O slavném českém lovci a znalci Afriky

Když do Afriky, pak s Machulkou

O slavném českém lovci a znalci Afriky
Když do Afriky, pak s Machulkou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bedřich Machulka patřil mezi vyhlášené znalce africké přírody. Zažil přechod na všeobecnou motorizaci a proměnu romantických dobrodružství v turistiku exotických zážitků.

„Byl jsem si jist ranou. Střela s malou olověnou špičkou kalibru 9,3 mm, vystřelená z pevně založené pušky na správné místo komory, nemůže jít jinam a udělá to, co se od ní žádá. Proto jsem nespěchal a dal našemu levhartu hodinu na ztuhnutí.“ Mezitím se na Nilu ve středním Súdánu kdesi jižně od Kústí rozednilo a lovec se nasnídal. Teprve pak se vydal se svými nosiči za šelmou. Zvíře již pošlo: „To byl můj ‚salonní‘ lov v pyjama.“

Zatímco prvorepublikoví politici stříleli zvěř obvykle po oborách, řada lidí jezdívala za lepším do Afriky, „na lovy pyžamové“. Stávali se klienty Středočecha Bedřicha Machulky a jeho přítele Richarda Štorcha rodem z Horažďovic; oba pocházeli z rodin úřednických.

Machulka byl právě na rekognoskaci terénu. Poznával kraj kolem Džuby, dnešní metropole zoufalého Jižního Súdánu, aby věděl, jak to vypadá se stavem zvěře, a seznámil se s domorodými potentáty. Z poznatků sestavoval nabídky zájemcům o loveckou výpravu. Súdán měli tehdy evropští aristokraté v oblibě. Země byla v době předautomobilové snadno přístupná po Nilu, po ruce byl dostatek nosičů a hlavně zvěře: evropský luxus je doprovázel až do savany.

Afričtí průkopníci

Po likvidaci fanatického Mahdího hnutí (1881–1899) s ideologií podobnou wahhábitům dnešního ultrakonzervativního Islámského státu byla země relativně bezpečná.

Patřil mezi ty šťastlivce, kteří se v nacionalisticky exponované době vyhnuli jedům středoevropské politiky, a přesto dosáhli věhlasu - Foto: archiv

Jako první Evropan získal od Britů povolení pořádat výpravy do Súdánu po zničení mahdistů lékárník z Prahy Vilém Němec (1857–1942). Roku 1884 se usadil v Káhiře a vedle své praxe řídil pštrosí farmu a pořádal expedice až do Etiopie. Mezi jeho klienty patřili Rothschildové a Habsburkové: provázel mimo jiné následníka trůnu Františka Ferdinanda a po zbytek života si z něj dělal legraci. Na Němce, autora báječných titulů, mezi nimiž se vyjímá Pětadvacet let v Africe (1930), se Machulka obrátil s prosbou o rady a nějaký čas pro něho pracoval.

Machulkova cesta do Afriky nebyla nijak komplikovaná. Prostě si ji vysnil a živil se pak tím, co dělat chtěl. Patřil mezi ty šťastlivce, kteří se v nacionalisticky exponované době vyhnuli jedům středoevropské politiky, a přesto dosáhli věhlasu.

Jeho otec vlastnil na Novém Městě pražském činžák a Machulka chodil do škol v Ječné a ve Štěpánské. Když se v Praze objevil nějaký cestovatel, hltal se svým spolužákem Štorchem každé jeho slovo, četl každý cestopis. Roku 1888, Machulkovi bylo třináct, zemřel v Mladé Boleslavi Anton Stecker. Biolog a rodák z Kosmonos doprovázel roku 1878 Gerharda Rohlfse, prvního Evropana, který překročil Saharu od severu k jihu, na sebevražedné cestě napříč dnešní Libyí do oáz Kufra, sídla mocných sanússiů. Jistěže byli okradeni a s holými životy unikli zpět ke Středomoří. Stecker později cestoval po Etiopii a horním Ponilí a školák Machulka byl svým německým krajanem nadšen.

Jako sedmnáctiletý zažil Machulka na Žofíně přednášku nejslavnějšího z českých afrických cestovatelů, lékaře Emila Holuba. Kdo by nebyl fascinován výkladem o podivných zvycích černých národů v dnešní Zambii a Zimbabwe, hrůzou lidských obětí přinášených ke spokojenosti krále Sepopa („Sen“), jak to lékař popsal v knize Sedm let v jižní Africe?

Holub v Praze roku 1892 vystavoval své etnografické a živočišné exponáty. Přivezl jich více než deset tisíc – a světe div se, co se stalo: když je nabídl Národnímu muzeu, nacionalističtí činovníci dar odmítli! A to v době, kdy byl o Afriku všude zájem. V jejich představách musela instituce zůstávat především národní… Holub sbírku rozdal a zemřel v chudobě ve Vídni roku 1902.

Libyjský zverimex

S cestovatelskými „objevy“ rostla chuť na proměnu nových zeměpisných znalostí v zisky kolonizační. Později se ukázalo, že vydržovat si obrovská území se stovkami milionů obyvatel až tolik výnosné není. To však problém Machulkův nebyl, toho naopak Afrika uživila.

bedřich machulka právě skolil buvola, a jak si safari žádalo, nechal se s ním zvěčnit - Foto: archiv

Třiadvacetiletý Machulka vyrazil s o dva roky mladším Štorchem na svou první cestu do Tripolisu. Napsal později, že nikomu nic neříkal, aby se mu nevysmáli a netvrdili, že se vrátí „hned po snědení matčiných buchet, nebo, v nejlepším případě, po prvním okusení afrického života“.

V prosinci 1898 dorazili parníkem z Malty do země kontrolované při pobřeží Turky. Chtěli se ve stopách Gustava Nachtigala (1869) vydat do pohoří Tibesti na dnešním libyjsko-čadském pomezí a prozkoumat jižnější pohoří Ennedi. Cesta vedla přes území ultrakonzervativního řádu sanússiů. Ovšem putovat do jejich saharské říše směl člověk ze Západu pouze se svolením tureckého sultána – a to kluci nedostali. Pokoušeli se několikrát v přestrojení za arabské obchodníky proniknout do karavan putujících na jih, ale vždy byli tureckými hlídkami chyceni a zdvořile předáni rakouskému konzulovi v Tripolisu.

Aby si Machulka vydělal na další cesty, sbíral přírodniny: „Navazoval jsem spojení pro jejich zpeněžnění,“ psal, „a zdokonaloval jsem se v zoologické preparaci.“ V Evropě „letěla“ teraristika, konkurence byla slabá, plazů po ruce nespočet a přímé spojení se střední Evropou jednou týdně (krom toho italská pošta brala zásilky živých zvířat). Machulka tak naposílal zákazníkům stovky zvířat – od chameleonů a jedovatých hadů po antilopy.

Nová firma

Naučil se arabsky („ale psát jsem neuměl“), poznal zvyky. Štorch, krátce úředníkem pražské Všeobecné nemocnice, v severoafrickém obchodu pokračoval, když Machulka roku 1902 přes Egypt a Seychely cestoval do východní Afriky. S vojáky cizinecké legie prochodil lesy severovýchodního Madagaskaru. Nebyla to objevitelská idylka s lenochody (ti tady, na rozdíl od animovaného filmu, ani nežijí) a lemury, ale Machulka se pohyboval po boku francouzských legionářů potírajících povstalce.

Štorch se rozloučil s Tripolisem a jel sbírat exponáty na Cejlon. Napsal Machulkovi a ten za ním připlul. Procestovali Indii, ovšem úlovky ve vlhkém klimatu plesnivěly, takže se jim zastesklo po suchém podnebí Afriky. Cestovali zpět přes Mezopotámii a Sýrii (též byli okradeni), až se dostali do Egypta a po Nilu do súdánského Chartúmu. Zde roku 1905 Machulka otevřel novou firmu, rozšířenou o dodávky nilských ryb, preparáty v lihu, kostry a lebky.

Nicméně zájem o výbavu terárií upadal a Štorch roku 1906 libyjský obchod uzavřel. Machulka se chtěl přeorientovat na lovecké výpravy. V Chartúmu obdržel pozvánku ke generálnímu inspektorovi Anglo-egyptského Súdánu (jak se země oficiálně jmenovala v letech 1899–1956) Rudolphu Slatinovi. Býval egyptským guvernérem v Dárfúru, přestoupil na islám, což mu zachránilo život, neboť padl do zajetí mahdistů a stal se chalífovým otrokem. Roku 1895 se mu podařilo prchnout a jeho bestseller o životě mezi mohamedánskými fanatiky přispěl k rozhodnutí Britů Súdán mahdistů zbavit a zabavit.

Ctihodní zákazníci

Angličany velevážený „Slatin paša“ byl původem rakouský důstojník, úřadující na Nilu až do roku 1914, kdy se musel se začátkem velké války vrátit domů. Pašu, oblíbence královny Viktorie, Machulka zaujal. Potentát měl přátele mezi rakousko-českou šlechtou a z ní africký lov miloval například Karl Podstatzký-Lichtenstein, který o svých lovech sepsal pyšnou knihu Mein Leben als Jäger in Heimat und Afrika (1929). Velkým fandou střelby na zvěř byl i Alexander, kníže Thurn-Taxis (zemřel 1934). Podporovatel Národního muzea mimo jiné pomáhal založit první fotbalový mančaft v Čechách (1889). Na společné africké výpravě s Otakarem Černínem, pozdějším rakouským ministrem zahraničí, ho doprovázel Machulka (1926).

Ten se pořádáním expedic a safari zabýval až do vypuknutí druhé světové války. Zaměstnával třicet „dobře volených a hlavně dobře živených domorodých pomocníků… plný žaludek domorodce, pevná a spravedlivá ruka vedoucího, povzbuzení podle domorodých zvyků dobře voleným slovem, to jsou důležité složky každé výpravy v Africe, odkázané na domorodé síly“.

O kvalitě Machulkova podnikání se přesvědčil poslední saský král Friedrich August III., šlechtic Friedrich Karl zu Hohenlohe-Oehringen, příslušníci klanu Rothschildů a z českých velmožů dvakrát Franz Josef Auersperg a několikrát nejbohatší muž v hranicích království, kníže Adolf Schwarzenberg, poslední z pánů na Krumlově, s manželkou Hildou Lucemburskou. Zařizoval všechno od A do Z, od papírování po vybavení výpravy. Pro Schwarzenbergovu expedici z roku 1933, která zahajovala v Egyptě, zajistil průvodce po pamětihodnostech z nejpovolanějších – egyptologa Jaroslava Černého.

Machulka jezdíval od roku 1910 za zotavením do Prahy, kde též přednášel. Zastihl ho tu začátek světové války a musel narukovat. Sloužil na ruské a italské frontě, kde byl zraněn. Do Chartúmu se vrátil až roku 1923 a znovu odtud vedl výpravy, nyní s rozsáhlou fotodokumentací. Jeho druh Richard Štorch se vrátil na Nil o tři roky později a podnikl výpravu již motorizovanou. Jeho zdraví však nebylo pevné a jako padesátiletý roku 1927 v Praze zemřel; zůstal po něm rozsáhlý fotoarchiv.

Africké konce

Machulka pak firmu přesadil do Nairobi. O lodní a karavanní přepravu už nebyl takový zájem, zvěře na horním Nilu ubývalo: v kurzu byly automobily a přišla letadla. Obnovil sběr přírodnin v zemích Britské východní Afriky a od roku 1930 podnikal a lovil též v Iturském pralese na východě Belgického Konga. Pozoroval pygmeje v době, kdy trpaslíky studoval rakousko-český misionář a antropolog Pavel Šebesta, doprovázel novomanžele Schwarzenbergovy na lovecké svatební cestě po Súdánu, Kongu a Keni.

Schwarzenbergovi opatřoval zvěř pro farmu Mpala severně od Nairobi, kterou kníže roku 1933 koupil od jistého britského osadníka, přesněji: pronajal si ji na 999 let. Své africké sbírky shromažďoval v zoo na zámku Ohrada u Hluboké.

Roku 1936 přijel Machulka do Prahy. Už měl přes šedesát a zdravotní stav mu návrat do Afriky nedovoloval. Odmítl Schwarzenbergovu nabídku na správcování jeho keňské farmy. Uzavřel tím svůj romantický život a propojil ho s osudy střední Evropy. Roku 1940 přijal místo na Hluboké jako preparátor a byl placen až do šlechticova vyvlastnění.

Živil se pak psaním článků a přednáškami. Dokončil první část pamětí, které posmrtně vyšly pod názvem V Africe na stezkách zvěře (1955); k druhému dílu se již nedostal. Machulka patřil bezpochyby k nejvyhlášenějším evropským znalcům velkých kusů Afriky a mezi světovými podnikateli v safarnictví požíval nejlepší pověsti. Stejně jako u dalších lovců a pořadatelů výprav, kteří se důvěrně setkávali s evropskými prominenty nebo kteří vynikali v nějaké odbornosti, v jeho pamětech není slůvka o politice.

Příště: Karel Kramář

17. června 2017