Pět hodin v divadle na jednom představení, byť by to bylo takzvaně „geniální“ představení, není málo. I podstatně zdatnější a čilejší mozek v takové situaci občas vypne či zabloudí v úvahách a nejasných myšlenkách jinam než k tomu, co se už třetí nebo čtvrtou hodinou odehrává na jevišti. Navíc polsky. Navíc v temporytmu poněkud přerývaném a s intenzitou sdělení, jež má kolísavou dynamiku. Ano, vážíte si toho, že sedíte v plzeňském Novém divadle na slavné inscenaci, které se loni na festivalu klaněl Avignon. Víte, že režisér Krystian Lupa je velké jméno současného evropského divadla a že „jeho“ Teatr Polski z Wrocławi je špičková scéna divadelního Polska. A navíc – oni dávají text vašeho oblíbeného autora, velkého Thomase Bernharda! Po čase zase člověk vidí na jevišti Thomase Bernharda! Dokonce jako živého…

Řev na náměstí Hrdinů

Proberete se a snažíte se soustředit, ale po čase opět pozornost odplouvá jinam. Ano, herci hrají dobře. Dokonce představitel ústřední postavy a vypravěč se Thomasi Bernhardovi, jak ho znáte z fotografií, úžasně podobá. Snad i gesta má podobná, byť jste Bernharda gestikulovat nikdy neviděli. Ale poněkud se to přeci jen vleče. A proč je to tak hrozně vážné? V Bernhardovi bylo přece vždy plno humoru. Černého, jedovatého, ale humoru. Tohle je takové moc vážně polské… Ach, dokonce si trochu jakoby zdřímnete. Pak sebou trhnete, rychle se otočíte a zjistíte, že nejste jediný, komu padá hlava. A jsou tací, kteří to už nevydrželi a tiše odešli. Jak ti si to srovnají se svým svědomím? Odejít z Lupy, z Bernharda, z Teatru Polskiego?! Ne, to nikdy. Zatnete zuby a vydržíte to. Umění za to stojí! 

Mezinárodní festival Divadlo přivezl do Plzně na svůj 24. ročník zhruba desítku inscenací, samozřejmě především z českých a moravsko-slezských divadel. Ale také jedno divoké divadlo z Budapešti (Proton Theatre), jedno nekonformní divadlo z Moskvy (Gogolovo centrum), jedno provokativní představení z bratislavského Národního divadla a jednoho netradičního Hamleta z Krakova (Narodowy Stary Teatr). Dramaturgie festivalu se řídí vším jiným než nějakým ohleduplným hlazením po divákově srsti. Věří, že má své publikum, ať již v Plzni – především mezi studenty a mladými lidmi –, nebo mezi těmi, kteří už dávno do Plzně jezdí na „svůj“ festival. O němž vědí, co od něj mohou čekat. Řečeno se starým Schillerem: Válku!

Takže je jasné, že sem patří Thomas Bernhard… Vždyť to je vaše divácké mládí! Nikdo v 90. letech tak nepoznamenal česká a moravská umělecká divadla jako Thomas Bernhard, žádný moderní autor se nehrál s takovým odhodláním, ba láskou jako tenhle rakouský génius, neurotik, mizantrop, solitér, podivín, skandalista a především básník divadla a prózy. V holandském Heerlenu v roce 1931 svobodné matce Anně Bernhardové narozený, v nenáviděném Solnohradu vyrostlý a v různých plicních sanatoriích pobývající a mládí trávící. A posléze na nejlepších německých a rakouských scénách pevně usazený: Thomas Bernhard…

Zemřel v Gmundenu, kde žil, střídaje to se slunným Španělskem, 12. února 1989. V čase pořád ještě u nás polotemném, kdy k sousedům do Rakouska nebylo moc vidět. A kdy ani oni, Bernharda nevyjímaje, nejevili žádný zvláštní zájem o české poměry: aspoň v Bernhardově rozsáhlém díle po nějaké české stopě ani vidu. Bernhardův svět byl vytvořený německou klasickou kulturou, filozofií a především hudbou, jíž byl velký znalec a praktik. Hudbu vystudoval a výborně zpíval.

Byl přímo stvořen poměry alpské země, s nimiž splýval, a zároveň je ze sebe s odporem snímal. Jen máloco bylo tak „rakouské“ jako tento přeborník v hanění Rakouska, než tento šampion v pomlouvání své země, kterou vášnivě nenáviděl, což je vždy také příznak vášnivé lásky. Lze bohužel jen spekulovat, jak by asi vypadal jeho vztah k havlovské republice, zda by ho to vůbec zajímalo, zda by třeba neučinil česká divadla východiskem pro svůj exil z Rakouska, kterému, jak známo, ve své závěti zakázal na dobu padesáti let provozovat a vydávat svá díla, ať už dramatická, či prozaická. (Už je ten zákaz Bernhardovou nadací odvolán, ostatně Kafku Brod také neposlechl.)

Od poloviny 90. let se Bernhard hrál snad v každém českém a moravském divadle, které o sobě mělo vyšší mínění. V Praze bylo možné jít v jeden den třeba i na tři bernhardovská představení, na Zábradlí, do Národního, do Komedie. Hrál se ale i na Vinohradech a samozřejmě v Brně, kde ho se zvláštním porozuměním režíroval J. A. Pitínský. Byly to roky, kdy by se s lehkou nadsázkou dalo říci, že se divadelní publikum dělilo na ty, kteří chodí do divadla na herce, a ty, kteří chodí na Bernharda. Přitom ještě před rokem 1989 o něm věděl v Česku jen odborník na německé divadlo (tam byl ovšem slavný už od 70. let) a svědomitý čtenář časopisu Světová literatura, kde vyšly ukázky z jeho próz.

A tak lze říci, že Češi (tedy někteří) si svého Bernharda našli. Otázka je, zda mu také rozuměli a vlastně zda mu rozumět vůbec šlo a jak takové porozumění mělo vypadat. Bernhardův výsostně elitářský postoj, aristokratické estétství, neurotický humor, sarkasticky vypjatý mizantropismus, ale i s chutí hraná pozice státem vydržovaného a hýčkaného nenávistníka k tomu samému státu a národu – nic z toho nemělo v mnohem plebejštějších, lidovějších a jaksi upřímnějších Čechách protějšek. Jako by to z vysokých pozic praktikované, nesmírně působivé a ve svém zápalu i elegantní chrlení (to snad jen u básníka Ivana Diviše dosahovalo podobné intenzity, ovšem s nesrovnatelně menším dosahem) bylo něčím, po čem toužilo české intelektuální publikum, kterému to nikdo z vlastních pozic nebyl schopen poskytnout. Velkým Bernhardovým tématem byla nacistická minulost jeho vypulírovaného Rakouska, již tento výmluvností a odvahou nadaný paličatec neváhal kdykoli připomenout a vchrstnout do tváře zdvořilému publiku.

České divadlo vzalo Bernharda za svého i pro tuto jeho angažovanost, pro niž jako by chyběly vlastní síly. Bernhard byl ničitelem iluze a poklidu, který v rámci „společenského konsenzu“ vládl v poválečném Rakousku, jež samo sebe vyhlásilo za první oběť nacistické agrese. Rok před svou smrtí, ve vzpomínkovém roce připojení Hitlerovy vlasti k Říši, v době neslavné éry prezidenta Kurta Waldheima, se rozloučil se svým publikem ve vídeňském Burgtheatru hrou Náměstí Hrdinů (Heldenplatz), jež vrcholí stupňujícím se řevem nadšeného davu, který právě na tomto centrálním vídeňském náměstí vítal v březnu 1938 führera. V Bernhardově hře se ovšem jedná o současnou Vídeň roku 1988. Jedna z postav, dcera profesora, který spáchal sebevraždu, pronáší před publikem například tato slova: „Poměry jsou dnes opravdu takové / jako byly v osmatřicátém / uvidíš / všechno špatně skončí / na to nemusí být / člověk zrovna génius / teď už zase vylézají ze všech děr / které byly čtyřicet let ucpané / stačí jen / když se dáš s někým do řeči / za chvíli se ukáže / že je to nacista. Bernhard jistě přeháněl, byl nespravedlivý a dotýkal se cti tisíců poctivých a demokraticky smýšlejících občanů. Ostatně, skandál nezůstal bez následků a kampaň, kterou proti němu vedl vlastenecký a „objektivní“ tisk, se nejspíš podepsala na zhoršení jeho zdravotního stavu.

Než bude příliš pozdě i na candáta

Mýcení, inscenace Kristiana Lupy, německy Holzfällen, polsky Wycinka, podtitul Eine Erregung, tedy Rozčilení nebo také Rozruch či Vzrušení, vlastně není hra, nýbrž prozaický text. Jeden z těch typických a vždy skvěle gradovaných bernhardovských slovních výlevů, které se krouživým pohybem zamotávají jako smyčka kolem krku vypravěče. Monologisty, jenž usedl do ušáku v bytě svých nenáviděných hostitelů a nyní se v něm vzdouvá celý oceán nechutenství, pohrdání, ironie, vzteku, výsměchu. V románu, který do češtiny převedl Marek Nekula a vyšel v roce 1999, se celé vyprávění odehrává jako vnitřní monolog samotného Thomase Bernharda, který opravdu přijde na večeři, do vídeňské Gentzgasse. Pozván tam byl svými dávnými přáteli, manželi Auersbergerovými, stárnoucí zpěvačkou a věčně opilým, kdysi opravdu talentovaným skladatelem, které neviděl z vlastního rozhodnutí dvacet let, ale nyní nedokázal odmítnout jejich pozvání. To když je náhodou před pár dny potkal na Příkopech a oni mu oznámili smrt jejich společné známé, herečky Joanny, alkoholičky a zoufalkyně, jež se před pár dny oběsila ve svém venkovském rodném domě.

On ale spáchal hned dvě chyby: už několik hodin věděl, že Joanna je mrtvá, ale nyní to nepřiznal. A zadruhé, oslaben touto nepochopitelnou chybou nebyl schopen odmítnout jejich pozvání. Sžírán sarkastickým hněvem na sebe a plný pohrdání ke svým hostitelům a postupně se trousícím hostům sedí v ušáku a provádí jakousi vivisekci, pitvu na živém těle téhle nesnesitelné společnosti, jež se právě vrátila z venkovského pohřbu Joanny, kterou měl jedinou skutečně rád a jejíž smrti hluboce želí. Uvízl v onom ušáku a nyní se není schopen odlepit a odejít z toho smrtelného kruhu, kde vysedávají lidé, které nezná a nechce znát – jacísi mladí spisovatelé, hysterická autorka, která se má za rakouskou Virginii Woolfovou, nezajímavý druh nešťastné Joanny –, nebo je zná až příliš dobře: manžele Auersbergerovy. Všichni v tom starožitnostmi zaplněném vídeňském bytě čekají, až skončí v Burgtheatru představení Ibsenovy Divoké kachny a dostaví se hlavní hvězda večera, herec, který hraje Ekdala. Když ten konečně přijde, může se podávat candát, fogoš, na který utýraní a postupně už i přiopilí hosté čekají do půlnoci. Utrpení v ušáku sedícího vypravěče dostoupí vrcholu. Nabubřelý a samolibý herec je přesně tím, co muž v ušáku nesnáší. Ještě několikrát se protočí kruh utrpení spočívající v nutnosti poslouchat žvanění a jíst tuhého candáta, když konečně se společnost rozchází a z ušáku se zvedá i vypravěč, který již myslí na to, že o této „skvělé večeři konané v Gentzgasse napíše hned a okamžitě, okamžitě a hned, hned a okamžitě, dřív, než bude příliš pozdě“. Potřebuje to napsat, aby se očistil, aby se zachránil.

A i představení v tu chvíli po pěti hodinách končí a divák je vděčný a těší se na to, že půjde spát. A pak, v příštích dnech, se zase k Bernhardovi vrátí, když už ho u nás nehrají, tak jako čtenář, dřív, „než bude příliš pozdě“.