Nenávist jde nahoru. Ale ne všechny nenávisti jsou si rovny

Nenávist jde nahoru. Ale ne všechny nenávisti jsou si rovny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V posledních letech došlo ke značnému nárůstu nenávisti. Tím nemyslíme, že by lidé nutně začali více nenávidět; je to míněno v tom smyslu, v jakém se hovoří o akciích: kurz nenávisti stoupá. A díky tomu, že v minulých dnech jeden ministr české vlády upozornil na důležitost duševního vlastnictví, označujme ji značkovým jménem, mezinárodně srozumitelným brandem – hate™.

Po nedávné vražedné demonstraci rasistů a bílých supremacistů v Charlottesville se pozornost soustředila na to, zda prezident Trump organizátory jmenovitě odsoudí. Což Trump nejdříve odmítl udělat, pak to jednou udělal a pak zase odudělal. V tom nejkritizovanějším prohlášení odsoudil „nenávist na všech stranách“. A kritika se na to snesla nejen za to, že odmítl útočníky zdůraznit, ale zjevně taky za to, že nenávist přisoudil i někomu jinému než těm výše jmenovaným. Mohlo by to vypadat jako jedno a totéž, ale jsou to dvě různé věci, dvě Trumpova rozhodnutí.

Můžeme tak usuzovat z několika náznaků. V odsudcích Trumpova počínání – od kritických vyjádření politiků a veřejných činitelů po rezignační dopisy členů různých poradních sborů Bílého domu, které se po Charlottesville Trumpovi prakticky všechny rozpadly, respektive rozpadly by se, kdyby je preventivně sám nerozpustil. Ve všech se vyskytují slova o nepřijatelnosti tolerování nenávisti. Tu ale Trump odsoudil. Správné by bylo vytýkat mu, že v den vraždy neodsoudil pomahače vraždy. Proč to nešlo?

No, nešlo. Na vlastní kůži to zažila zpravodajka deníku Washington Post Sheryl Gay Stolbergová, která byla přítomna střetům v Charlottesville a na Twitteru napsala: „Tvrdá levice byla na pohled stejně plná nenávisti jako alt-right. Viděla jsem členy Antify, jak mlátí holemi bílé nacionalisty vyváděné z parku.“ To ale neměla dělat, jak jí záhy vysvětlilo několik tisíc diskutérů – tak výmluvně, že se rychle opravila: „Rozmyslela jsem si to. Měla jsem říci násilní, ne plní nenávisti. Stavěli se proti nenávisti.“

Tady to máme konečně ukázáno jasně. Levicoví demonstranti mohou projevovat nenávist, ale ne hate™. Ta je vyhrazena jen nenávisti zacílené zcela určitým směrem.

Připomíná to jazykový postup, jemuž Petr Fidelius (Karel Palek) ve svých analýzách sémantiky komunistické propagandy myslím říkal „dialektická sekyra“. Z původního, přirozeného významového pole slova se vyloupne jeden specifický význam s ideologickým znaménkem – ale původní zažitý význam slova zároveň stále rezonuje. „Takže ty jsi proti míru, soudruhu?“

Podoba tohoto dialektického osekávání v končinách současné revoluční avantgardy se samozřejmě řídí trochu jiným ideologickým rámcem. Pěkně je to vidět na videu z demonstrace v Bostonu 19. srpna, kde se jakýsi účastník dal do řeči z protidemonstranty z hnutí Antifa. Na úvod mu jedna demonstrantka vysvětlí, že „tohle je naše místo a je kurva bez nenávisti“ („hate-fucking-free“), a tudíž nacisté tam nemají co dělat. Autor nahrávky se snaží hájit, že není nacista, ale to před aktivistkou neobstojí. „Jsi bílý heterosexuální muž, je to tak? Kdy jsi byl utlačovaný?“ uzemní ho rétorickou otázkou. Takže jak by se u nás druhdy řeklo, je „objektivně“ nacista.

Tak je hate™ definovaná – nenávist vůči těm, kteří jsou utlačovaní či marginalizovaní. A kdo to je, o tom rozhoduje rasa, gender a sexuální orientace.

V naší komunistické verzi o tom rozhodovala třídní příslušnost. Ale mocenský mechanismus je stejný.

Což neznamená, že by stará dobrá nenávist neexistovala a neměla právo na místo na slunci. Jen to není hate™ se všemi svými právy a povinnostmi. Tak například v časopise New Republic vyšel v roce 2003 článek „The case for Bush hatred“ (volně přeloženo Argument pro nenávist vůči Bushovi). „Nenávidím prezidenta George W. Bushe. Tak jsem to konečně řekl,“ začíná autor Jonathan Chait. A svěřuje se, že ho nenávidí nejen jako veřejného činitele kvůli jeho politice, ale i jako člověka. Nenávidí, jak mluví. Nenávidí, jak chodí. Připomíná mu kluky ze střední školy, které nenáviděl. „A většina lidí, kteří se s Bushem seznámili, sice tvrdí, že ho mají rádi, ale já mám podezření, že kdybych se s ním seznámil, nenáviděl bych ho ještě víc,“ pokračuje.

Britská spisovatelka Margaret Drabbleová publikovala v roce 2003 článek „Nenávidím Ameriku a vše, co udělala zbytku světa.“ „Můj antiamerikanismus se stal téměř neovladatelným, stoupá mi hrdlem jako jícnový reflux, ta módní americká choroba,“ psala laureátka Nobelovy ceny za literaturu.

Ne všechny nenávisti jsou si tedy rovny.

U nás „iniciativa“ HateFree Culture demonstruje tento vývoj velmi názorně. Nenávistí může člověk mít přehršel, ale jen některým je vyhrazeno být hate™. To, že se jmenuje anglicky, je stejně příznačné jako to, že je financovaná státem.

Boj proti hate™ přitom není omezen pouze na západní svět. Také nové venezuelské ústavodárné shromáždění, vzešlé z neregulérních voleb, spěchá přichystat zákon „proti nenávisti, netoleranci a fašismu“. A tam se lidé označení za nenávistné, netolerantní a fašistické mohou dočkat seker nejen dialektických.

My bychom ale měli odmítat hate™ stejně důrazně jako nenávist. Upozorňuje nás na to mimo jiné naše historická zkušenost. A koneckonců i trestní zákoník. Boleslav Buzek z politické strany Radostné Česko podal trestní oznámení na Andreje Babiše, neboť se domnívá, že se opakovaně dopouštěl trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákona, konkrétně vůči živnostníkům a drobným podnikatelům. Jistěže je to politické divadlo a ne všechno lze řešit trestním stíháním a ne všechno by se jím řešit mělo. Ale připomíná nám to, že terčem nenávisti se může stát jakkoli definovaná skupina obyvatel, nejen ta vyhovující momentálně módním kritériím. Lze dehumanizovat skupiny obyvatel, u nichž si to krátce předtím nikdo nedokázal představit, a může to být vražedné.

26. srpna 2017