První křik, první pláč. Výstava o historii porodů

Ze všeho nejdůležitější je se narodit

První křik, první pláč. Výstava o historii porodů
Ze všeho nejdůležitější je se narodit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Svatý Augustýn pravil: Inter faeces et urinam nascimur, rodíme se mezi výkaly a močí, a Bohumil Hrabal, který měl ten výrok tak rád, to vždy doplňoval – a přesto jsme nádherní. Porod je základní, de facto nejdůležitější událostí našeho života, při níž jsme přitom naprosto odkázáni na někoho druhého. Na matku, skrz jejíž vždy úzké děložní hrdlo jsme nuceni protáhnout svou neprakticky velkou hlavu, a pak na někoho, kdo chuděře matce s tím pomůže. Po celé věky taková pomoc byla svěřována většinou zkušeným ženám, porodním bábám. Jim a porodu je věnována pozoruhodná výstava První křik, první pláč v Muzeu hlavního města Prahy.

Jde o výstavu, řekněme, historicko-naučného typu s prvky hororovými. Jedním z exponátů je například špičatý hák, jímž porodní bába Mayerová od Kadaně (tedy jistě Němka) přivodila v září 1788 smrt rodičce Viererblové, když se snažila vytáhnout plod z její pánve, přičemž nástroj „byl stejně nebezpečný jak nabroušená šavle v rukou šílencově“. Poněkud mrazivý je i exkurz do pracovní výbavy tehdejších porodních asistentek: kromě háčků, pletacích jehel a hůlek opatřených okem, jímž se báby pokoušely otočit nešťastně natočený plod, nechybí ani nůž na otevření zaklíněné lebky, z níž se jím odstraní mozek, čemž dojde ke zmenšení hlavy mrtvého novorozence. Nebo jakási stříkačka, kterou se nebožátko na poslední chvíli ještě v děloze improvizovaně pokřtilo, neboť když už má umřít, ať jde aspoň do ráje… Mimochodem, forceps neboli kleště porodní báby neměly, ty byly výhradou odborných porodníků, většinou z lékařských fakult. Šlo totiž o dosti drahou věc, navíc patentovanou anglickou porodnickou rodinou Chamberlainů. Nejlepším pracovním nástrojem porodních bab byly dlouhé šikovné a zkušené prsty.

Výstava ovšem není souborem kuriozit. Umožňuje nahlédnout do období, v němž se pomalu rodil „náš“ věk. V něm je porod sice těžkou, ale už nikoli smrtelně nebezpečnou událostí. Tím přelomovým časem bylo pro střední Evropu zhruba sto let mezi roky 1750 až 1850, kdy končí čas „velkého plýtvání“, kdy žena rodí jedno dítě za druhým, přičemž jich umírá až sedm z deseti, a přicházejí poměry relativně šetrnější: žena rodí již méně a také méně dětí umírá. Zásluhu na tom má i lepší vzdělávání porodních bab, kterým se právě na konci 18. století začne věnovat stát. Není asi náhoda, že první náznaky jakéhosi osvícenského řádu v porodnictví se objevují za vlády Marie Terezie, která rodila 16krát a jejíž osobní porodník Gerard van Swieten byl autorem reforem ve zdravotnictví. V té době vznikají první „porodnické ústavy“, v Praze v roce 1787 ten v paláci Smiřických na Malostranském náměstí, kde působí porodník Johann Melitsch, který prý poprvé v Praze provedl císařský řez, při němž přežila matka i dítě. Jiným průkopníkem českého porodnictví byl Antonín Jan Jungmann, bratr filologa Josefa.

Hák, jímž operovala v roce 1788 porodní bába Mayerová - archiv

V roce 1779 je otevřen první šestitýdenní kurz pro porodní báby při pražské lékařské fakultě a od roku 1804 musela každá porodní bába – zdaleka se to však nedodržovalo – absolvovat již pětiměsíční školení, které pak končilo měsíční praxí v nemocnici a zkouškou před chirurgem. Zajímavé je, že šlo – spolu s pastorační teologií – o první předmět, který se na univerzitě učil česky, z logických důvodů.

Jednou z absolventek byla i Ludmila Kapalínová, jejíž životní příběh je na výstavě zdokumentován a tvoří její osu. Narodila se roku 1780 ve Zličíně, v roce 1805 se provdala do blízkého Sobína, obě vesnice u Prahy. Sama měla deset dětí, a ještě když ve čtyřiačtyřiceti letech nastoupila v Praze porodnický kurz, byla těhotná. Absolvovala jej v roce 1825, přičemž se dozvídáme, že velmi záhy se jí nevyhnulo neštěstí: už při sedmém porodu jí na druhý den zemřela rodička, její vlastní švagrová, dítě pokřtěné Václav snad přežilo. Sama zemřela v roce 1860, tedy v pěkných osmdesáti, a přivedla na svět na šest set dětí; lze předpokládat, že smrt u lože asistovala ještě ne jednou.

Repro - archiv

To vše se lze dozvědět na oné výstavě, kde nás možná napadne, že tak nádherní jsme právě proto, že se rodíme mezi faeces et urinam

První křik, první pláč: Pavla Státníková, Prokop Remeš, Daniela Tinková, Jana Viktorínová. Muzeum hl. města Prahy, denně kromě pondělí 9–18 hod. Do 29. října.

1. září 2017