Byl to přemýšlivý a hluboký člověk, žádný plachý estét nebo roztřesený intelektuální neurotik

Olbrama Zoubka respektoval každý, kdo měl cit

Byl to přemýšlivý a hluboký člověk, žádný plachý estét nebo roztřesený intelektuální neurotik
Olbrama Zoubka respektoval každý, kdo měl cit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Olbram Zoubek, který včera ve věku 91 let v Praze zemřel, vytvořil stovky, možná tisíce soch – a člověk hned pozná, že jsou od něj. Štíhlé, vzhůru se vzpínající, éterické, křehce nahnuté a vždy jaksi duchovně povznesené postavy, ženské i mužské. Jen výjimečně jsou jeho plastiky nefigurální a abstraktní. Zoubek byl z těch uměleckých tradicionalistů, kteří modelovali člověka a lidský osud, lidský úděl, conditio humana. Jeho velkým inspirátorem byl Alberto Giacometti, ale Zoubek si vypěstoval svůj vlastní styl, pro někoho možná příliš líbivý, efektní a jaksi patetický, ale upřít mu krásu a působivost může jen člověk bez citu. 

V protikladu – či možná v souladu – ke vzdušnosti a graciéznosti svých soch byl Zoubek muž, jak se patří, robustní silák, do pozdního věku statný krasavec, jehož tlapa uměla sevřít materiál a jiné tělo. Byl to přitom přemýšlivý a hluboký člověk, žádný plachý estét nebo roztřesený intelektuální neurotik. Svou orientaci ke svobodě a demokracii osvědčil svými postoji v dobách, kdy byly potlačeny: když v lednu 1969, otřesen krajním činem Jana Palacha, sňal z jeho popálené tváře v Ústavu soudního lékařství posmrtnou masku. Tím byla nadějná kariéra sochaře ukončena nebo ztížena, neboť sochař většinou nemůže tvořit „do šuplíku“.

Zoubek se pak živil především restaurováním, skoro dvacet let pracoval na sgrafitové fasádě litomyšlského renesančního zámku – v ceněném románu Libuše Moníkové Fasáda je Zoubek jednou z hlavních postav. Mimochodem ztvárněn je i jako jedna z figur pokrokového orloje v Olomouci: defiluje tam jako házenkář. Litomyšl se stala pro Pražana Zoubka druhým domovem: po smrti své první ženy, vynikající sochařky Evy Kmentové, v roce 1981 se tam podruhé oženil. A je to město, kde se po Praze nalézá nejvíc jeho soch, a pravděpodobně v nejkrásnější konfiguraci v klášterní zahradě, která byla obnovena v 90. letech. 

Poslední velkou sochou byla plastika inspirovaná mučednickou smrtí pátera Josefa Toufara, jež by měla být umístěna ve vesnici Zahrádka u Humpolce, kde Toufar léta sloužil jako kněz.

Autor tohoto malého nekrologu měl štěstí, že kdysi na začátku 90. let jako začátečník mohl dělat s umělcem interview. Přijal ho vlídně ve svém ateliéru v postranní ulici za Ječnou a mně dosud nevymizel z paměti ten údiv, když jsem uviděl les štíhlých soch, jejichž údy se vzpínaly do nebe.   

16. června 2017