Josef Scheiner nebyl sice zahrnut mezi „muže 28. října“, ale se svými sokoly zařídil nekrvavý převrat

Velký sokol

Josef Scheiner nebyl sice zahrnut mezi „muže 28. října“, ale se svými sokoly zařídil nekrvavý převrat
Velký sokol

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Americe se vám děly věci. Takové, které si ve střední Evropě nikdo neuměl představit. Vlastně nechtěl představit. Tak jste mohli v červnu 1881 v nejčtenějších newyorských novinách narazit na zprávičku, co se bude dít na svatodušní pondělí. „Každý syn Německa pokládá za povinnost nechat práce, hodit za hlavu všechny starosti a jít s rodinou nebo milou do přírody,“ psal list v době, kdy redaktory ještě nenakazil oficiosní jazyk tiskových agentur. „Ležáky s pěnou pěkně prokloktají hrdly,“ takhle zvukomalebně zkušený autor zval k potěše, „přes dvou set tisíc Teutonů“.

Mezi organizacemi vystupujícími s názvy jako Rýnský střelecký spolek, Harlemský spolek tělocvičný (Turnverein) se skvěla sdružení typu Beethovenův mužský chór a též „Bohemian Turn Verein Sokol“. Jistě se teutonstvím jeho cvičenci nechlubili, nicméně pivečko spojovalo. Co tehdy idylicky fungovalo v Americe, ve střední Evropě by bylo pokládáno za skandální: jak by se mohli slovanští Češi účastnit slavností s Čechy německými?

Tiersch, Tyrš a další

Inu, taková to byla doba, do níž se narodil Josef Scheiner, který „jaksi“ vypadl ze svaté pětice „mužů 28. října“. Patřil k blízkým spolupracovníkům zakladatelů tělocvičného hnutí v Čechách, stal se vůdcem jejich nástupnické generace. Byl mu rok, když dva romanticky spřátelení Teutoni rodem založili v únoru 1862 v Panské ulici na Novém Městě pražském mužskou Tělocvičnou jednotu pražskou; o dva roky později dostala jméno Sokol.

Josef Scheiner - Foto: ČTK

Jedním z nich byl doktor filozofie Friedrich Tiersch z Děčína, který vyrůstal v Mladé Boleslavi a stal se z něho Miroslav Tyrš. Druhým byl pražský obchodník a podnikatel v pojišťovnictví Heinrich Fügner, jehož rodina pocházela z Litoměřic. Po Tyršově boku se stal Jindřichem, Fügnerem zůstal.

Antiklerikální a nacionálně zaměřené hnutí vycházelo z říšskoněmeckého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna („Turnvater Jahn“) a z Tyršových idealizovaných představ o hellénské kalokagathii. Projekt hromadných tělesných cvičení a sportovních akcí byl dosti úspěšný. Šířil se po slovanských zemích na Balkáně, v oblastech polských a na Ukrajině, už roku 1865 vznikl první Sokol v Americe. Na konci světové války měl český Sokol přes 120 tisíc členů a o dvacet let později v ČSR v něm cvičilo tři čtvrtě milionu nadšenců. Vedle sokolů a tělocvičných organizací českých sociálních demokratů existovaly podobně nacionalisticky zaměřené spolky českoněmecké a vlastní tělocvičné jednoty německých sociálních demokratů.

Tělocvikářským vůdcem

Politicky držel Tyrš Sokol v hranicích českoslovanského patriotismu, nicméně nezávisle na partajích. Jeho zásadou, kterou převzali nástupci, bylo: „Sokol není pro strany, ale pro celý národ.“ Osobně se Tyrš se Scheinerem setkali až roku 1878, kdy sedmnáctiletý nadšenec vstupoval v Praze do spolku. Dorostenec byl naopak z rodiny českoslovanské, jak o něm kousavě napsaly noviny Pilsner Tagblatt v lednu 1909, „slyšící na pračeské jméno Scheiner“.

Na dvacátém výročí Sokola roku 1882 – byl to první a poslední slet Tyršův, neboť zahynul o dva roky později – už patřil Scheiner k organizátorům slavností a tělocvičného vystoupení na Střeleckém ostrově. O tři roky později se byl Scheiner podívat v Drážďanech na slavnosti Německého tělocvičného spolku. Uznal jeho „značný pokrok“, ale neviděl tam „porozumění pro ušlechtilé snahy jiných národů“. Ušlechtilost v té době nalézt bylo však nemožné, jak si asi sám Scheiner povšiml, když roku 1907 na sokolských slavnostech upozorňoval publikum, že národní barvy Belgičanů, „kteří jsou přáteli našeho národa“, jsou identické s „barvami pangermánské myšlenky“. Vyzval tedy vlastence, aby se zdrželi nevhodných reakcí a provokací.

Josef Scheiner, čtvrtý zleva, při přísaze na Staroměstském náměstí, listopad 1918. - Foto: ČTK

Scheiner psal do sokolského tisku a po Tyršově smrti se mu podařilo roku 1889 spojit všechny organizace do České obce sokolské (ČOS). Prvním starostou čili vůdcem spolku byl advokát Jan Podlipný, také pražský starosta. Když roku 1906 odstoupil, byl prý příliš shovívavý ke katolíkům, Sokolové na jeho místo vybrali Scheinera, člena antiklerikální Volné myšlenky. Čech, „politický týdeník katolický“, v říjnu 1909 horlil, že „za členy přijímali židy i protestanty“, že však „katolíky buď posměchem utýrali, nebo vylučovali“. Nešťastníci ovšem mohli nalézt útěchu v menším, ale církví podporovaném spolku Orel, který jako Sokol rovněž nebyl sdružením ornitologickým.

Buditelé přeci nejsou štváči

Od roku 1892 byl náčelníkem Sokola, tedy organizačním šéfem hnutí, Scheinerův přítel, o rok mladší advokát a všestranný sportsman Jindřich Vaníček. Oba vystudovali práva. Vaníček měl vlastní advokátní kancelář od roku 1910 a po kurzu pro vojenské učitele ve Francii mohl po vzniku republiky řídit na ministerstvu obrany odbor výchovy armádních kádrů. Penzionován byl roku 1928 a o dva roky později na své náčelnictví pro chatrné zdraví rezignoval.

I Scheiner měl vlastní advokátní kancelář, dokonce již od roku 1893, a psal intenzivně do právnických časopisů. Ženat byl s o čtyři roky mladší Karlou, manželkou jistě trpělivou. „Věstník Slovanské podporující jednoty státu Texas“ v červnu 1935 u příležitosti jejích sedmdesátin ocenil „sílu pochopení“ k práci manžela, „zasvěcujíc všechno své konání rodině, v jejímž středu nalézal vůdčí pracovník potřebný klid a pohodu k oddechu a načerpání nových sil pro službu idealu Tyršovu“.

Scheiner se podílel roku 1908 na organizaci Slovanského sjezdu, který tolik pomohl ke slávě Karlu Kramářovi. Tehdy založil Svaz slovanského sokolstva a pořádal družební zájezdy ČOS na východ a mezi krajany do USA (1909), udržoval kontakty ve Francii. Jeho starostování vedlo k rozkvětu Sokola. V jeho řadách stála celá českoslovanská politická elita, a proto i přes neutralitu hnutí byl Sokol velmi politickým, zarytě protiněmeckým činitelem, který sehrál důležitou roli v posledních dnech Habsburků v Čechách.

Scheiner patřil mezi mladočechy a při štěpení partaje se přidal ke Kramářovým státoprávním demokratům, z nichž se v novém státě stala Československá národní demokracie. V únoru 1914 v Sankt-Petěrburgu ujišťoval Rusy podporou myšlenky, že by ruský car měl být i králem českým. Kromě vyznávání přináležitosti k radikálnímu nacionalismu se později v politice výrazněji neangažoval. Jako jeho stejně smýšlející kolegové v politice „dr. Scheiner poukazoval na to, že český patriotismus jest jiný než u národů jiných, kde jest to po většině patriotismus státní“, jak bylo možné v září 1907 se dozvědět z týdeníku Čech. „Patriotismu státnímu“ se pak naučili rychle…

Peníze pro exil

Za války se Scheiner podílel na činnosti Maffie. Dával dohromady peníze pro Masaryka v exilu. TGM vzpomínal: „Se Scheinerem jsem měl smluveno, že nějaké peníze opatří sokolové ze svých fondů; od něho jsem měl také naději na podporu našich krajanů z Ameriky, ale té nebylo mnoho (sic), dokud Spojené státy byly neutrální... Ještě než jsem odjel z Prahy, uložil jsem Voskovi, který byl tehdy v Praze, aby v Americe něco opatřil pro persekvované a pro rodiny popravených (sic). Tož to je pravda, těch peněz jsme měli po celou válku málo; myslím, že tak lacino nebyla pořízena dosud žádná revoluce na světě.“ (Emanuel Viktor Voska dělal v Americe totéž, co Scheiner v Čechách. Majitel kamenické firmy a lomů sbíral mezi krajany peníze pro TGM, ze svého vybudoval úspěšnou protiněmeckou zpravodajskou síť a spolupracoval s britskou rozvědkou.)

V květnu 1915 byl Scheiner s Kramářem zatčen, neboť jako člen správní rady banky Bohemia udržoval pod záminkou peněžních obchodů kontakt s bankéřem Thomasem Čapkem, též členem krajanského výboru za osvobození Čech. Nic velezrádného mu však vyšetřovatelé neprokázali a po dvou měsících vídeňského vězení byl volný. Poněvadž se obával, že by policii umožnil svými kontakty rozkrýt spikleneckou síť Maffie, držel se stranou.

Sokoli revoluční

Po amnestii politických vězňů Karlem Posledním na začátku července 1917 a oživení domácí politiky začal Scheiner aktivovat Sokol, fungující od roku 1915 v podzemí. Stal se členem národního výboru a od září se podílel vedle Rašína, Preisse a Šámala na práci komise plánující převrat. Chodil všude ve svérázném sokolském kroji navrženém roku 1882 Josefem Mánesem.

28. října na strategických místech Prahy rozestavěl sokolské stráže posílené o spolupracující vojáky, policisty a četníky. Následujícího dne se vracel z Vídně poslední z místodržitelů Max hrabě von Coudenhove. Na nádraží na něj u vlaku čekali sokolové a s manželkou ho eskortovali na malostranské místodržitelství. Po jednáních s velením vojenské posádky Prahy převzaly sokolské stráže kontrolu nad městem.

Scheiner na výročí Bílé hory 8. listopadu dal na Staroměstském náměstí přísahat první jednotce československé armády. Byl Masarykem na čas jmenován předsedou výboru národní obrany a připravoval s Jindřichem Vaníčkem vojsko pro válku o Slovensko s maďarskými bolševiky.

Při sestavování Kramářovy vlády byl jmenován prvním generálním inspektorem armády. Byla to kuriózní, vpravdě revoluční situace: ministrem obrany byl pacifista Klofáč, inspektorem vojska nevoják Scheiner. Jistěže to oba dlouho nevydrželi, neboť spory s legionáři a s francouzskými poradci nebraly konce. Už v červnu utekl do Sokola a tam zůstal do své smrti roku 1932. Generálním inspektorem se po něm stal další expert, literát Josef Svatopluk Machar, a prý to byla ještě větší hrůza.

Na zdar!

Scheinerova péče o národní tělocvikářství byla asi důvodem, proč se nedostal mezi kodifikovanou pětici převratových světců. Karel Kramář v projevu 14. listopadu 1918, jímž otevřel dějiny parlamentarismu československého, ještě jmenoval Scheinera v řadě po Švehlovi, Soukupovi, Rašínovi, Stříbrném a Šrobárovi. Scheiner hrál v kritickém okamžiku rozhodující roli. Sokolové totiž byli v českých zemích vedle sociálnědemokratických tělocvičných spolků DTJ a skautů jedinými civilními organizacemi schopnými na čas plnit policejní i armádní funkci.

Velký národovec Scheiner měl se jménem smůlu i později, když souboj generací o to, po kom se bude jmenovat jedno náměstí na Vinohradech, vyhrál dramatik Tyl a nikoli Scheiner: „Tylák“ zní asi lépe než „Šajnerák“…

Scheinerovy sedmdesátiny roku 1931 slavili sokolové hvězdicovým během s vlajkami z devíti míst republiky do Prahy, kde svému starostovi 20. září 1931 vinšovali a děkovali za práci pro tělocvičnou organizaci. Kdo v českých dějinách se zmohl na takové společenské uznání? Ani hlavy korunované.

Příště: František Soukup