blog Bohumila Doležala

Konec „Starých pořádků“

blog Bohumila Doležala
Konec „Starých pořádků“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedělá dobrý dojem, když politický komentátor píše každou chvíli něco jiného (i když se to dá krýt zemanovskou frází „jen blbec nemění své názory“). Je naproti tomu rozumné a potřebné, aby člověk čas od času své názory tu a tam korigoval, hlavně proto, že přesně odhadnout, co se bude dít např. v následujících čtyřech-pěti letech, se vždycky nepovede, protože to ani dost dobře ani nejde. Nezastírám, že následující řádky jsou mj. i pokusem o takovou korekci.

Od voleb, které budou mít zásadní význam pro další osud České republiky, nás dělí necelé čtyři měsíce. Z toho dva měsíce letních prázdnin, což je doba, která se velmi hodí k tomu, aby mimo pozornost veřejnosti proběhly politické změny, které mohou mít velký význam, a v níž je naopak obtížné veřejnost v zásadní věci oslovit, protože politika ji v této době zajímá ještě míň jež jindy. Ještě před prázdninami se však na politické scéně odehrála významná věc: Bohuslav Sobotka se svým chaotickým pokusem o odstranění Andreje Babiše z vlády sice nakonec uspěl, jenže nad smyslem té akce se vznáší otazník: nový ministr financí je z Babišova hnutí a bude hájit zájmy svého uskupení už jen proto, že pro nic jiného už do voleb ani nemá politický prostor. Skoncovat s vládní koalicí už ale nemohli, bylo by to otevřelo dveře pochybným prezidentovým iniciativám. Proto byla celá akce od Sobotky a ČSSD zároveň nedůsledná a naprosto opožděná.

Pokusem odvolat vlastní vládu bez vědomí svých nejbližších kolegů z vedení strany a bez vědomí samotných ministrů se přitom Sobotka znevěrohodnil. A tak k největší změně nakonec došlo uvnitř samotné ČSSD – Sobotka byl fakticky sesazen z funkce předsedy strany (jistě, souhlasil s tím, co mu taky zbývalo!). Tím se upevnila ideová reorientace ČSSD, kterou strana signalizovala už na konci minulého roku a jejímž hlasatelem je Lubomír Zaorálek. Bohuslav Sobotka nějak věděl a aspoň verbálně dával najevo, že liberální a demokratické uspořádání společnosti má přednost před zápasem mezi „pravicí“ a „levicí“: vymezuje totiž nepřekročitelné mantinely tohoto politického soupeření, bez nichž demokratický stát přestává být demokratickým státem. Pan Zaorálek se vrací k neúprosnému třídnímu boji mezi pravicí a levicí jako k podstatě polistopadové politiky (toto pojetí politického zápasu za činné spoluúčasti české „pravice“ i „levice“ vedlo nakonec k politickému rozvratu posledních let.) Babišovi vadí daleko míň než Sobotka: tenhle sociálně demokratický Škrhola pro něj nepředstavuje žádné reálné nebezpečí.

Volební modely těchto dní dokumentují tvrdý propad ČSSD mezi politické trpaslíky. Jednoznačně dominuje Babišovo ANO s obrovitým náskokem před „tradičními“ stranami, které se pohybují někde mezi 6 – 14% a mohou si vybrat nanejvýš to, zda budou raději málo významnými oponenty, nebo bezvýznamnými koaličními partnery oligarchova uskupení. Rozhodné ne mesalianci s Babišem řekla zatím jediná, i když shodou okolností taky nejslabší z nich, TOP 09. Uvážlivý volič by to měl zohlednit.

Velkou změnu na politické scéně znamenaly už volby v roce 2013: dosavadní dominující strany demokratické pravice se propadly na práh bezvýznamnosti, kde setrvávají dodnes. Sociální demokracie dosáhla neočekávaně hubeného vítězství a jako nova zazářilo Babišovo hnutí. Strany „Starých pořádků“, hlásící se aspoň formálně k demokracii (té „tradiční“, „standardní“, to jest opravdové) měly přesto v PS slabou většinu. A tak se nepodařil ani Babišův loňský atak na ovládnutí policie ČR a do konce nebyla dotažena ani proměna „orgánů činných v trestním řízení“ a justice v politicky ovládanou persekuční mašinérii. Vzhledem k politickému vývoji by ovšem bylo velmi přehnané tvrdit, že se demokracie „ubránila“. Jen se ji zatím nepodařilo dobít (s měkkým „i“).

Pokud nezafunguje náhoda, kterou je obtížené předpovídat (tj. pokud se nestane zázrak), vytvoří výsledek letošních říjnových voleb předpoklady pro to, aby se policie, státní zastupitelství a justice staly funkčními v tom nejhorším slova smyslu. Zároveň se nejspíš otevře cesta k tomu, aby bylo možné v té či oné míře upravovat ústavu a navazující zákony. Bude to další, velmi výrazný schod k dovršení „Nových pořádků“. Realizace bude samozřejmě záležet i na mezinárodně politických okolnostech: jenže naši evropští spojenci i USA mají v současné době velké problémy a asi jim na Českou republiku nebude zbývat čas, síla ani dobrá vůle. To je velká změna vůči době, kdy se vytvářely předpoklady ke vzniku samostatné a svobodné ČR a kdy nakonec samostatná a svobodná ČR vznikla.

Dnešní situace na veřejné scéně proto trochu připomíná hysterickou atmosféru na potápějícím se Titaniku. Stále titíž lidé se pokoušejí znovu a znovu přehrávat minulá představení: matadoři „občanské společnosti“ Michael Kocáb, Tomáš Klvaňa, Jan Štern, Jan Kalvoda a další přišli s dutě patetickým prohlášením „Několik vět 2017“. Je to pokus evokovat situaci z roku 1989 ve vnitropoliticky i zahraničněpoliticky docela odlišné době: nechybí odvolávka na „hodnoty Masarykovy a Havlovy“ bez jakéhokoli upřesnění, o co jde, kritika „vyprázdněné politiky“, stran „kšeftujících s mocí a politikou“ a řízených z pozadí „kmotry“. Svůj díl dostává „žurnalistika ovlivňovaná mocensko ekonomickými zájmy“, „justiční mafie“ a „parlamentem nekorigovaný prezident republiky“. Zato nejvýznamnější politická osobnost tohoto dění, Andrej Babiš, jak je u těchto lidí obvyklé, vůbec není zmíněn, pokud za zmínku nepovažujeme obecné a anonymní řeči o „panování oligarchů a papalášů“. Politický dopad této deklarace bude jistě nulový, ale i takovýhle plechový kravál trochu odvede pozornost od toho, co se u nás opravdu děje, tj. od politického rozvratu a destrukce demokracie. Mám čím dál tím silnější dojem, že právě o to taky autorům jde a podle toho se jim taky dostává publicity.

Jiná matadorka „Občanské společnosti“, Hana Marvanová, zvolila tentokrát samostatnou cestu. Velký článek v Mladé frontě Dnes obmyšleného Andreje Babiše (určitě to není žádná náhoda) hovoří o jejím návratu do politiky: zatím se navrátila na dvanácté místo společné kandidátky KDU-ČSL a STAN v Praze. Možná počítá s preferenčními hlasy: řekl bych, že poněkud přeceňuje svůj věhlas, a navíc preferenční hlasy budou použitelné jen tehdy, když koalice dosáhne na celostátní úrovni hranice 10%. Zatím to vypadá velmi bledě.

Několik bohatých podnikatelů se pokusilo před volbami oživit nebožku ODA. Se stranou v době její existence neměli nic společného. Kdosi to trefně přirovnal k tomu, jak se po listopadu 1989 na trhu prosadily značky Kofola nebo Pitralon. Bylo by možné to označit za nebetyčnou drzost – jenomže příznačné je, že někdejší čelní představitelé zesnulé strany nijak vehementně neprotestují. Nebo jen nejsou v dnešním mediálním pološeru vidět a slyšet?

Hledání opory v minulosti je časté i mimo tuto vykřičenou sféru české „nepolitické politiky“. Adam Drda uzavírá svůj jinak velmi kritický a tvrdý článek na Bubínku RR o spolupráci někdejších chartistů (některých, ale není jich zase až tak málo a nejsou to ti nejméně významní) s babišovskými Novými pořádky nadějí, že tu přesto z někdejší Charty zůstává i jakýsi opravdový odkaz, inspirativní pro dnešek, způsob myšlení a jednání, který sice nevymyslela protikomunistická opozice, ale z větší části ho vzala za svůj, a který kromě jiného představuje naprostý protiklad babišovských chartistů. Nezbývá prý než doufat, že z někdejšího disentu bude v tomto smyslu slyšet víc lidí než dosud a že na jeho odkaz naváží i někteří z těch, kteří byli v listopadu 1989 ještě v plenkách. K Václavu Havlovi se hlásí ve svém dopise poslancům EP i Šafrovo Free Czech Media (řeč je o „étosu nové demokratické politické reprezentace zosobněné prezidentem Václavem Havlem, který téma svobody slova a šíření informací považoval za fundamentální činitel obnovené demokracie“). Pavel Šafr navíc v bojovném a poněkud hysterickém článku z Fóra 24 nakonec píše: „Česká společnost velmi potřebuje, aby svobodomyslní a otevření lidé znovu (?!) utvořili široké a silné hnutí za naši novou svobodu.“ Vůbec si nedovedu představit, jak by bylo možné v nynějším marasmu dát něco podobného dohromady. Svou ireálností se tenhle nápad od „Několika vět 2017“ až tak neliší.

Zásadní chybou všech pokusů o vyrovnání s přítomností a nadcházející budoucností je snaha napasovat ji na to, co jsme v minulosti zažívali. Je to velmi málo plodné: teď nás čeká něco, co v mnoha ohledech dosud neznáme. Bude to nepochybně hnusné, ale zároveň překvapivé, a nevystačíme s dosavadními stereotypy. Odvolávání se na Chartu a havlovský étos není nic jiného než rozšíření kýčovitých historických rekvizit českého ochotnického Olympu, zahrnujícího Blanické rytíře, slovanské věrozvěsty, Mistra Jana, husity nejrůznějších odstínů, Jana Amose, Sokoly s brky za čepicemi, legionáře, skauty, tatíčka Masaryka a nejrůznější odboje dílem skutečné, dílem vymyšlené. Těm, kteří byli takto přeměněni v rekvizity, se přitom občas (ne vždy) děje ukrutná křivda. České dějiny se v tomto nekritickém modloslužebnictví mění ve sbírku zkamenělin a zároveň v šaškárnu a naší přítomnosti a budoucnosti to neslouží, ale škodí.

Takže vraťme se do reálu: přiznejme si, že „Staré pořádky“, polistopadový režim, bere nyní definitivně za své. Děje se tak proto, že od počátku stál na nepevných, vratkých základech. Jistě, v devadesátých letech byly obnoveny základy parlamentní demokracie a právního státu v tradičním západním pojetí. Upřímně řečeno, jinak to ani nešlo, západní společenství, do něhož jsme se rádi vraceli, by tehdy nic jiného ani nebylo připustilo. Jurodivé Havlovy představy o překonání buržoazní demokracie, opřené filosoficky o jeden novinový interview Martina Heideggera, byly nakonec uloženy k ledu. Daleko důležitější než to, co bylo přijato vlastně z nezbytí, je však to, co si přinesla Charta 77 a její guru z doby „normalizace“ v níž a z níž se zrodila.

Charta znamenala nepromyšlený a nenáležitý kompromis mezi Havlovým okruhem a českými „komunisty s lidskou tváří“. Jedním z významných společných jmenovatelů bylo opovržení veřejností, „lidem“, ujetá představa, že lid po krachu „Pražského jara“ zradil své elity (tj. je) a uzavřel za jejich zády nepsanou smlouvu s Husákem. Vůbec nechci tvrdit, že „lid“ projevil nadměrnou míru jánošíkovského vzdoru, nýbrž jen to, že toto hodnocení je úplně převrácené a zvrácené. Komunistické intelektuální elity, nikoliv lid, zodpovídají za nesmyslnou koncepci „demokratického socialismu“ (rozuměj bolševismu), která skončila invazí mnohastatisícové okupační armády. A jak mohl někdo očekávat, že „lid“ bude držet pochybný experiment i poté, co se ho komunistické špičky až na výjimky vzdaly? Reformně komunistické intelektuální elity se měly zlobit na sebe a vyvodit ze svých katastrofických chyb nějaké důsledky. Havel a jeho lidé jim v kompromisu Charty 77 tenhle nemravný postoj požehnali. Vznikaly hloupé projekty typu „paralelní polis“, vyloučení ze společnosti bylo chápáno ne jako nepříjemný a vnucený důsledek teroru, ale jako bezmála ctnost. Ideálem duchovní krásy se stal asociál, kdežto o drtivé většině veřejnosti se mluvilo se špatně zakrývaným opovržením jako o „lidech ve strukturách“, „strukturáčích“, „šedé zóně“. Kolaboranti byli nejen ti, co vysloveně spolupracovali s normalizačním režimem, ale nakonec vlastně všichni. Nekritizuji odpor ke kolaboraci, byl na místě tenkrát stejně jako dnes, jen jeho faktické rozšíření na celou společnost mimo disidentské ghetto. Chápu a pamatuji se, že situace byla tehdy mimořádně těžká a hnusná a že člověk snadno podléhal svodu nemístně paušalizovat a pohrdat bližními. Jde mi vlastně jen o jedno: že si chartistické elity přenesly tohle pohrdání do doby po převratu, kdy pro ně už nebyl ani ten nejmenší důvod. Potichu byl morálně amnestován kdekterý „užitečný“ komunistický darebák, ale ne veřejnost jako celek. Pro polistopadový režim mělo právě tohle zničující dopad. Taky demokracie a právě demokracie potřebuje „strukuturáče“, „šedou zónu“, loajální veřejnost. U nás během sedmadvaceti let nic podobného nevzniklo, jen bezprizorná masa, která se čím dál tím víc cítila být pouhým prostředkem manipulace a nestydatého vodění za nos (aby to nebylo jen na Havlovi, podíl Václava Klause na této situaci je zásadní a nepopiratelný) a nakonec vběhla do náruče nejhoršímu a nejpokleslejšímu ze všech manipulátorů, Andreji Babišovi. Selhaly a selhávají elity, ne lid. Elity jsou tu pro lid, ne lid pro elity. A elity, ne lid, uzavírají nepsané smlouvy s Husáky, Babiši ad.

Demokracii v pravém slova smyslu se u nás po listopadu 1989 zavést nepovedlo. A polistopadový režim se nakonec v letech 2011-2017 jakousi implozí dosti uboze zhroutil sám do sebe. Není škoda ani jeho samotného, ani jeho padlých papalášů. Škoda je jen té jistě nedokonalé úrovně svobody, demokracie a vlády práva, o niž teď víceméně přijdeme. A nelze čekat, že se něco spraví během čtyř měsíců. Bude to trvat léta, možná desetiletí.

V příštích letech nepůjde o návrat do polistopadového režimu (jako nikdy v minulosti nešlo např. o návrat do poválečné benešovské republiky). Jde jako vždy o parlamentní demokracii, politickou pluralitu a právní stát, budované na křesťanských základech. O naši příslušnost k západnímu společenství. Krach polistopadového režimu není důvod, proč na tyto ideje rezignovat. Měl s nimi společného míň, než by se mohlo na první pohled zdát. Ten právě nadcházející, babišovský, bude ovšem nepochybně ještě podstatně horší.

poslanecká sněmovna, ilustrační foto - jan zatorsky