V+W, Suchý a Šlitr... A teď duo Zeman-Ovčáček

  - Foto: Jan Zatorsky
V+W, Suchý a Šlitr... A teď duo Zeman-Ovčáček

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Divadlo Sklep slaví čtyřicáté páté výročí vzniku – a slaví ho nepřehlédnutelně: kina promítají dokument Olgy Dabrowské Tajemství Divadla Sklep anebo Manuál na záchranu světa, Česká televize odvysílala seriál nových skečů divadla, samotné divadlo si k narozeninám nadělilo festival svých her. Tedy je o čem mluvit. Přesto se jeden ze zakladatelů divadla, Milan Šteindler, vzpomínkám brání: „Správně byste ten rozhovor měl dělat s Davidem Vávrou a ne se mnou. Protože on si všechno pamatuje. Ale protože ten u vás dělá rozhovor na jiné téma (rozhovor o cestování v příloze Výlety) a zakladatelé jsme byli jenom dva, matematicky mi z toho jednoznačně vychází, proč jste se sešel se mnou. Takže vám velmi pěkně děkuji za projevenou důvěru.“

Kromě vašich pětačtyřicátin se letos v tuzemském divadle slaví ještě padesátiny Divadla Járy Cimrmana. Měli jste toto divadlo na zřeteli, když jste zakládali to své?

V našich úplných začátcích se David šel podívat na hru Hospoda na mýtince, tu mi vyprávěl a já podle jeho vyprávění potom jejích motivů využil k našemu představení. To nakonec vyšlo úplně jinak, ale motiv tam byl. Kromě Cimrmanů jsme obdivovali Ctibora Turbu, zvláště jeho odvahu v představení Turba tacet, kde se svlékl donaha. My chtěli udělat totéž, chtěli jsme se taky svléknout, ale nedotáhli jsme to, protože jsme nebyli dost odvážní. Navíc Sklep byl tak maličký, že by všechno bylo vidět zblízka. Ale po mnoha letech se to vyrovnalo, protože Turba přišel na naše šílené představení, které trvalo asi tři dny a v různých místnostech klubu, kde jsme hráli, odehrávaly se různé scénky a scény – v určitých chvílích dokonce publikum bylo samo sobě publikem. Tam jsem se s Turbou seznámil, on mě angažoval a já u něj tři roky hrál v představení Deklaunizace. Dokonce jsme s ním jezdili po Evropě a já se díky divadlu dostal do zahraničí. Hráli jsme to německy a italsky, takže dodnes občas promluvím k Italům po jejich, nicméně je jim divné, proč se jich zničehonic tážu: „Jak si budete přát tu kachničku?“

Divadla malých forem tehdy v 60. letech vznikala chvilku před vznikem vašeho divadla, ale vznikala v úplně jiné době. Byl ten rozdíl pro vás patrný?

My tehdy nemysleli na to, že a zda byla normalizace. Brali jsme dobu takovou, jaká byla. Nic se tehdy nedalo dělat, navíc jsme byli ve věku, kdy jsme začínali chodit do hospody. Prostě jsme se nějak mentálně sešli s Davidem Vávrou a zjistili, že já si během vyučování psal texty na piják a on taky, později jsme tomu říkali „puzení“. A tak, přestože on byl béčák, a já áčák, a jistě chápete, že áčáci jsou lepší, jsme spolu začali hrát u něj ve sklepě. Ale to byla pouze záminka pro požívání jablečného vína a předvádění se před spolužačkami. To byla neodmyslitelná součást našeho činění. Teprv později, když náš kamarád Pavel Auerbach načural Davidově babičce do zavařovacích sklenic a ona nás ze svého sklepa vyhodila, jsme se ocitli na veřejnosti. A tak pozitivum tehdejšího chození do hospody bylo, že jako vedlejší činnost jsme při něm dělali kulturu. Ovšem v rovině naprosté neukázněnosti. Naším heslem bylo, že nás nezajímá, co říkají diváci, ale zajímá nás, co tomu říkáme my. Až po letech, když jsme pořídili snímek publika, jsme zjistili, že na nás chodí osmdesátileté babičky i malé děti. Od té doby říkáme, že Sklep baví všechny generace.

Co na úroveň vašeho humoru říkali rodiče?

Vlastně nikdy nic nenamítali a byli k nám shovívaví. Těžce nesli jenom to, že když odjeli na chatu, což tehdy bývala oblíbená činnost dospělých, my mezitím doma udělali nezřízený mejdan. Totiž když se celá ta naše parta ocitla v našem domě, náhle se v jednom okamžiku zjistilo, že jedna její část dům brání, a druhá ho dobývá. A já, ačkoli jsem byl hostitel, jsem se ocitl ve skupině, která dům dobývá. A když jsme ho dobyli, objevili jsme na schodišti do prvního patra barikádu, kterou bránila skupina vedená Davidem Vávrou. Na nábytku, z něhož byla udělaná, jsme četli nápis No pasarán!, takže jistá revolučnost a spojení se španělskými revolucionáři se mezi námi projevovala. Ale na tvrdost doby a na to, co je normalizace a realita zač, jsme přicházeli až postupně. A i tak jsme to ignorovali. Nepřistupovali jsme na to, že bychom s oficiální mocí měli nějak komunikovat.

Vy jste to teď vlastně řekl. Divadelníci začínající v 60. letech tvrdí, že se vezli na tehdejší euforické vlně, že s její pomocí začínali dělat divadlo. Kdežto vy říkáte, že nic jiného dělat nešlo. To je hodnocení startu.

Ano, tam je ten rozdíl. Na rozdíl od 60. let, kdy vláda byla ochotná tolerovat, a dokonce platit filmy, které si z ní dělaly srandu, v 80. letech nastala doba, kdy vláda k tomuto svolná nebyla. Rozhodně nebyla ochotná to platit a toleranci projevovala jen do určité míry. Pravda, můžete mi namítnout Kouř, ale to jsou pozdní 80. léta. Tam už asi soudruzi byli méně ostražití a měli víc práce sami se sebou, než aby hlídali, co se kolem nich děje. I když my měli signály, že nás StB sleduje, ale zatím nás nechává na pokoji a jenom občas si někoho z nás pozve na výslech. Mě se třeba vyptávali na různé undergroundové kapely a já na všechno říkal, že nevím a neznám, a oni říkali, že to jim tam říká každý. Jeden policajt byl samozřejmě zlý, a druhý hodný. A ten byl tak hodný, že nakonec říkal: „Tak nám aspoň řekněte, kdo s vámi hraje to divadlo.“ Na to jsem kontroval: „Ale vždyť jste u nás každý týden, vždyť to víte.“ A on říkal: „No to máte pravdu, ale když já bych to hrozně rád slyšel od vás.“ Tak jsem mu začal diktovat. A pak jsem jmenované potkal někde v hospodě a svěřil jim, že všichni jsou napráskaní a udaní a že půjdou sedět, tak ať si dají bacha, že jsem je udal já.

Hra na hodného a zlého policajta je šarže. Svedl jste jako herec a režisér při výslechu vnímat a odhadovat, nakolik by si oba tajní svedli své role prohodit a nakolik přece jen byly závislé na charakteru těch lidí?

Vnímal jsem, že to hráli dobře. Zlý opravdu vypadal, že nemá daleko k tomu, dát mi přes držku. Ale víte co, v tu chvíli to tak prožíváte, že těžko můžete hodnotit, nakolik kdo hrál a nakolik byl sám sebou. Tu chvíli vnímáte zblízka, natěsno, takže opravdu nevíte, jestli vám někdo vrazí, nebo ne. Byl na to jediný lék, trvat na onom nevím. Teprve když došlo na pitomou otázku po mých kolezích, řekl jsem, co jsem řekl. Ten hodnej totiž byl tak hodnej, že jsem mu to nechtěl kazit. Tak jsem mu to řekl. Ale jinak reakce na dobu samozřejmě přirozeně prostupovala naši tvorbu, protože nereagovat se nedalo.

Vzhledem ke vztahu moci a společnosti se dnes musíte v divadle cítit jako zamlada.

Když jsme zmiňovali tradici komediálních divadel a dvojic, tak po párech Voskovec-Werich, Suchý-Šlitr, Smoljak-Svěrák, Šimek-Grossmann či mě s Vávrou máme dvojici Zeman-Ovčáček. Ta na uvedenou tradici plnohodnotně navazuje. My jsme jejich počínání v divadle reflektovali, já se pokoušel si z nich vloni i letos dělat legraci, jenže ten jejich humor je tak silný a hlavně autentický, že překonat ho nelze.

Nepřetržitě se ve Sklepě hrají Mlýny, to je hra právě o komické zvůli moci. Když jste divadlo pro všechny generace, je to hra pro mladé srozumitelná?

Je to pro mě záhada, ale lidi tomu rozumějí. Ať jsou tam mladí, nebo staří. Samozřejmě že staří nebo starší vědí, oč jde, ale baví se i mladí. Je to totéž jako hrát hru ze středověku a popisovat vojenské ležení, lidé tomu taky budou rozumět. Takže se asi smějí, protože rozumějí a představují si, že takhle nějak to bylo, a že vědí, z čeho si děláme srandu. Ostatně když mluvím o středověku, hraju v Divadle Bolka Polívky ve hře Luboše Baláka Tvrz, což je o husitech, kteří brání tvrz, již ze začátku nikdo nedobývá, až dokud na sebe jeden z horlivějších husitů neupozorní. Tam také lidi rozumějí, oč jde, když já jako hejtman tvrze vysvětluju, že nechávám záměrně svou tvrz chátrat, protože nic není méně lákavé pro nepřítele než na první pohled vypleněné hnízdo. Takže oni brání tvrz a zároveň se maskují tak, aby je nikdo nenapadal a nikdo se nepokoušel je dobývat. Jde tam hlavě o popis češství, podle nějž jaksi nejsme zrovna hrdinní a bojechtiví a rádi se bráníme mimikry. „Za mě bojují moje zpráchnivělé hradby, neboť kdo by se chlubil, že dobyl ruinu?“ říkám tam.

Poslyšte, zmínili jsme tři věci, které se s vaší kariérou pojí – dětské bojůvky o váš dům, Mlýny a hru Tvrz. Všechno jsou to vojenské pozice. Vy jste vlastně militantní člověk.

No vidíte, a přitom jsem dvanáct let bojoval s vojenskou správou, abych se vyhnul vojenské službě. Tři měsíce jsem byl v blázinci, a když jsem se konečně dostal k odvodu a měl s sebou celkem slušně popsanou diagnózu, šel přede mnou kluk, který se před komisí svlíknul a měl na břiše přišité knoflíky. To jsem nepřekonal, na to jsem neměl, takže jsem byl odveden. Tak jsem potom předstíral studium na vysoké škole. Přihlásil jsem se do nultého ročníku na FAMU, což nebylo nic jiného než přípravka pro zájemce o studium, a počkal si na děkana. Byl to tehdy kameraman Ilja Bojanovský a já za ním drze šel s potvrzením pro vojenskou správu, že jsem studentem nultého ročníku jeho fakulty. Na děkanátu jsem chytře počkal, až si pan děkan půjde odskočit, a když se spokojený vracel, zastavil jsem ho, vysvětlil, že bych potřeboval podepsat tento papír, on mi ho podepsal, já šel na vojenskou správu a oni uznali, že jsem studentem vysoké školy a dali mi odklad. Vůbec jim nepřišlo divné, že jsem v nultém ročníku. V něm samozřejmě nebylo jisté, jestli mě vezmou, nebo ne. A taky mě napoprvé nevzali, napodruhé jsem šel zas do nultého ročníku.

Pak jste ale přijat byl, takže co těch dvanáct let?

Když jsem skončil školu, začali samozřejmě doléhat a přišli znovu. Pozvali mě na vojenskou správu a chtěli mi strčit povolávací rozkaz. Ten jsem ale odmítl převzít, vysvětloval jsem jim, že jsem nemocný. Jenže oni trvali na tom, že na vojnu musím, protože už pro mě mají místo zdravotníka v Terezíně. Na toto zjištění jsem vykřikoval: „Proboha, tam ne, tam jsem měl celou rodinu!“ Ten povolávací rozkaz jsem nepřebral a šel k doktorovi. Vysvětlil mi, že hrát to na hlavu je hloupost a že se to dělá jinak, že musím dvakrát za rok mít neschopenku na stejnou chorobu. Já měl žaludeční vředy, tak jsem se na vojenské správě s neschopenkou v ruce ptal, jestli mi budou vařit žaludeční dietu. Smutně mi sdělovali, že bohužel u útvaru nemohou vařit diety pro jedince… Takže militarista jsem nikdy nebyl. Zato se přiznávám, že jsem byl opilec a že se to teď zúročilo, protože začínám zkoušet roli opilce Tobiáše Říhala v Shakespearově Večeru tříkrálovém.

No vidíte, přes veškerý váš pacifismus mám s vámi spojenou ještě jednu vojenskou věc: od dětství mám zafixovaný záběr z vašeho filmu Díky za každé nové ráno, kde je detailní záběr na dělo tanku, které zblízka čučí do oken hrdinů.

To je ale podle skutečné historky ze života Haliny Pawlowské a nevyplývá to z mého militarismu, nýbrž z přesvědčení Čechů, že se nám nemůže nic stát. Ten záběr jsem tam chtěl mít právě jako doklad, že my tady máme pocit, že dokud nemáme dělo v okně, jsme klidní, že se nám nemůže nic stát. Že semlít se něco může a semele se všude kolem nás, ale my tady máme to své teplíčko a pořád sedíme a čekáme, co se stane.

Odrostl jste v tom, že je normální si z armády dělat srandu, protože vojáci si na svůj obraz hodně nakydali. Teď se ozývají hlasy, že nám tu chybí postava vojáka jako společenského článku, na který můžeme být hrdi, k němuž se můžeme vztahovat a který ve společnosti má jednoznačně kladné postavení, protože v určitou chvíli ho bude třeba.

Já armádu viděl jako obraz pitomců a zoufalců – ostatně když jsme během vojenské výchovy na FAMU běhali ve skupině šesti mužů ve dvojřadu a předstírali, že jedeme bojovým vozidlem pěchoty a jako z něj vybíháme a jako střílíme, třebaže přitom nemáme v ruce nic a běháme po kopci na Smíchově, ani to nešlo jinak, byl to čirý surrealismus. Ale přešlo mě to v okamžiku, kdy jsme se s divadlem ocitli v Afghánistánu. Tam jsem pochopil, že doba se posunula a že jsem to nezaznamenal. A že vlastně máme armádu, určitě aspoň její část, v níž nejsou pitomci, nýbrž velmi inteligentní, vtipní a odvážní lidi. V Afghánistánu mě ohromila blízkost smrti a možnosti zemřít, ale na druhé straně schopnosti lidí, již nás tam reprezentují a slouží za vlast, ať to řekneme vznešeně. Tam jsem podruhé pocítil cosi jako národní hrdost, poprvé to bylo v osmdesátém devátém, podruhé v Bagramu.

Jak jste se tam dostali?

Náhodou. Měl tam jet někdo jiný, ale nakonec to skrečoval. Současně Vašek Marhoul náhodou mluvil s naším velvyslancem v Kábulu, dozvěděl se to a nabídl mu, že přijedeme se Sklepem. V divadle se to samozřejmě vzalo jako akce dobrovolníků, protože jsme nepředpokládali, že matka od dvouměsíčního dítěte pojede s námi, ale nakonec se přihlásili prakticky všichni, kdo měli možnost jet. Volala dokonce i Monika Načeva, že by chtěla, no vyrazilo nás kolem dvacítky. První okamžik, kdy jsem pocítil, že o něco jde, byla hned úvodní instruktáž, kterou jsme absolvovali s vojáky a kde se zcela racionálně vysvětlovalo, včetně fotodokumentace a leteckých snímků, jak probíhá letecký a raketový útok na základnu a jak se při něm chovat. Ptali jsme se, kdy naposledy se takový útok odehrál, a mysleli jsme, že řeknou třeba před čtvrt rokem. Jenže řekli: včera. A dva dny nato to přišlo.

Takže v Afghánistánu se útočilo na divadlo Sklep?

Ano. Ale zažili jsme to v relativně nejbezpečnějším místě základny, totiž v jídelně. A musím říct, že přes předpisové chování vojáků nepostrádala naše obrana nádech Hlavy XXII. Náš kapelník David Noll si lehl ke stolu, u něhož seděli Pákistánci, kteří tam Američanům tvoří takový servis. Nevzrušeně dál jedli, jen jeden se k Davidovi naklonil a dotázal se, jestli už cítí zemi se třást. Jeden voják tam sebou ukázkově mrsknul na zem před zmrzlinový pult a druhý, který si lehal za ním, si k tomu ještě nabral zmrzlinu, poněvadž předpis přece nezakazuje ležet a chránit se před raketovými střelami se zmrzlinou v ruce. Nakonec i my svůj moučník zakusovali pod stolem. Zkrátka byla to pro mě velká zkušenost a tam jsem pochopil, že doba se posunula a že mezi vojáky nejsou jenom blbci.