Rokenrol byl výraz touhy střetnout se se společností, zmizet jí z dosahu a uniknout třeba i před sebou

Rokenrol po Chucku Berrym

Rokenrol byl výraz touhy střetnout se se společností, zmizet jí z dosahu a uniknout třeba i před sebou
Rokenrol po Chucku Berrym

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V sobotu umřel Chuck Berry, „otec rokenrolu“, psalo se v nekrolozích a zprávách. Jistě, určovat u rokenrolu otcovství je komplikovaná a možná i zbytečná práce, Berry ale rozhodně byl přinejmenším jedním z kandidátů. Autor zásadních písní, ve svých lepších chvílích ohromující performer, člověk, který inspiroval hudebníky, kteří pak inspirovali jiné a tak dále. 

Tomu zesnuvšímu rodičovi bylo devadesát let, požehnaný věk, Berryho odchod nebyl oslnivý zášleh, jenž zůstává po tvůrcích, kteří věří, že je lepší zahořet než vyhasnout. Klidný odchod starce, který toho za sebou měl hodně – těžké začátky, velkou slávu, snahu ji nějak udržet, jezdit s tou kytarou dál, taky vracející se problémy se zákonem. 

Co si teď rokenrol počne – bez táty? Sám už není mladý, je to hudba pro starší lidi, nebo se to tak alespoň může zdát, poslouchávaná především z nostalgie, jako retro. Před časem publikoval jeden český týdeník rozhovor s výrazným soudcem, v úvodním textu označil jeho dlouhé vlasy a zálibu v hudbě AC/DC za znak rebelství… možná před třiceti lety, ale dnes? Mít rád rock nebo rokenrol je dnes asi stejně „rebelské“ jako chodit do lesa na houby – taková běžná a neškodná záliba.

Vlastně je to nespravedlivé, protože rokenrol v podání té první generace jeho hvězd nebyl neškodný ani trochu, lidi jako právě Berry, Jerry Lee Lewis nebo Link Wray nebyli krotcí zakladatelé, na jejichž dědictví navázali další, kteří té hudbě teprve dali skutečnou sílu. Byla tam od začátku, v jejich podání možná syrovější a nebezpečnější než u hudebníků, kteří štafetu nesli dál. Jenomže rokenrol je taky hudba přítomného okamžiku, děje se tady a teď. A ten „moment rokenrolu“ se v čase vzdaluje a ztrácí.  

Asi by se při takové příležitosti slušelo napsat, že bez ohledu na to, že jeho největší hvězdy odcházejí, je rokenrol věčný, ne nutně jako hudební styl, ale jako pocit, který se domáhá vyjádření. Možná ale není – staletí a tisíciletí lidé žili bez něj a v přicházejících časech ho třeba taky potřebovat nebudou.

Ta hudba a ohromující reakce na ni vycházely také z nějakých dobových okolností, nějaké tenze, která byla pro Ameriku padesátých let specifická. Ale nejenom z ní, pro současníky šokujícím a zběsilým způsobem vyjadřovala nějakou tenzi uvnitř člověka, napětí mezi tím, co chce a co by chtít měl, a mezi tím, kým je a kým by chtěl být nebo si myslí, že je, byl to výraz touhy střetnout se se společností, zmizet jí z dosahu a uniknout třeba i před sebou.

Možná i tahle touha, tahle otázka – obě velice lidské –  dnes slábnou, nezní tak naléhavě a současný Západ rokenrol nepotřebuje, protože nemá, co by jím vyjádřil. Jeho problém.  

20. března 2017