho udělali pozoruhodně málo, protože jsme se nechali vláčet brutalitou extremistů a vlastními strachy. Tady bude zapotřebí mnoha arabistů, aby nám vysvětlili společné dějiny stýkání se a potýkání. Významný umírněný islámský teolog Ali Ünal v komentáři k jedné z nejvýznamnějších súr Koránu – v Noční cestě – vysvětluje jeden verš ve smyslu, že Židé a Arabové se spolu budou stýkat a potýkat až do konce věků. Něco podobného se týká i Evropy. Když Karel Veliký v 9. století vytvářel impérium podobné dnešní Evropské unii, snesli mu podle středověké legendy andělé z nebe meč, kterým měl ze své říše vyhnat muslimy. I samotná rakouská monarchie vznikla proto, aby zbytek Evropy ochránila před „Turkem“. Ještě v roce 1720 napsal Daniel Defoe ve třetím dílu Robinsona Crusoe, že není „celkem toho názoru, že náboženství se má pěstovat mečem, ale kdyby se spojila evropská křesťanská knížata, není nic jistějšího, že by vyhladili pohanství ze světa. Mohli by zničit tureckou říši a perské království a vyhladit jméno Mohamedovo z povrchu zemského.“ Jinými slovy, ještě před třemi sty lety si někteří vzdělaní Evropané přáli totéž, co si dnes přejí někteří muslimové. Možná jen se zpožděním kopírují naše dřívější postoje.

V moderní době se úpadek muslimského světa začíná projevovat po prohrané válce o Vídeň roku 1683, kdy nechybělo mnoho, a mohli jsme se na pár desetiletí stát součástí Osmanské říše. Vize Stanislava Komárka o mešitě sv. Víta na Pražském hradě se mohla už tehdy naplnit. O sto let později, kdy se Napoleon vyloďuje v Egyptě, je technické a vojenské zaostávání muslimského světa zjevné. Následuje celá řada reforem, ale většinou selhávají, protože africký venkov chce žít svým prastarým způsobem života. V roce 1830 se Francouzi vylodili v Alžírsku, a tím začíná koloniální éra téměř úplné ekonomické závislosti na Británii či Francii, a to zejména při pěstování bavlny. Největší český znalec islámu Alois Musil charakterizoval britskou koloniální politiku slovy:
„Britští imperialisté jsou přesvědčeni, že vzdělaní národové mají právo užívat přírodního bohatství krajů zaostalých. Z toho plyne, že domorodci jsou povinni pracovat ve prospěch národů, které jim zajišťují pokoj a pořádek a dávají svou osvětu. Britským úředníkům bylo překonat obrovské obtíže, než přiměli súdánské obyvatele k práci v podnicích, ze kterých mají míti užitek Evropané. Nechápali, proč by se dřeli za nějaký peníz pro cizince, když si ze svých polí a stád opatří vše, čeho potřebují. Britské správě nezbylo než podřídit dělníky na velkých podnicích dozoru policie, aby se nerozutekli. Bývají sháněni zdaleka. Za práci dostávají 7–11 K a z této mzdy se živí. Živobytí mají velice drahé, poněvadž bydlí a pracují daleko od domova.“

Příkladů koloniální zvůle a násilí by se našlo bezpočet. Stačí se podívat na fotografie, na nichž jsou místní obyvatelé trestáni bičem, když se při příchodu k bílému úředníkovi nepostaví do pozoru. V 70. letech jsem ve východní Africe zažil poslední zbytky koloniálních Britů. Bývali to namyšlení lidé, kteří se i na družnou, bílou mezinárodní komunitu dívali skrze prsty. Byli to ti nejhorší běloši, jaké jsem v Africe poznal. A teď si představte muslimský stát, jehož obyvatelé jsou nejméně jedno století necitlivě vydíráni, trestáni a žalářováni bílými lidmi zdaleka. Historická paměť, a to včetně emocí, se u muslimů vždy spíš předávala prostřednictvím vyprávění a ne knih, takže dlouhodobé koloniální ponížení v nich stále zůstává. Mají dobré důvody k tomu, aby nás neměli rádi, i když pozdní kolonialismus lidem Blízkého východu a severní Afriky přinesl zavlažovací projekty, slušné školy a lékařskou péči.

Není zde prostor na podrobnější rozbor situace, ale dá se říct, že po počátečním optimismu doprovázejícím získání nezávislosti se stále více dostavuje frustrace z toho, že bezbožný Západ zažívá obrovskou prosperitu, zatímco spravedliví a chudí muslimové se stěží uživí. Myslím, že i tato emoční fáze by byla nějak řešitelná, ale kolem roku 1990, po sovětském tažení do Afghánistánu a zejména po válkách v Zálivu, se domácí islámský extremismus začal stále víc obracet proti Západu. Dnešní situaci bych popsal tak, že se dřívější obecná nechuť k Západu, se kterou šlo vzájemně docela dobře žít, zkřížila s radikální nenávistí. Je třeba si uvědomit, že jenom v Iráku se po obou válkách konzervativní odhady počtu civilních obětí pohybují minimálně kolem 300 tisíc, většinou žen a dětí. Většina zdrojů však uvádí, že v Iráku následkem válečných konfliktů zahynulo na půl milionu až milion lidí! Afghánistán a Irák si stále procházejí něčím podobným, jako byla druhá světová válka v Evropě, ale skrýváme to pod eufemismus „budování demokracie“.

Nejspíš jsme schopni nalézt mnoho polehčujících okolností, ale vyprávějte to místnímu obyvatelstvu, které přežilo Saddáma a teď se snaží přežít i západní demokracii. I kdyby dnes začal mír, který je stále v nedohlednu, trvalo by dalších nejméně padesát let, než bychom si dokázali odpustit.

Co máme my za zlé muslimům?

Podívejme se na situaci z hlediska náboženských menšin, zejména Židů a křesťanů, kteří v muslimském světě žili od počátků islámu až do minulého století, kdy se vše začalo měnit. K prvnímu velkému odchodu křesťanů z Malé Asie dochází během tzv. roku meče, tedy při náboženských a etnických čistkách, které nastaly při vzniku moderního tureckého státu. Slovo „genocida“ bylo poprvé použito polským židovským právníkem Rafaelem Lemkinem (1900–1959) k popisu masakru v křesťanské irácké vesnici Simele, kde byli v srpnu 1933 povražděni všichni muži a ženy znásilněny. Další hrůzy hodné Lidic následovaly v desítkách křesťanských vesnic.

Dalším velkým impulzem bylo založení státu Izrael. V Káhiře či ve starém Damašku dodnes stojí napůl opuštěné židovské čtvrti, jejichž obyvatelé dílem odešli, dílem byli brutálně vyhnáni. Křesťané si však až donedávna na Blízkém východě i v severní Africe udržovali poměrně dobré postavení a mohli si jako v Egyptě či Iráku stavět kostely a tisknout knihy. Nejedná se přitom o malé komunity – iráckých křesťanů bylo před válkou kolem jednoho milionu a i egyptských koptů je asi deset milionů. Řada z nich má vynikající právnické, ekonomické a lékařské vzdělání. Křesťanem je i jeden z nejmocnějších mužů svrženého režimu Saddáma Husajna – bývalý ministr zahraničí Tárik Azíz, jehož křestní jméno je ovšem jiné: Michail Juhanna.

Po válce docházelo v Iráku zejména v letech 2003–2008 k pravidelným útokům, mučení a zohavování křesťanů. Proč jsme o tom neslyšeli? Země byla pod americkou správou a budovala demokracii. Mnohé evropské země s muslimskou menšinou buď nechtěly popuzovat své vlastní muslimy, anebo – jako v případě levicového francouzského tisku – neměly církev rády. Publikace karikatur proroka Mohameda v dánském deníku v roce 2006 vedla k zabití desítek (ne-li většího množství) východních křesťanů a k bombovým útokům na kostely. Něco podobného se opakovalo i v tomto roce. Upřímně řečeno, sám bych neunesl pomyšlení, že nakreslím karikaturu, kterou nějaký chudák i s rodinou třeba ve vzdálené Nigérii nebo na egyptském venkově odnese hroznou smrtí. Je to jeden z hlavních důvodů, proč nejsem schopen se s karikaturisty Charlie Hebdo ztotožnit. Museli totiž tento vývoj očekávat.

Jenom v Iráku byly ze svých domovů vyhnány dvě třetiny křesťanů. Už jich mnoho nezbývá. Jak se na nás dívají? Jako na lidi, kteří jsme lhostejně zradili a nechali je svému osudu. Říkají: „My už to máme skoro za sebou, ale teď je řada na vás.“ Filozof Dr. Řoutil připomíná, že jsme se mnohokrát zastávali tibetských mnichů pod čínskou nadvládou, a přitom si nevšímali toho, co se děje kousek od nás a nám blízkým lidem. Celé mi to připomíná židovskou anekdotu, ve které umírající Armén svolá členy své rodiny a říká jim: „Važte si Židů!“ Děti jsou trochu překvapené, ale on opáčí: „Kdyby tady nebyli Židé, tak jste na řadě vy!“

Celkový trend posledního století je v islámských státech poměrně zřetelný – zbavit se všech nehomogenních prvků a vytvořit jednotnou celistvou muslimskou masu. Z evropské historie víme, že se jedná o neuskutečnitelný cíl. Tato homogenizace společnosti probíhá nejprve vypuzováním, či dokonce zabíjením Židů, později křesťanů a pak se, hlavně po roce 2003, přelévá do konfliktů s jinými muslimskými skupinami či do masakru iráckých jezídů.

V deltě řeky Evros

Před třemi lety jsem navštívil řeku Evros (též Marica), která tvoří přirozenou hranici mezi Řeckem a Tureckem. Podobá se v malém deltě Dunaje a je pověstná táhnoucími hejny vodních ptáků, úzkými bludišti kanálů v rozsáhlých rákosinách a klapajícími pelikány. Trochu jsme se obávali reakce řeckých pohraničníků, ale kupodivu jsme viděli jen opuštěné strážní věže. Pohraničníka jsme nepotkali ani jednoho, zato na prašné silnici postávalo několik unavených uprchlíků snad odněkud z Pákistánu. Místní rybář, který podle svých slov spolupracuje s policií, ani nezvedl telefon. Krátce nato zažádala řecká vláda EU o prostředky na postavení zdi proti uprchlíkům v deltě této řeky. Vypadalo to jako projekt na získání dalších evropských peněz, protože kdyby to Řekové mysleli vážně, vyženou pohraničníky z kasáren do terénu. Nicméně jsem si uvědomil, jak prodyšná je hranice Schengenského prostoru.

Sám pro sebe jsem si z celé dlouhodobě napjaté islámské situace vyvodil tři hlavní závěry:
1. Jeden německý cestovatel mně už před lety řekl, že k lidem jiné víry je třeba vždy přistupovat s úctou. Osvědčil se mi tento postoj: Respektuji tě, i když s něčím nesouhlasím. Člověk pak může zůstat sám sebou a síla respektu překoná i nesouhlas. Je to, jako když ženě řeknete: Miluji tě, i když máš velký nos. Láska je v tomto případě důležitější než nedostatek. Tento cestovatel mi ušetřil mnoho nepříjemností. Navíc to, co považujeme za islám, je častěji jenom ideologie, která islám využívá či zneužívá. Největší problémy působí arabské pojetí islámu, které však vychází z před-islámské mentality. Islám v bosenském, čínském či indonéském pojetí umí být přátelský a komunikativní.
2. Pokud bych přijímal uprchlíky ze zemí Blízkého východu či severní Afriky, volil bych místní křesťany, protože jsou ohroženi dvakrát – ztenčováním zdrojů i muslimskou většinou.
3. Za nejvíc riskantní součást přijímání uprchlíků z jiných zemí považuji děravou hranici Evropy. Imigranty můžeme pečlivě přijmout a „prokádrovat“, ale nakonec nám to nebude mnoho platné, protože pod tlakem nutnosti či násilí v domovských státech za nimi mohou přijít zástupy dalších lidí.

„Islám se záhy rozšířil po dalekých končinách světa, ale v Arábii velké obrody nezpůsobil. Zvyky a obyčeje obyvatelstva se ukázaly býti silnější než zjevení Muhammadova a nálezy vykladačů jeho zákona.“ Alois Musil, V posvátném Hedžázu, 1929

20. března 2015