Proč dokážou západoevropští populisté jenom rozvracet

Nepřekročitelná hranice Geerta Wilderse

Proč dokážou západoevropští populisté jenom rozvracet
Nepřekročitelná hranice Geerta Wilderse

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po Trumpově zvolení prezidentem to budou mít pravicoví populisté Evropy těžké. Varování politologa Ivana Krasteva z nedávného rozhovoru pro Týdeník Echo se začínají naplňovat, naposledy se to ukázalo v průzkumech před holandskými volbami. Lidé se tam vypraví hlasovat ve středu a právě v této chvíli taje jako padlý sníh náskok Geerta Wilderse ze Strany pro svobodu, i když byl suverénem předvolebních průzkumů celý poslední rok.

Svým způsobem je to nespravedlivé. Wilders sehrál svůj part protievropského a protiislámského politika nadmíru poctivě. Voliče přesvědčoval hlavně svými hláškami na Twitteru a už nikdo mu nevezme copyright za označení „testosteronová bomba“ pro mladé arabské přistěhovalce či obrat „sexuální džihád“, jímž glosoval silvestrovskou noc v Kolíně. Jeho výroky by asi v jiných západoevropských zemích netolerovali, v Nizozemsku se však stal nejpopulárnějším politikem.

Lidé tušili, že je za nimi víc než cynický výsměch nebo hloupá nenávist. Vyslovil je totiž politik, který je terčem průběžných výhrůžek od radikálních muslimských organizací a jenž možná ke zvýšení popularity, možná z nutnosti žije na skrytém místě pod ochranou tajných služeb.

Nejlepší je politik bez vlastností

Zní takřka neuvěřitelně, že právě jemu by měla uškodit menší chyba, když se zhlédl v úspěšném tažení Donalda Trumpa. Zřejmě si měl včas uvědomit, že jeho napodobováním odradí voliče ze starého kontinentu, kteří neakceptují příliš radikální rétoriku amerického prezidenta. Možná některé voliče zaskočila také představa, že jejich oblíbený protirežimní kritik chce opravdu vládnout.

Pád Wildersových preferencí pod negativním vlivem fenoménu Trump – ostatně to platí i pro obdobně klesající popularitu německé AfD či stagnaci francouzské Národní fronty – může být novým příkladem, jak se volby v Evropě liší od těch amerických. V zemích se zavedenou střední třídou či buržoazií a poměrným volebním systémem často rozhoduje nejmenší společný jmenovatel, kterým nutně musí být líbivý a povrchní politik s nicneříkajícím programem. Takovou roli nikdy nemůže sehrát Wilders s radikálními požadavky na omezení migrace a islámu či na vystoupení z eurozóny. Je to opravdu nevděčná role.

"My jsme Nizozemci a toto je naše země" zní jedno z úderných volebních hesel blonďáka Wilderse. - Foto: pvv.nl

Populista usiluje změnit společnost podle radikálního programu, dosáhne však jenom toho, že rozbije dosavadní mocenské uspořádání a otevře prostor pro nějaké jiné. Maximálně se může stát, že rozvrátí celou politickou scénu a že po volbách bude takřka nemožné složit vládní koalici.

To je ostatně vyhlídka Nizozemska. Po pádu Wildersovy Strany pro svobodu se pohybuje pět stran mezi 10 a 15 procenty. Tři z nich by mohly být základem pro budoucí koalici, potíž je v tom, že kromě Wilderse jde o dvě tradiční pravicové strany, liberály premiéra Marka Rutteho a opoziční křesťanské demokraty, spolu s nimi mohou s relativně slušným výsledkem počítat levicoví liberálové ze strany D66 a Zelená levice, jejíž rodokmen sahá až ke stalinistům poválečných let. Dát dohromady levicové a pravicové liberály s křesťanskými demokraty, a ještě domluvit podporu jedné nebo dvou úplně malých stran? Má to ještě smysl?

Noční můra evropských voleb

Platí obecně, že evropští populisté rozvrátí stabilní či strnulou stranickou strukturu, nakonec ale musí vládu domluvit staří rutinéři. Zřejmě ještě těžší to budou mít ve Francii, kde se prezident volí už měsíc po holandském parlamentu. Svědčí o tom nefalšované zoufalství Alaina Juppého, jenž mohl být kandidátem pravice. Prohrál však v nominačních volbách s Françoisem Fillonem, kterého však aféry s čerpáním poslaneckých podpor odsoudily do role outsidera. Juppé byl vyzván, ať to vezme místo Fillona, odmítl však s tím, že už je příliš pozdě. Juppé nedokáže pochopit, jak se mohlo stát, že po absolutním selhání socialistického prezidenta Françoise Hollanda se najednou pravicový kandidát nejspíš nedostane ani do druhého kola prezidentské volby.

Namísto něj se o post hlavy státu utká populistka Marine Le Penová, která na první pohled nemá ve druhém kole šanci proti Emmanuelu Macronovi. Přitom mu ještě nebylo čtyřicet a v Hollandových dobách jako ministr uskutečňoval jeho nepovedený program. Pravice se hroutí do sebe a rozvrácená je natolik, že se její role nejspíš omezí na dodávání hlasů pro Le Penovou a Macrona, jenž se najednou tváří jako středový politik.

Nástup pravicových populistů do čela některé ze západoevropských zemí se představuje jako noční můra, píšou se o tom knihy a točí filmy. Noční můrou ovšem je už samotná představa, že volební výsledky budou kopírovat rozvrat panující v prostředí zavedených stran.

Wilders žije už 12 let pod stálou ochranou osobních strážců. - Foto: pvv.nl

 

13. března 2017