Ukázaly se hlubší společenské změny než jen střídání stráží

Trumpovi hysteričtí odpůrci si zasloužili prohrát

Ukázaly se hlubší společenské změny než jen střídání stráží
Trumpovi hysteričtí odpůrci si zasloužili prohrát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Povolební chování Donalda Trumpa působí jako kaleidoskop. Na každý bláznivý tweet, na každou nominovanou obskurní či neseriózní osobu připadá nějaký konvenční republikán či nějaká velmi zajímavá a respektabilní osobnost. Zjevně ještě neumíme číst Trumpovo uvažování; možná jeho nominace dávají smysl na nějaké jiné ose, než na jakou je vynášíme.

S americkými demokraty a liberály je tomu jinak. Z jejich povolebního počínání vyplývá jediný závěr: bez ohledu na to, nakolik se děsíte Trumpa, ti lidé si zasloužili prohrát. Jejich reakce na prohru přesáhla běžnou míru hysterie, jak si ji pamatujeme z volebních vítězství George W. Bushe. Neomezila se na standardní výhrůžky odstěhováním se do Kanady. Byly to především politické reakce, které prozrazovaly naprosté zoufalství.

Před volbami vyvolal velké pobouření Donald Trump, když odmítal slíbit, že uzná výsledek voleb. Po volbách to ale byli demokraté, kteří hledali nějakou skulinu, jíž by se daly volby zvrátit.

Vlajkonoškou liberálů se po volbách stala prezidentská kandidátka Strany zelených Jill Steinová (získala 1,06 procenta hlasů). Oznámila, že zahajuje kampaň za přepočítání hlasů ve státech Wisconsin, Pensylvánie a Michigan – třech státech, kde Donald Trump zvítězil velmi těsnou většinou několika desítek tisíc hlasů. Takové přepočty, pokud rozdíl hlasů neklesne pod určitou minimální hranici, musí ovšem povolit soud. A pokud žadatel u soudu uspěje, musí hradit náklady. Steinová proto nejprve začala na přepočet vybírat peníze od sponzorů. Během krátké doby vybrala nemalou částku 7,2 milionu dolarů, mnohem víc než na samotnou svou kandidaturu. Její úsilí podpořila i kampaň Clintonové – byť její spolupracovníci dali najevo, že spíš z principu a nikoliv ve víře, že lze výsledek zvrátit. Soudy v Michiganu a Pensylvánii přepočty nakonec zastavily. Proběhl jen ve státě Wisconsin. Výsledek? Donald Trump zvýšil svůj náskok o 131 hlasů. Steinové zůstalo přes dva miliony dolarů. Použije je prý na novou voličskou iniciativu.

Většina novinářů podceňovala Trumpovu podporu a nepřipouštěla si, jak nepopulární Clintonová je. - Foto: Reuters

Když se tato naděje ještě s koncem roku rozplynula, upnuli se liberálové na volební kolegium (ellectoral college). Přesněji řečeno se upnuli ke dvěma myšlenkám. Ta první, strategická, byla, že by se kolegium mělo zrušit – vždyť Hillary Clintonová získala o dva a půl milionu hlasů víc, takže je vlastně, když si odmyslíme kolegium, prezidentkou Spojených států.

Všude na světě občas po volbách strana, která prohrála, začne krátkozrace prohlašovat, že by se raději mělo volit podle jiných pravidel. V případě demokratů se ale projevilo něco víc – „anachronická“ volební pravidla, prý dílo někdejších otrokářů (ironií osudu prosazená hlavně Alexandrem Hamiltonem, protagonistou veleúspěšného broadwayského muzikálu), se stala kulisou pro skutečnou nechuť liberálů vůči americkému federalismu. Ten nutí prezidentské kandidáty získat podporu v různých místech Ameriky. Není těžké se vžít do pocitu liberálů, že Americe by přece neměl vládnout ten, kdo prohrál v Kalifornii a v New Yorku, kde žije tolik „lidí jako oni“ (vnucuje se zde apokryfní historka o filmové kritičce Pauline Kaelové, která měla v roce 1972 prohlásit: „Nevěřím, že Nixon vyhrál. Neznám nikoho, kdo by ho volil.“). Připočtěme k tomu tradiční levicové ztotožňování pokroku s centralizací, a nechuť vůči federalismu je logická. Ale je to ošidné.

Kdyby se hrálo o celkový počet hlasů, vedli bychom kampaň jinak, říkají lidé z Trumpova týmu, a není důvod jim nevěřit. Trump například zvítězil v tradičně republikánské Arizoně nebo Texasu s menší převahou než předchozí republikánští kandidáti. Ale nebyla to nutně vizitka jeho slabosti – kdyby byl býval organizoval v těchto státech víc mítinků, třeba by „nahonil“ víc hlasů. On místo toho v posledních týdnech kampaně přidal mítinky ve Wisconsinu, v Michiganu a v Pensylvánii – na rozdíl od Hillary Clintonové a zcela správně.

Krátkodobě se liberálové soustředili na konkrétní fungování volebního kolegia. To, že delegáti z jednotlivých států v něm hlasují pro kandidáta, který v jejich státu získal nejvíc hlasů, je v nadpoloviční většině států jen tradice nekodifikovaná zákonem. Aktivisté se tedy upnuli k myšlence přesvědčit dostatek volitelů, aby neposlechli hlas voličů a neodevzdávali hlas Trumpovi. Obraceli se na volitele na veřejnosti, e-mailem a telefonem. Požadovali, aby volitelé před volbou museli absolvovat brífink od zpravodajských služeb. Skupina hollywoodských celebrit natočila v tomto smyslu propagační video. Byla to snaha odsouzená k neúspěchu, a to i v případě úspěchu. Pokud totiž kolegium není schopno volit prezidenta, přechází podle ústavy tato pravomoc na Sněmovnu reprezentantů – a v ní mají většinu republikáni. Celé úsilí tedy bylo založeno na několika vrstvách chimér. A jak to dopadlo? Při prosincovém hlasování kolegia nakonec přišla Hillary Clintonová o víc volitelů (pět) než Donald Trump (dva).

Je příznačné, že na tento netušený vývoj věcí americkou veřejnost nikdo nepřipravil; média celé dny sledovala jen drama o zviklání Trumpových volitelů. Události, jež vedly k revoltě volitelů Clintonové, probíhaly „pod radarem“ amerických médií. Je to vizitka mediálního zpravodajství o kampani v kostce. Většina novinářů podceňovala Trumpovu podporu a nepřipouštěla si, jak nepopulární Clintonová je.

Tato mediální konstelace a stádní myšlení prokázaly demokratům v kampani medvědí službu. Ne že by se v nejvlivnějších médiích nevyskytly kvalitní reportážní sondy do uvažování voličů z nejrůznějších míst a vrstev. Ani negativní informace o Clintonové čtenářům přímo nezatajovala. Ale skutečnosti, jichž se čtenář v nich mohl dobrat, se nikdy nepřelily do komentářů a diskusí, nikdy se nepřetavily do toho opakování a ustálených charakteristik, jež vytvářejí převládající mínění. Média od počátku vytvořila kolem Clintonové auru nevyhnutelnosti – byla to nejpřipravenější, nejkvalifikovanější, nejzkušenější kandidátka snad všech dob. Trump byl naproti tomu amatér a jeho kampaňový tým plný vzájemně se hádajících a často se měnících diletantů. Tak vypadaly obrazy, které média před veřejnost v první fázi kampaně postavila. Postupně se na nich začaly objevovat praskliny a čmouhy, ale až do konce jich nebylo tolik, aby to média přimělo vyměnit tyto obrazy za jiné.

Až teprve po volbách, pod vlivem výsledku a také asi toho, že se řadě zdrojů rozvázaly jazyky, se najednou čtenáři začali dozvídat věci, které měli slyšet dávno předtím.

Novináři najednou zaznamenali hlasy od demokratických aktivistů po celé zemi, jak jim ústředí v Brooklynu dávalo arogantně najevo, že díky svým datovým modelům vidí do situace na místě lépe než oni svýma vlastníma očima. Jak si ústředí bylo vědomo, že ztrácí v Michiganu, ale nechtělo tam přesunout dodatečné zdroje – protože by si toho Trump všiml. Podobně do Wisconsinu. Zato víc než do Wisconsinu a Michiganu dohromady nalili do Nebrasky, státu, který demokratický prezidentský kandidát nevyhrál od roku 1964.

Novináři také zjistili, že Trumpova kampaň vlastně byla velmi inovativní a efektivní. Najednou objevili, že existuje jakýsi Brad Parscale, který v texaském San Antoniu postavil Trumpovi lepší digitální kampaň než všechny mozky pracující léta pro demokraty. Že s použitím osobnostních modelů britské firmy Cambridge Analytica (pracovala taky pro brexit) a s využitím širokých možností testování a ladění sdělení na míru na Facebooku a Twitteru se mu podařilo zacílit sdělení i identifikovat potenciální voliče a finanční přispěvatele daleko přesněji a levněji než demokratům. Že vlastně jejich kampaň se svou ochotou delegovat pravomoc a zkoušet, co funguje a co ne, odpovídala duchu start-upů ze Silicon Valley daleko víc digitální aktivity demokratů. „Nebáli jsme se dělat změny. Nebáli jsme se, že něco nevyjde. Snažili jsme se dělat věci velmi levně a rychle. A když něco nefungovalo, rychle jsme to uťali,“ popsal to Jared Kushner, Trumpův zeť, který nad Parscalem držel ochrannou ruku (a kterého si Trump chce vzít do Bílého domu jako svého poradce).

Ztráta mocenských pák

Stav amerického liberalismu – tedy obdoby evropské sociální demokracie – a jeho politické koalice je zřejmě mnohem horší, než si většina lidí ve světě i v Americe připouští. Když po 20. lednu odejde z funkce stále populární prezident Obama, nic už nebude zakrývat její tristní mocenskou pozici. Republikáni budou mít nejen Bílý dům a obě komory Kongresu. I dvě třetiny guvernérů jednotlivých států jsou republikáni a více než dvě třetiny legislativních komor jednotlivých států mají republikánskou většinu (některé státy mají dvoukomorové kongresy). Demokraté ovládají Kongres i úřad guvernéra jen ve čtyřech státech unie z padesáti. Tyto poměry se sice v dějinách neustále proměňují, faktem ale je, že současný počet republikánských guvernérů je nejvyšší od dvacátých let a převaha v zákonodárných sborech států největší v historii.

Je pravda, že progresivistické myšlenky dominují většině vzdělávacích institucí, neziskového sektoru a médií. Ale tyto pozice levice ovládá se stále se tenčící mírou respektu a autority a využívá je stále hysteričtějším, o reakci si koledujícím způsobem. Liberální autority typu nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana promrhávají svůj nárok na odbornou kompetenci tím, že jsou schopny v rozmezí pár měsíců otočit názor na klíčové otázky jako rozpočtový schodek o sto osmdesát stupňů. Média svůj boj proti „fake news“ znevěrohodňují třeba tím, jak ochotně po Trumpově zvolení shromažďovala zprávy o rasově a jinak motivovaných útocích Trumpových příznivců.

A jak neochotně tyto zprávy pak korigovala, když se v některých případech ukázalo, že šlo o výmysly – a už vůbec si nepřipouštěla, že tyto fingované zločiny jsou stejně nenávistné jako ty skutečné, neboť se snaží vzbudit nenávist vůči nepřátelské společenské skupině. Aktivisté se vyžívají v trapných útocích na Trumpa a jeho voliče, jež připomenou slova Václava Havla z Dálkového výslechu o „primitivních posměšcích na adresu vládnoucí moci“, jimiž charakterizoval převládající aktivitu exkomunistických osmašedesátnických disidentů. Příklad: jakýsi aktivista na sociálních sítích „objevil“, že logo na stránkách republikánského šéfa Sněmovny reprezentantů Paula Ryana připomíná symbol SS. Ve skutečnosti se jednalo o stylizované žezlo sněmovny, pocházející z roku 1841. Na sociálních sítích ovšem dotyčný objev sdíleli herečka Debra Messingová, filmaři Judd Apatow a Seth Rogen, angažovaný komik Patton Oswalt, nemluvě o dalších aktivistech, včetně vysokoškolského učitele politologie.

Liberalismus nám před očima rychle ztrácí mocenské páky, ztrácí i reputaci pro kompetenci v oborech, kde si na ni dělal nárok, jako práce s daty a informacemi a komunikace. Zeslábne patrně jeho ekonomická moc, protože kapitáni průmyslu a financí budou reagovat na Trumpovu silovou hru velmi bezpáteřně. Ale hlavně viditelně ztrácí i schopnost zdravého úsudku, ovládání emocí a nahlédnutí chyb. Ztrácí nárok na vedení.

Mark Lilla, profesor humanitních studií na Columbijské univerzitě (v Týdeníku Echo vyšla v čísle 6/2014 jeho esej o dogmatickém pseudolibertariánství naší doby), se krátce po volbách pokusil v komentáři pro The New York Times pojmenovat základní problém, který stravuje současný americký liberalismus. „Jednou z mnoha lekcí skončené prezidentské kampaně a jejího odpudivého výsledku je, že věk liberalismu identity musí skončit,“ napsal. Clintonová byla podle něj nejpřesvědčivější, když mluvila o zahraniční politice a jejím propojení s demokracií: „Když ale přišlo na život doma, měla tendenci ztratit ze zřetele větší vizi a uchylovat se k rétorice diverzity – na každé zastávce se obracela explicitně na Afroameričany, Latinos, LGBT a ženy. Byla to strategická chyba.

Když už zmiňujete skupiny Američanů, měli byste je vyjmenovat všechny. Když to neuděláte, ti, které jste vynechali, si toho všimnou a budou se cítit vyloučeni. Což, jak ukazují data, se přesně stalo.“ Načež se Lilla pustil do frontální kritiky obsese identitou. Vzal to od základních škol, kde „jsou děti povzbuzovány, aby mluvily o svých identitách, ještě než nějaké mají“, přes výuku dějepisu na středních školách, kde se „anachronisticky projektuje dnešní politika identity na minulost“, po univerzity, kde se „mnozí mylně domnívají, že diskurzem diverzity se vyčerpává celý politický diskurz“. Neopomněl média: „Jakkoli může být fascinující číst si řekněme o osudu transgender osob v Egyptě, nepřispívá to nijak k poučení Američanů o mocných politických a náboženských proudech, které určí budoucnost Egypta a nepřímo i naši.“

A pak se dostal k politice. „Politika identity je expresivní, ne persuasivní,“ napsal. Jinak řečeno, není vedena snahou někoho přesvědčit, ale snahou o sebevyjádření. Vede liberály k nemístnému pocitu morální nadřazenosti a k šalebnému přesvědčení, že „demografie je osud“ a rostoucí podíl barevného voličstva se jim sám o sobě postará o vítězství. „Potřebujeme postidentitní liberalismus. Měl by čerpat z dřívějších úspěchů předidentitního liberalismu,“ pokračoval. Měl by apelovat na „Američany jako Američany a zdůrazňovat témata, která se dotýkají jejich velké většiny“. S užšími, symbolicky ožehavými tématy, zejména těmi, jež se dotýkají sexuality a náboženství, by měl liberalismus pracovat „tiše, citlivě a se smyslem pro proporce“.

Pár dní poté v polemice s tímto textem kolegyně z Columbie Katherine Frankeová, profesorka práva a ředitelka Centra pro gender a sexuální právo, přirovnala Lillu k příslušníkům Kukluxklanu.