V roce 1903 zaznamenal pařížský dopisovatel Národních listů Václav Hladík „vítězství negrů nad evropskou civilizací“. Usoudil tak poté, co spatřil v jednom pařížském podniku tanec cake-walk, který tam provozovali černoši: název údajně vznikl tak, že vítěz taneční soutěže dostal koláč – cake.

Český svědek velmi plasticky pak tento „národní tanec negrů“ popisuje: „Divošské přemety, opičí grimasy, grácie flirtujících šimpanzů. Muž pitvorně vrtí tělem, metá a seká nohama, žena ohýbající pružné tělo dozadu karrikuje s americkou provokativností břišní tanec… A Paříž tleská, zuří, jásá a tluče holemi. Revanš strýčka Toma…“

Evropa tehdy dožívala 19. století „v rytmu valčíkovém“, jak to nazval Karel Čapek ve fejetonu z roku 1937, kdy vzpomínal na příchod jazzu a výstředních tanců. Na cizí věci byla „nevyhojitelně romantická Evropa“ trochu zvědavá vždy, čehož je důkazem záliba v různém exotismu orientálního původu, které provázelo evropské umění snad už od křižáckých válek. Tentokrát ale, jak píše Čapek, „do opiové exotiky zazněl drsný americký ragtime“.

A ragtime se svým trhavým (to rag) rytmem, to je hudba, která by bez černochů nevznikla, jako by bez nich nevznikl jazz, ta základní hudba 20. století.

I kankán byl z Afriky

Mým úmyslem bylo původně napsat článek o „dějinách černochů v českých zemích“. Impulzem byla absurdní aféra s černošským modelem v jednom obchodním katalogu. Přišlo mi komické a tragické zároveň, že tak banální věc jako černoch v triku může rozpoutat jisté vášně, přičemž jsem nevěřil, že by se rasistická averze mohla týkat většího počtu lidí.

Ale zároveň jsem připouštěl, že cosi jako „přirozená“ idiosynkrazie, tedy jakási přecitlivělost na cizí a jiné, ona citlivost hraničí s nesnášenlivostí, určitým strachem a nedůvěrou k nápadně odlišným jevům, především vůči lidem jiné rasy a jejich projevům, existuje a je zakódovaná v lidské mysli a jednání – a nelze ji jen tak jednoduše potřít nebo potlačit. Ale hned vedle tohoto negativního (v něčem ale také racionálního) pudu existuje také touha to nové a cizí poznat, snaha tomu porozumět, sáhnout si na to, vyzkoušet to, osvojit si to – a třeba tomu i podlehnout.

To se stalo s černošskou hudbou a tancem, ale také s odíváním a vůbec způsobem chování, i když samozřejmě šlo jen o napodobeninu, a ještě ne vždy vědomou. Příběh pronikání „negerské hudby“ do Evropy je fascinující a byl mnohokrát popsán. Je příkladem, jak se nezadržitelně a omamně – pro jiné odpudivě – nová věc šíří v prostředí, které vyrostlo na jiných základech, hrálo jinou hudbu, tancovalo jiné tance, drželo se jiných pravidel, v mnohém velmi odlišných. A jak se také potlačuje, protože to jde vždy jedno s druhým.

Je přitom příznačné, že černošská hudba do Evropy nepřišla z míst, kde jsou její kořeny, tedy z Afriky (zde představuje jistou výjimku Francie: kankán má údajně kořeny ve francouzských koloniích), ale z Ameriky, ze Spojených států. Tam se po zrušení otroctví v polovině 19. století může více černých muzikantů a tanečníků věnovat tomu, co umí nejlépe. A bělochům – některým – se to líbí, jiným i hnusí („Co jiného je africký břišní tanec než umírněnější forma afrických orgií?“ píše časopis Musical Courier v roce 1899), jiní začínají myslet na to, co s tím, jak na tom třeba vydělat, jak to prodat. Tady začíná dlouhá cesta černošské hudby k bělošskému publiku, cesta jejího přizpůsobení, zkulturnění a zcivilizování, tak aby byla přijatelná i pro méně nespoutané, méně temperamentní, méně rytmicky založené etnikum. Třeba pro Čechy…

Swingaři a potápky na Trafáči

A právě když jsem začal „osahávat“ černošské téma v českých zemích a uvědomoval si přitom, že to vůbec nebude jednoduché... – Neboť kde začít? U Theodorikova sv. Mořice v kapli sv. Kříže, u prvního Othella v Čechách, u barokních mouřenínů, podpírajících průčelí šlechtických paláců, u ukázkových „negerských osad“ na zemských výstavách, u několika zabloudilých černochů na začátku 20. století...? A kam až se dostat? K tanečnici Josephině Bakerové, jejíž vystoupení v roce 1928 v Praze způsobilo davové šílenství, k Lousi Armstrongovi, k africkým studentům na koleji, ke kubánským gastarbeiterům, kteří sem byli posláni v 80. letech…? – Tak právě v těch dnech vyšla v Academii kniha historika Petra Koury (ročník 1978) Swingaři a potápky v protektorátní noci.

Zabývá se jen první polovinou dvacátého století, ale má bezmála devět set stran a je nabita úžasnými informacemi a fakty, jež z ní činí jakousi encyklopedii nejen jazzu či swingu u nás, ale i popis cesty, po níž do evropského, a pak tedy českého prostředí pronikal onen bacil (nebo vitamin) „negerské hudby“, jenž sebou nesl nejen synkopy, ale i změnu kulturního kódu.

Fokus Kourovy knihy je zaměřen na ony „swingaře“ a „potápky“, tu specificky českou, ovšem v jádru rádoby kosmopolitní skupinu mládeže, která svá nejlepší léta prožila v „protektorátní noci“. Dnes by se jim řeklo kmen a byli by zařazeni do populárního leporela Kmeny vedle několika jiných subkultur, především trampů, skautů, levicové mládeže. Byla by to zajímavá kniha a Koura pro ni nashromáždil v té své tolik materiálu, že už ho jen tak někdo nepředběhne.

Nejzajímavější jsou ovšem potápky. Zatímco ostatní mládež se chovala v protektorátu spíše nenápadně, podstatou potápek byla provokace, alespoň vizuální. Byli z české mládeže nejviditelnější, nejvýstřednější a nejdráždivější. Každý je poznal na první pohled – a jim to vyhovovalo. Dlouho to ovšem nemohlo vydržet, poměry přituhovaly a během roku ’41 a ’42 vymizeli i oni, pak se zas nenápadně vraceli…

Potápky jsou ovšem zajímaví také pro ono černošské téma, tedy vazby na černošskou kulturu, která se u nich projevovala nejsilněji. Aniž by si toho nutně museli být vědomi. A možná si to v plném rozsahu neuvědomovali ani jejich nepřátelé a pronásledovatelé.

Jméno „potápka“ je dle všeho inspirováno způsobem swingového tance, během něhož činí tanečník pohyby, při kterých jde k zemi, tedy jako by se potápěl. Bylo to pojmenování ironické, ale ujalo se a „potápky“ ho vzali za své: bylo oboupohlavní, ale dívkám se mohlo říkat též „bedly“ nebo „kristinky“, v obou případech je etymologie složitá (bedlu snad připomínaly kloubouky, které nosila Hana Benešová, takže šlo i o vyjádření sympatií s exilovou dvojicí).

Podstatný byl vizuální kód. Potápka vypadal tak, že na něj měl každý zůstat zírat, což on hrdě snášel. Důležitá byla výstřednost: nosila se volná, plandavá saka sahající ke kolenům, barvy pokud možno výrazné, preferovala se bílá, protože je to barva velmi nepracovní. Kalhoty byly buď úzké a končily nad kotníky, aby bylo vidět pestrobarevné ponožky, nebo naopak tak široké, jak jen to bylo možné, a dlouhé, že padaly na zem. Oblíbenou obuví byly „maďary“, barevné polobotky se zesílenou podrážkou, na hlavě závazný vytvarovaný klobouk zvaný „tatra“, to díky tomu horskému tvaru. Důležitý byl účes: vepředu se zvedala vlna, takzvaný „eman“, snad ironická narážka na nejnenáviděnějšího muže protektorátu, plešatého Emanuela Moravce, vzadu „havel“, tedy delší vlasy tupě sestřihnuté, jak je nosil Karel Havlíček Borovský nebo také populární rozhlasový redaktor František Havel, známý též z několika rolí ve filmu. Linii rtu měl zdobit úzký knírek, jak jím proslula hollywoodská hvězda Clark Gable: díky tomu se potápkám říkalo též gáblíci.

Nejčastějším místem výskytu potápek a gáblíků byla v Praze dolní část Václavského náměstí, tedy Můstek: Václavák byl důvěrně překřtěn na Trafáč, což nebylo od trafiky, nýbrž od Trafalgar Square v Londýně. Anglofilství bylo demonstrováno ještě snad držením deštníku, který se používal v poloze složené. A nebyl to projev sympatií s Chamberlainem…

Podle Petra Koury, který prošel všechny možné tiskoviny a hledal každou možnou zmínku, se o potápkách začíná psát během druhé republiky a pak se stanou častým tématem tisku v prvních letech protektorátu. Píše se o nich veskrze negativně a kriticky, sem tam má někdo porozumění. Na většinu redaktorů a pisatelů – a nemusí to být nutně jen fašistoidní přispěvatelé Vlajky nebo odporného Arijského boje – působí provokativně, nenárodně, jako cosi, co nemá v tak vážné době v českém prostředí místo. Zprvu se pozorovatelé domnívají, že snad jde o pokračovatele šviháků, elegánů a dandyů z přelomu století, ale později musí zaznamenat, že inspirace jde odjinud, ano, z Ameriky.

Jih proti Severu a černoši proti všem

Dva základní inspirativní zdroje českých potápek byl swing a americké filmy. Až do roku 1941, kdy vstupem USA do války byly zakázané, tvořily americké filmy páteř repertoáru českých biografů, pak spadla klec a další se promítaly až od roku 1945. Dalo by se říct, že swing a jazz se mládež učila z nich, z amerických hudebních filmů, a z desek, pochopitelně. Složitější je to s tím, jak se k českým potápkám dostala černošská móda, kterou ta jejich silně připomíná. Podle Petra Koury existuje řada styčných prvků českých potápek s dosti extravagantní módou amerických černošských (a také latinoamerických) teenagerů zootis nebo zootsuiters.

Ti se začali na ulicích amerických měst objevovat na sklonku 30. let, i když swingová mánie už několik let trvala. Zoot je slovo, které v nářečí černochů v New Orleans znamená „mazaný“ nebo „krásný“, dnes se používá spíš ve smyslu „šílený“ nebo „zběsilý“. Garderóba byla velmi podobná té, kterou nosily české potápky, přičemž je jasné, kdo byl první. Byla však výstřednější. Sako sahalo až ke kolenům, kalhoty byly podstatně širší, klobouk býval ozdoben kohoutím pérem. Z kapsy čouhal i půlmetrový řetízek, předstírající, že jeho majitel vlastní kapesní hodiny. Čím divočejší pásek, tím lépe.

Údajně první, kdo takový úbor na sebe vzal, byl černošský zpěvák a bavič Cab Calloway, který si nechal u krejčího ušít toto oblečení podle toho, které viděl ve filmu Gone With the Wind, což není nic jiného než slavný film Jih proti Severu – měl premiéru v prosinci 1939. Černoši nejsou v tomto snímku ztvárněni právě ideálně, ale to příznivcům stylu zoot zas tak nevadilo. Jím se jejich předkové navlečení do módy z otrokářské doby prostě líbili.

Paradoxně se tento retro „vohoz“ stal projevem rasového odporu vůči bělošskému diktátu vkusu a proti bělochům vůbec: výstřední pestrobarevná saka, ležérní držení těla, gesta velmi nesalonní, to vše mělo bělochy provokovat, což se i dosti dařilo. Od prosince 1941, kdy Spojené státy vstoupily do války, kterou „uvědomělí“ černoši nepovažovali právě za „svou“, mimořádně stouplo mezirasové napětí. Odvedení běloši dosti těžce nesli, že mnoho černochů se službě vyhýbalo – a armáda je právě ve velkém nepovolávala. Oblíbenou zábavou mariňáků bylo odchytávání zootsuiterů a pomočování jejich „kvádra“. A zdaleka nešlo jen o tak nevinné věci. K nejostřejším střetům došlo v červnu 1943 v Los Angeles, kde se honu na zootsuitery a jejich hispánské protějšky pacuchos účastnily tisíce lidí, a pak v Detroitu, kde během týdne rasových nepokojů přišlo o život čtyřiatřicet lidí.

Nacisté i komunisté, proti jedu zajedno

Jak to souvisí s českými potápkami? Jih proti Severu se v protektorátu již nepromítal a čeští mladíci z něj těžko mohli čerpat inspiraci pro své kreace. Přicházelo to k nim zprostředkovaně a oklikou přes lásku k jazzu, který byl oficiální propagandou hanoben jako negersko-židovská hudba. Přes filmové týdeníky, které ukazovaly zvrhlé a dekadentní (entartet) černošské jazzmany a bílé – židovské – fanoušky, nacházely vzory, jimž by se chtěli přiblížit i oni. Přes štvavé popisy zvyků a oděvů nižší rasy, v nichž poznávali sami sebe a chtěli se jejich příslušníkům aspoň trochu podobat. V prózách Josefa Škvoreckého je této osudové náklonnosti vystavěn nesmrtelný pomník. Jsou to v české literatuře asi nejkrásnější prózy upřímného lidského citu k lidem tmavé barvy pleti, lidem, které s mladíkem v protektorátu spojovala vášeň pro hořko-sladký zvuk jazzových nástrojů.

Protektorát byl ještě relativně dobrým místem pro tuto náklonnost. Potápky to paradoxně měli těžší u vlastních, tedy českých úřadů než u německých. Jak zajímavě dokládá Petr Koura, okupační moc nezasahovala vůči milovníkům angloamerické (natož židovsko-negerské) kultury s takovou razancí jako v Říši. Tam byl jazz – stejně jako swing – skutečně tvrdě pronásledován a je jisté, že nacistické špičky (Hitler, Himmler, ale i Goebbels) ho opravdu nenáviděly.

Představa, že německá mládež se nechá nakazit tímto jedem, byla pro ně nesnesitelná – a část se jí, s velkými riziky, nakazit nechala a tvrdě na to doplatila… Češi v tomhle ohledu měli více štěstí. Byli přece „méněcenným národem“, takže jejich (nikoli samozřejmě všeobecná, nakonec, kolik těch potápek bylo, snad pár tisíc?) záliba v jazzu nevadila tolik, jako by vadila u Němců. Dalším důvodem byla snad snaha zachovat protektorát jako místo, kde je klid a kde se může i německý voják pobavit a odvázat, třeba si i zatančit na ostřejší muziku – nikoli jazz, ale umírněný swing, nad tím úřady přimhouřily oči. Během války byl několikrát zaveden a pak zase zrušen zákaz tance a několikrát se přes Böhmen und Mähren převalily kampaně, které měly českou mládež zachránit před rozkladným vlivem cizí kultury. Část té mládeže si ji nikdy rozmluvit nenechala.

Petr Koura na ohromném materiálu dokládá, o jak silnou – ne snad početně, ale kulturně či prostě citově – vášeň šlo. Na konci války, když bylo zhroucení Říše již zřejmé a spojenecká vojska se přibližovala k protektorátnímu území, se opět „swingová mládež“ začíná vynořovat a vchází do mírových poměrů s mnohem menším morálním kazem než většina obyvatelstva. Literárně o tom podá zprávu jeden z nejdůležitějších českých románů druhé poloviny 20. století, Škvoreckého Zbabělci.

Potápky zvítězí, ale stejně se stanou pronásledovanými. Již brzy po osvobození se slovo „potápka“ opět stává synonymem pro lenocha, povaleče či příživníka, a jak píše historik a jejich apologet Koura, brzy se začnou ozývat hlasy, že tyto jevy je nutné potírat, přičemž se používají skoro táž slova, jaká používali nacisté a jejich čeští přisluhovači. Nyní jsou hlavními léčiteli potápek komunisté: objevil se i názor, že jestli v něčem lze protektorátní režim pochválit, pak v pronásledování potápek.

Nylonový věk, jak tři léta do Února nazval Škvorecký, pak přešel do věku železného a rudého, kde byl jazz, ta černošská hudba, kterou umí a milují i běloši, opět zakazován a vykazován.

Ozvuky tohoto sklonu, jejž mají totalitní ideologie vždy podobný, zažila ještě generace autora tohoto článku, i když pronásledovaná a zakazovaná byla už velmi odlišná hudba, než byla ta, která se líbila potápkám. Též černošské stopy by se v undergroundu, punku nebo nové vlně hledaly hůř, ale jistě by se našly. Neboť všechno to nakonec vychází z jedné touhy srdce a potřeby těla. A v této věci nelze jednotný základ lidstva snad popřít.

Čerpáno z knihy Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci. Vydala Academia. 922 stran.