Američan Otto Warmbier, turista obviněný a uvězněný severokorejským režimem za údajnou krádež propagandistického plakátu k patnácti letům pracovního tábora, byl komunistickou diktaturou předčasně propuštěn dvanáctého června. Do vlasti se ale vrátil ve vegetativním stavu, způsobeném poškozením mozku neznámého původu. Zemřel před deseti dny.

K utýrání svého spoluobčana pocítila nutnost vyjádřit se i levicově orientovaná profesorka antropologie na Delawareské univerzitě Kathy Dettwylerová. Podle ní dostal Warmbier „přesně, co si zasloužil“, byl to „klasický případ rozmazleného bohatého bílého muže“ a takový ten typ, co na večírcích „šňupe koks a znásilňuje holky“. Podle jedné z bývalých studentek profesorky Dettwylerové byl tento výrok „celá Kathy“. Jen pro úplnost – Dettwylerová a Warmbier se nikdy nepotkali. Kopnutí do mrtvoly dvaadvacetiletého kluka bylo pro dvaašedesátiletou vysokoškolskou profesorku věcí progresivistického světonázoru. V něm je totiž bílý muž zdrojem všeho zla na světě a je třeba mu to dát sežrat za všech okolností.

Z trochu podobného soudku je slavná fotka z roku 1972, na které během své návštěvy Hanoje pózovala americká herečka Jane Fondová s obsluhou severovietnamské protiletadlové baterie. Zatímco se umělkyně fotila, v nechvalně proslulém „hanojském Hiltonu“, vězení pro válečné zajatce, byli dennodenně vystaveni brutálnímu mučení její spoluobčané – většinou sestřelení bojoví piloti. Fondovou to tehdy nestálo, kromě ostudy, nic. Delawareská univerzita se nyní naopak rozhodla s paní profesorkou ukončit spolupráci.

Přesto jsou neakceptovatelné výroky Kathy Dettwylerové symptomem mnohem hlubšího problému, který ohrožuje tradičně vysokou úroveň amerických vysokých škol. Ze řetězu odvázaná politická genderová a rasová korektnost, v jejímž rámci je smrtelným hříchem dotknout se jakkoliv cizích citů (pochopitelně s výjimkou bílých heterosexuálů mužského pohlaví), prakticky znemožňuje vést ideové střety, na kterých přitom akademické prostředí stojí. Nejvíce je samozřejmě postižena oblast humanitních oborů, protože elektronům a protonům je zatím ještě jedno, zda je zkoumá bílý Yankee, nebo lesbická invalidní černoška.

Profesoři humanitních oborů na většině univerzit v USA jsou doleva už od šedesátých let, teď jenom k tradičním konceptům připojili fetiše nové levice: třetí vlnu feminismu, kulturní apropriaci, nepřehledný a stále rostoucí počet sexuálních identit. Jejich studenti zase vyžadují „bezpečné zóny“, v překladu místa, kde nebudou konfrontováni s jinými názory, v některých případech dokonce s příslušníky jiné (rozuměj bílé) rasy. V newspeaku akademického prostředí současných USA se vystavení jiným (rozuměj pravicovým) názorům říká „mikroagrese“. Studenti z etnických menšin se zase „necítí bezpečně“ v přítomnosti bělochů.

Toto bizarní puritánství, děsivá snaha co nejvíce regulovat jazyk veřejné debaty i privátní vzorce chování se pak označují za „progresivní myšlení“. V těchto kruzích je například nemyslitelné prohlásit o Afroameričanovi zastřeleném policií (bohužel častý jev, na kterém svůj politický kapitál otáčí hnutí Black Lives Matter), že si „zasloužil zemřít“, přesto Otto Warmbier si dle „liberální“ Kathy Dettwylerové zasloužil věznění, mučení a smrt za sundání plakátu ze zdi. Protože patřil k nesprávné lidské kastě. Uvažování americké profesorky tak podivuhodně koresponduje s myšlenkovými pochody estébácké mlátičky z padesátých let.

Komunisté měli také plná ústa lidstva, to jim ovšem nebránilo ve značně intenzivním vraždění. Současná nová levice se může přetrhnout, aby nebyl uražen ničí jemnocit. S kádrováním a pliváním na hrob bílého Američana ale její reprezentantka viditelně problém nemá.