Po přijetí premiéra na Hradě jsem se za prezidenta styděl, říká Jiří Drahoš, který chce porazit Miloše Zemana

Neurážejte mě slovem vítač

Po přijetí premiéra na Hradě jsem se za prezidenta styděl, říká Jiří Drahoš, který chce porazit Miloše Zemana
Neurážejte mě slovem vítač

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když na konci března oznámil svou prezidentskou kandidaturu, dával si pozor, aby se příliš nevyhraňoval. S tím, jak se přiostřuje vládní krize, je ale i Jiří Drahoš nucen vyjadřovat se jak k postupu svého konkurenta Miloše Zemana, tak k potížím vicepremiéra Andreje Babiše. Jak by v krizi postupoval on? Co si myslí o přímé prezidentské volbě, je si vědom nebezpečí, že při lovu co největšího počtu hlasů může upadnout do nevýrazné líbivosti? Kde je názorově ukotvený?

Politická krize se skládá z několika momentů. Když to vezmu od začátku: dluhopisy Andreje Babiše, otazníky v jeho podnikatelské minulosti, pak nahrávky a domlouvání tiskové kampaně proti soupeřům, nakonec podezření, že měl přístup do živých policejních spisů. Mezitím prezident a jeho inovativní přístup k ústavě. Co vám z té změti témat připadá nejzávažnější?

Panu prezidentovi mám za zlé, že nezasáhl už dříve. Kdybych byl já na místě pana prezidenta, zavolal bych si oba aktéry sporu k jednomu stolu, vyslechl si výtky premiéra Sobotky, obranu pana Babiše. Nakonec je to jedna z rolí prezidenta, dělat moderátora mezi politiky, nikoliv čekat, až se spor vyhrotí, a pak si užívat svou roli.

já mám problém s tím, že když lidi mají z něčeho strach, politici jim to na všech úrovních neusnadňují, říká Jiří Drahoš - foto: jan zatorsky

A z těch jednotlivých momentů krize vás nejvíc znepokojuje co?

Nejsem specialista na finance a do jisté míry mohu chápat pana Babiše, že si dluhopisy pořídil, aby optimalizoval daňové výnosy. Takhle to firmy dělají, jeho argument, že tu máme dalších 500 firem, které si to pořídily za stejným účelem, je asi korektní. Na druhé straně nikdo z šéfů těch ostatních 500 firem není ministrem financí. Funkce ministra financí s takovým postupem slučitelná není, to pan Babiš nedomyslel. Nechci mu podsouvat, že v době, kdy nakupoval dluhopisy, věděl, že jednou bude ministrem financí, to asi nevěděl. Ale tohle nejde, to je evidentně špatně. Ministr financí nemůže kázat vodu, a pít víno.

A ty další otazníky, především záhada, kde vzal v roce 2001 při svých nijak velkých příjmech na nákup akcií Agrofertu?

Samozřejmě vím, že Agrofert existuje, koneckonců má řadu chemických firem, jako chemik o nich vím. Ale minulost Agrofertu nemám prolustrovanou, nejsem kompetentní, abych řešil, jakým způsobem firma vznikla. Mně teď spíš u něj coby ministra financí vadí ta daňová věc.

Ze zveřejněných Babišových schůzek s novinářem Mladé fronty DNES pro vás něco důležitého vyplývá?

Byť pan vicepremiér říkal, že nahrávky jsou sestříhané, tak i když tam asi nějaké vynechávky jsou, z toho, co jsem slyšel, jsem neměl dojem, že by to byla účelově sestříhaná nahrávka, která mění význam řečeného. A jestliže předtím pomalu rukoudáním sliboval, že ve svých listech nebude mluvit do denní novinářské práce, přičemž tady s tím redaktorem debatoval o konkrétních lidech na politické scéně a o případném načasování některých článků, tak já jsem naopak přesvědčen, že k onomu mluvení do novinářské práce došlo.

Líbilo se vám, když si před čtyřmi lety koupil celý vydavatelský dům Mafra?

Dneska je to móda, že si kdekdo kupuje vydavatelské domy, ale ne, nelíbilo. Nelíbí se mi propojení byznysu, politiky a médií.

A poslední podezření vůči Babišovi z nahrávek je na manipulaci s živými policejními spisy. Slyšíme tam přímo šustění papíru, jak si listuje policejními protokoly.

Tuto nahrávku jsem neslyšel, vím o tom podezření jen z médií. Já jsem ho s žádným živým spisem neviděl. Tady jsem výrazně opatrnější, na nahrávce mohl šustit čímkoliv.

Pojďme k prezidentovi. Myslíte, že Miloš Zeman překračuje hranice, které mu ústava dává pro případ, že se premiér rozhodne odvolat svého ministra?

Česká ústava je samozřejmě formulována v mnohých bodech obecně, nikde se v ní nepíše, že, já nevím, prezident musí do dvou nebo tří dnů vyhovět premiérovi, navíc sankce vůči prezidentovi kromě ústavní žaloby žádné nejsou. Klíčový je pro mě duch ústavy. A ten je jasný: přijde-li premiér za prezidentem, aby odvolal nějakého člena vlády, pak prezident má jistě právo celou věc s ním ještě probrat, ale musí respektovat duch ústavy a vyhovět žádosti premiéra.

Co protiargument některých právníků, který pak logicky přebírá prezidentská kancelář, že prezident není stroj na výkon premiérových příkazů?

Tak tohle jsem slyšel už mnohokrát, nejen v souvislosti s prezidentem Zemanem. Ani já bych po prezidentovi nežádal, aby se stal strojem. Ale duch ústavy je zřejmý, navíc prezident v této situaci ukázal, že jednoho z aktérů má radši než druhého. A od toho se bohužel všechno odvíjelo. Bylo to evidentní i z přijetí premiéra na Pražském hradě, musím říct, že v tomto případě jsem se za prezidenta docela styděl.

Myslíte si při zpětném pohledu, že přímá volba zatím přinesla víc výhod, nebo že český politický systém zbytečně rozpohybovala?

Každá mince má dvě strany. Všichni jsme asi registrovali určitou nespokojenost lidí s tím, jaké zákulisní hry se hrály při volbě prezidenta v parlamentu. Byly nějaké dohody ve druhém kole při volbě Václava Klause, média široce publikovala, který lobbista s kým jednal. Chci tím říct, že parlamentní volba otevírá možnosti lobbování, a proto se na ni někdo může dívat kriticky. Ale žijeme v parlamentní demokracii se všemi negativy, jež přináší, a přesto je parlamentní demokracie nejlepší ze špatných systémů, které jsou k dispozici. Sám nevím, jestli bych pro přímou volbu prezidenta hlasoval, kdybych tehdy seděl v parlamentu. Teď to musím respektovat.

Může být jedním z následků přímé volby to, že nakonec vítězí nejmenší společný jmenovatel? Kandidát ve druhém kole musí dbát na to, aby naštval co nejmíň lidí? Neobrušujete pak hrany do té míry, že přestanete být zajímavý?

Já mluvím za sebe, kandiduji jako Jiří Drahoš. Jestli někomu mohu připadat příliš konsensuální? Nevím, rozhodnou voliči.

Napadlo mě to proto, že v srpnu 2015, kdy jste se úvahami nad Hradem ještě asi nezanášel, jste podepsal výzvu vědců, která jakoby podporovala tehdejší vítačskou politiku v Evropě. Od chvíle, co kandidujete, mluvíte jinak.

Já zaprvé nevím, co na té výzvě bylo vítačského. Když si ji člověk přečte, hned na začátku narazí na větu: Nechceme bagatelizovat situaci. O vítání ani slovo. Je v ní apel na politiky, aby nezneužívali cizího neštěstí k levným politickým bodům, a prosba k veřejnosti, k lidem, aby věc posuzovali vlastním rozumem.

Nicméně dikce výzvy je karatelská. Navíc vznikla v době, kdy se rozjížděla debata o postoji české vlády na evropských radách.

Byl srpen 2015, mezitím se situace výrazně změnila. Stejně jako když řeknete vítač, připadá mi nefér dnes zmiňovat výzvu, která vznikla na začátku migrační vlny. Tehdy prchali přes Turecko lidé ze Sýrie a jiných válečných konfliktů. Zatímco dnes Evropa musí řešit migraci ekonomickou zejména z Afriky, odkud lidé neutíkají před válkou, ale před suchem nebo obecně za lepším. Evropa nemůže vyřešit tyto problémy tím, že ty lidi u nás přijmeme. A říkal jsem opakovaně, že bychom se těm lidem měli snažit pomoct u nich doma. Dostalo se mi otázky, proč bychom měli naše peníze dávat někam do Afriky. Tomu pánovi jsem odpověděl: protože máme děti, protože máme vnuky, protože chceme, aby Evropa, naše civilizace, nebyla ohrožována například touto ekonomickou migrací. Je nefér srovnávat dobu, v níž vznikala tato výzva, s dneškem. Dnes myslím, že by tu výzvu nikdo nesepsal. Situace je úplně jiná.

Ale není úplně jiná, i v roce 2015 každý, kdo se chtěl trochu víc informovat, věděl, že mezi běženci tvoří většinu ekonomičtí uprchlíci.

Dobře, ale nevstoupíte dvakrát do stejné vody. A mně nejvíc vadí výraz vítač, o nějakém vítání v našem apelu nebylo ani slovo.

V té výzvě, v létě 2015, identifikujete jako hlavní problém české společnosti rostoucí xenofobii. Je to skutečně reálný problém?

Já si nemyslím, že by česká společnost byla jakkoliv xenofobní. Já mám problém s tím, že když lidi mají z něčeho strach, politici jim to na všech úrovních neusnadňují. Prezident by měl podporovat národní hrdost, říkat lidem: Podívejte, zvládli jsme v historii daleko těžší situace, proč bychom se měli teďka bát? Apelovat na ně: Lidi, to zvládneme. A nemůžeme to zvládnout tak, že zadrátujeme české hranice. Místo toho slyšíme: Tady chodí terorista z Maghrebu. To je neuvěřitelná zpráva, jaký má smysl, nikdo neví.

Ve výzvě se explicitně píše o xenofobii české společnosti. Vy dnes říkáte, že česká společnost xenofobní není. Změnil jste názor, protože kandidujete na prezidenta a nechcete si naštvat voliče?

Ne, ne, už někdy loni na podzim, kdy ani v tisku neprosakovaly spekulace o mojí kandidatuře a kdy se mě někdo ptal, jak tu výzvu coby její signatář vidím po roce, jsem říkal totéž, co teď vám. Podívejte, ta výzva vznikla v nějaké situaci, to slovo xenofobie se v ní nevyskytuje zas tak často. Já jsem v ní viděl apel na politiky a na zdravý rozum občanů, to bylo pro mě klíčové. Jestli někomu vadí, že by měl používat zdravý rozum, tak nevím, já ho používal celý život.

Když už jsme zmínili EU, jste příznivcem větší integrace, nebo byste ji brzdil?

Evropská unie konečně pochopila, že tvrdá integrace není akceptovatelná pro lidi. Jestli někde vidím přínosy větší integrace, pak třeba v energetice, digitalizaci a robotizaci, samozřejmě bezpečnosti. Myslím vnější bezpečnost, armádu, kde žádný členský stát dnes není schopen ubránit se sám. V tom smyslu, že obranu vnější hranice třeba proti ekonomické migraci nemůže řešit NATO. Stejně tak NATO nemůže překazit pašerákům vhodnou vojenskou akcí jejich byznys, Unie by mohla. Ale rozhodně nejsem přítelem další centralizace EU, s nadsázkou řečeno nechápu, proč by nám měl někdo diktovat, co jsou potraviny.

Měla by Česká republika usilovat o přístup k tvrdému jádru EU, tedy pryč od Visegrádu, blíž Francii a Německu?

Tak když chceme něco ovlivňovat, měli bychom u toho stolu sedět. Zdálky nic neovlivníte.

A není vtip v tom, že když u toho stolu nesedíte, nemůžou vás spolustolovníci napomínat, že máte jinak uvázanou kravatu, a mluvit vám do života?

Nejsem asi takový pesimista jako vy. Já bych si rozhodně od nikoho u stolu nenechal povídat, že mám špatně uvázanou kravatu a mám si ji převázat. Musíme si rozmyslet, jestli u toho stolu chceme sedět. Pokud si řekneme, že nám ve vícerychlostní Evropě stačí být až někde ve třetí řadě, dobře. Ale já jsem pro, abychom u toho stolu radši seděli.

S vítězstvím Emmanuela Macrona ve Francii se znovu mluví o rozpočtové, daňové a sociální unii. Chtěl byste u stolu sedět i za takovou cenu?

No, pan Macron stál ve volbách proti paní Le Pen, oba proti sobě argumentovali vyhroceně. Uvidíme, co bude nyní, kdy volební horečka odeznívá. Neobával bych se, že teď budou muset všichni skákat, jak Francouzi a Němci pískají.

Sedět u stolu v tvrdém jádru předpokládá přijmout euro.

Maastrichtská kritéria plníme, takže přijetí eura je pro nás jednoznačně politická záležitost. Můžeme v přímém přenosu sledovat Slovensko, které euro zavedlo a po určitých počátečních výkyvech s eurem nemá zásadní problém.

Vědce jsem si vždycky představoval jako člověka, který uvažuje věcně, který svoje výchozí hypotézy neustále poměřuje s realitou. Neukázalo vám sedmnáct let fungování eura, že nefunguje tak, jak fungovat mělo? Euro v Evropě vytváří ohromné ekonomické nerovnováhy, hlavně mezi Jihem a Severem.

Chápu, na druhou stranu se zatím žádná katastrofa neděje.

Samozřejmě že děje, když vám ve Španělsku, Řecku, Portugalsku, Itálii vyrostla ztracená generace nezaměstnaných mladých lidí. Jako v tom Maghrebu.

Od španělských a italských kolegů vím, že poměry se zlepšují. Pane redaktore, nejsem ekonom, určitě bych se radil s odborníky. Vím o lidech, kteří jsou pro korunu, i o těch, kdo by rádi přijali euro. Jen jsem říkal, že když o něčem chceme rozhodovat, měli bychom sedět u stolu, kde se rozhoduje. Nic víc.

Jaký máte vztah k Visegrádu?

Jako bývalý akademik dobrý, předsedové visegrádských akademií věd se scházejí každý rok a jsou to dobrá, věcná setkání. Zato politicky dnes žádný koncept Visegrádu nevidím. Maďarsko a Polsko směřují jinam než Česko nebo Slovensko.

Váš soupeř Miloš Zeman se ve společenských tématech profiluje spíš jako konzervativec. Co vy si myslíte řekněme o manželstvích homosexuálů, adopcích homosexuálními páry?

Jsem zastáncem klasické rodiny, žiji 43 let v manželství s jedinou ženou a nepředpokládám, že bych se s ní ještě rozešel. I většina mých známých pořád žije s jedním partnerem. Přitom polovina manželství se rozpadá, tak nevím, jestli nemám atypické známé… V každém případě preferuji tradiční rodinu. Manželství je svazek mezi mužem a ženou. U adopcí je to složitější. Spousta dětí vyrůstá v dětských domovech, kde se personál často velmi kvalifikovaně snaží dětem vytvořit co nejlepší podmínky. Adopce bych zvažoval, až když bych viděl návrh zákona.

A tady nejde o princip?

Princip je hezká věc, ale musel bych vidět konkrétní zákon, jaké v něm budou pro adopci homosexuálními páry stanovené podmínky. Nebudu teď a priori říkat: vyhověl bych – nevyhověl bych. Ďábel není v principu, ale v detailech.

Jste věřící?

Jsem pokřtěný katolík. Otázku víry bych si nechal jako svou osobní věc.