I díky kmetskému věku, který ho nezbavil zářného intelektu, byl Zygmunt Bauman, jenž v pondělí zemřel ve věku 91 let, velikánem současného intelektuálního nebe. Obdivovaným a ctěným mužem, jehož plastickými citáty bylo možné vylepšit nejeden chudší text. Bauman vedle své nezpochybnitelné erudice těžil z působivé schopnosti vymýšlet, používat, dodávat a razit výstižné pojmy a obrazy, propojovat je esejistickým jazykem s panoramatem současného světa, jehož byl sugestivním vykladačem. 

Jeho myšlenkový obzor a šíře témat byly mimořádné a jejich kompozice – použijeme-li jeho slova – „tekuté“ jako situace, v níž žijeme. 

Do dějin sociologie, ale i do obecnějšího povědomí vstoupil především dvěma tématy. Tím prvním je teze, že základní skutečnost moderních dějin – tedy holokaust – není žádným excesem a výjimkou, nýbrž logickým projevem „modernity“: jejím symptomem a důsledkem. Toto efektní tvrzení podal formou spíše filozofického než historickými daty podloženého eseje (Modernita a holocaust), v němž rozvinul starší úvahy Hannah Arendtové. Genocida Židů je podle něj produktem fungování moderního byrokratického státu, v níž se člověk stává svědomitým kolečkem v mašinerii, která může sloužit čemukoli. „Slušný“ člověk vykonává zodpovědně a racionálně svou část úkolu (třeba vypravuje transporty), aniž by se zabýval tím, k čemu slouží, a cítil jakoukoli zodpovědnost. 

Toto velmi vlivné a působivě podané myšlenkové schéma, které vyhovovalo zvláště kritikům na výkonu založené (kapitalistické) společnosti, má oponenty především z řad historiků. Ti upozorňují, že to bylo naopak právě zhroucení státu a státních autorit, které umožnily běsnění a provádění masových vražd. Okolnost, že při nich bylo použito moderních prostředků (železnice, průmyslově vyráběný plyn) je druhotná: hlavním smyslem bylo vybít co největší počet nežádoucího etnika, a to všemi dostupnými způsoby – tomuto záměru by moderní stát spíš překážel. Hlavním spouštěčem nebyla tedy modernita, ale rasová antisemitská nenávist, jež měla své historické a sociální kořeny.  

Druhým velkým okruhem, jímž se Bauman zabýval především od devadesátých let a jemuž věnoval řadu knih, jsou otázky spojené s globalizací, postmodernou a způsobem života současné postindustriální společnosti. Spolu s Gillesem Lipovetským se stal asi hlavním glosátorem i systematikem společenských pohybů, které dění posledních desetiletí na Západě provázejí. Proslulým a okřídleným se stalo označení „tekutá modernita“, jež lze zjednodušeně vyložit jako zjištění, že žijeme v době, kdy nic není pevné, skutečnost protéká mezi prsty. Co platilo včera, dnes neplatí. Úkolem intelektuála je umět tuto situaci popsat a snažit se jí porozumět. Nelze doufat, že lze najít nějaký klíč k řešení stavu společnosti. Naopak konstantou života v naší době je neurčitost, v níž je snad možné naučit se žít. Předpokladem k tomu je příkaz solidarity a empatie lidí sdílejících náhodné bytí, k němuž jsou odsouzeni. Svoboda pak spočívá ve vědomém přijetí tohoto rozsudku.

Pak je tu ještě třetí téma, které Baumanovi přinesl v mládí život, na jehož závěru ho zase dostihlo. V březnu 2007 vyšel v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung článek historika Bogdana Musiała, který na základě archivních dokumentů popsal Baumanovu činnost v období 1944 až 1954. Mladý Zygmunt Bauman, rodák z Poznaně, v září 1939 utekl se svou rodinou před Němci do Sovětského svazu. Tam se stal nejen zapáleným komsomolcem, ale i horlivým stalinistou. Začátkem roku 1944 byl odvelen do „polské“ armády, která byla zformována na Stalinův rozkaz v roce 1943. Vojáci se rekrutovali z deportovaných Poláků, většina z nich byla naladěna antisovětsky a antikomunisticky. Bauman byl jako spolehlivý kádr nasazen na potírání těchto elementů. 

Pokračoval v tom v „osvobozeném“ Polsku, kdy ho nasadila komunistická strana do boje proti ozbrojenému antikomunistickému odporu. Stal se politickým důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti, polské NKVD. Jeho úkolem bylo ničit „vnitřního nepřítele“. V tomto směru si vedl dobře. Vyznamenán byl řádem za statečnost.

Konec této kariéry přišel v roce 1954, kdy ho strana poslala studovat. Postupné střízlivění, na němž měl zásluhu obrovský Baumanův intelekt, vedl až k roztržce s oficiální ideologií a jeho odchodu z lidového Polska v březnu 1968, po ostudné antisemitské kampani. Zářivá kariéra pokračovala v Británii a na celém Západě, kde se stal jedním z nejvlivnějších sociologů. Ke svým mladým letům se nevracel, a když byl na ně po roce 2006 dotázán, měl sklon je spíše bagatelizovat.