Další osud kontinentu je v měřítku dalších 50 let na vážkách

Není uprchlická krize šancí na novou Evropu?

Další osud kontinentu je v měřítku dalších 50 let na vážkách
Není uprchlická krize šancí na novou Evropu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661. Současní Evropané spíš žijí v krátké přítomnosti či blízké budoucnosti a dnešní mladší generace již víceméně ztratily pojetí historie jako součásti jich samých.

Naproti tomu v arabském světě nejsou zapomenuti ani křižáci, ani vlastní vítězná tažení či krutost koloniální nadvlády. Stále v sobě nese nedůvěru a často nenávist vůči Evropě. Ono to na uprchlících většinou nepoznáte, ale lidi je nutné pozorovat v jejich vlastním prostředí. Mnoho evropských žen zjistilo, že muž, který se v Evropě choval velice moderně a západně, se po sňatku a návratu domů zcela proměnil v domácího despotu. Někdy úplně stačí, když navštívíte svého kdysi úslužného severoafrického doktoranda, který mezitím získal doma nějaký úřad.

Vnímáte pak, že muži z příjemných a přátelských venkovských komunit Dolního Egypta klidně půjdou vypálit koptský kostel, protože nemají rádi jinověrce. Často vzpomínám na událost, kdy spor mezi dvěma islámskými frakcemi byl vyřešen tak, že naštvaní muži, kteří se potřebovali zbavit napětí, zabili několik křesťanů a zapálili jim kostel. A přitom to jinak byli věřící patrioti a oddaní otcové svých krásných dětí s velkýma očima. Měli v povaze něhu i divokost.

Kolega prožíval arabské jaro v zapadlé egyptské vsi. První den byl přítel, druhý den jej mlčky pozorovali a třetí den ukazovali, jak jej podříznou. Není nad zkušenosti tohoto typu. V historických románech a cestopisech 19. století často narazíme na sousloví typu „proradný orientálec či lstivý syn pouště“ – a skutečně tyto vlastnosti, které přináší život v krutých podmínkách, na Blízkém východě nalezneme častěji, řekl bych, než třeba na Hané. A je zapotřebí s tím počítat.

Kdybychom měli mít stejné povědomí o historii, ale i poezii jako třeba Arabové, pak bychom asi neměli zapomenout na krvavě zoufalé turecké obležení Vídně, které bojem o každý metr pozdějším historikům připomínalo Stalingrad, ani na okupovanou a od Turků zničenou Budapešť či na příčinu vzniku rakouského císařství – byla jím obrana východních hranic před muslimskou expanzí. Na rozdíl od Arabů i dalších muslimů jsme se k vlastní škodě vzdali obrazu udatného bojovníka či rytíře-ochránce, který nás provázel od Karla Velikého nebo krále Artuše až do romantismu. Myslím, že za ním stála spíš skutečná vnitřní hodnota než krásná fikce.

Emigrace konzervuje domácí změnu

V případě Egypta sleduji snad již třicet let doporučení, jež zahraniční a někdy domácí instituce dávají egyptské vládě. Je to stále totéž – uhlídat populaci na určité výši, postarat se o čisté a úsporné vodní hospodářství, chránit zemědělskou půdu, případně ji spravedlivěji rozdělit. Na závěr studie už desítky let varují, že pokud nedojde k podstatným změnám, důsledky mohou být bolestivé. Ke změnám nedošlo a důsledky začínají být nejen bolestivé, ale na pokraji hladu a permanentního sociálního neklidu, který neprospívá ekonomice, jež musí dovážet potraviny pro 40 milionů lidí.

Podobná situace je v mnoha dalších severoafrických a blízkovýchodních státech a poslechnout varování expertů dokázal ve větší míře jenom Izrael. Lidem dohnaným vlastní dlouholetou nečinností k bídě pak často nezbývá nic jiného než odejít do jiné země (nemusí to být Evropa, ale třeba Jordánsko), které pak platí za cizí chyby. Zejména v arabské povaze přeci jen zůstává nomádský prvek, který velí odejít na lepší pastviny a zmocnit se jich hrdinským bojem. Pokud by uprchlíci zůstali doma, vznikal by mnohem větší tlak na změnu domácího systému. Přijímáním nespokojenců tak do určité míry upouštíme domácí napětí, a umožňujeme tak vládám pokračovat v dosavadním chybném kurzu.

Důležité indikátory

Můžeme být nějak varováni před další uprchlickou vlnou? Hlavním indikátorem je nedostatek vody, který je vzápětí následován zdražením potravin, a to zejména pšenice a rýže. I mnoho evropských a amerických domácností žije téměř bez rezerv, takže zvýšení cen je posouvá do velkých nesnází. Svědčí o tom například existenční sebevraždy indických zemědělců, které se pohybují kolem čísla 15 tisíc ročně a zřejmě i víc a zhruba ve čtvrtině případů za nimi stojí špatná úroda a nedostatek vody. Mezi suchem a zdražením potravin existuje zhruba tříměsíční, někdy půlroční prodleva, což vytváří prostor na přípravu. Skutečně závažnou událostí bude hromadná migrace Egypťanů, protože jich je zhruba 100 milionů, i když oficiální statistiky uvádějí menší číslo. Kdy k tomu dojde, nikdo neví, ale první zatěžkávací test proběhne nejspíš během příštího roku a indikovat jej budou ceny pšenice.

Mým osobním indikátorem toho, co se děje v Evropě, je chování na změny nálad citlivé židovské komunity a zejména odchody Židů z Francie do Kanady a USA. Index války se počítá z množství mladých mužů, jejich příjmu a míry nezaměstnanosti. Je velice vysoký v Pákistánu a Afghánistánu, a pokud by poklesly reálné mzdy, pak by se do rizikové oblasti dostala i Indie a další státy. Zabývám se zde migrací do Evropy, takže na tomto místě opomíjím současné hladové bouře ve Venezuele způsobené nízkými cenami ropy a doprovázené snížením státních potravinových subvencí, obavy z klesajících cen mědi v Chile a možnost rozpadu Mexika.

Uprchlictví a oxid uhličitý jako osudová síla

Ale co když je současná uprchlická vlna osudovou změnou a novou příležitostí Evropu znovu vytvořit? Třeba tlak islámu vytvoří křesťanský anebo nějaký podobný sociální a kulturní protitlak. Co kdybychom bez občas agresivních islámských imigrantů zahynuli potupnou smrtí na gauči před stále hloupější televizí? Co když si s uprchlickým problémem dokáže poradit jen nová generace politiků, kteří budou umět i jednat, nikoliv jen mluvit? Co kdyby se dětem někde v Pyrenejích, tak jako už kdysi, zjevil nějaký anděl a řekl jim, „ty muslimy – a taky oxid uhličitý – na vás poslal Ježíš Kristus, aby vás zachránil“?

Zpočátku býváme idealističtí, šlechetní a plní krásných slov, ale později jsme stále pragmatičtější. Řešení uprchlické situace závisí na domácích poměrech ve zdrojových státech, ty však nejdou jednoduše změnit. Jinak by třeba Američané už dávno uspěli v Somálsku a v Afghánistánu by byl už deset let mír. Předpokládám proto, že zatímco dnes se nám dělá špatně, když pomyslíme na Evropu rozdělenou ploty, za nějaký čas po nich začneme volat a budou to muset být stavby rozměru izraelských zdí kolem palestinských území. A když budou ploty, budou také ve Středozemním moři hlídkovat válečné čluny. V době satelitů a rychlých lodí není ochrana domácích vod příliš složitá.

Australský model je inspirativní v tom, že říká, že do země mají přístup jen legální běženci, zatímco k ilegálům panuje nulová tolerance. Strategie je taková, že země má právo přijmout, koho chce, ale pokud by přijala ilegální uprchlíky, ohrozí práva a možnosti těch legálních. Nutná je však silová a nekompromisní obrana vlastního území. Austrálie však čelí převážně ekonomickým a environmentálním uprchlíkům. Země, která přijala téměř nejvíc cizinců a má přitom s nimi téměř nejmenší problémy, je Švýcarsko. Cizinci jsou však pod stálým dohledem, a má-li je země přijmout za občany, čekají je zkoušky z jazyka a kulturních reálií nové vlasti.

Domnívám se, že uprchlická krize se dá řešit jen tím, že v terénu, přímo v zemích, jako je Egypt, budou operovat organizace, které podle nějakých pravidel nabídnou určité kvóty pro imigranty a vypíší někdy i cílená zadání toho typu, že např. určité české pohraniční městečko potřebuje zubaře, zelináře či automechanika a nabízí mu zkušební lhůtu a startovní byt. Koptové, egyptští křesťané, jsou totiž od antických dob považováni za skvělé lékaře, ale vynikají i v ekonomii či třídění odpadu. Některé české organizace jednaly s jinou perspektivní komunitou – arménskými křesťany v Sýrii –, ale o ty se podle posledních zpráv postará sama Arménie.

Můžeme také zlepšovat podmínky přímo v utečeneckých zemích – vrtat studny, zakládat školy, přemýšlet o stabilní politické struktuře založené na místních zvyklostech a ne na našich představách o demokracii. Jenže ono se to evropským státům zhruba někdy od roku 1960 příliš nedaří, i když moderní nevládní organizace začínají odvádět dobrou práci. Možná bychom jednou třeba v Africe měli víc spolupracovat s Číňany.

Program na záchranu Evropy

Proč k tak velké uprchlické vlně dochází právě teď? Potkaly se dvě skupiny faktorů. Mezi ty vnější patří růst populace, klimatické změny projevující se suchem a politická nestabilita, na níž se podepsala válka v Iráku a Afghánistánu. Mezi vnitřní faktory můžeme zařadit nízkou evropskou porodnost, zpohodlnění části místní populace a vytrácení se evropské kultury včetně křesťanství.

Podle mého názoru se ocitáme v situaci, kdy další osud Evropy je v měřítku dalších padesáti let na vážkách. Imigrace je jen menší součástí tohoto problému. Větší částí jsme my samotní. Myslím, že je zapotřebí na různých úrovních – od energetiky či přírodního a městského prostředí přes ekonomické poměry až po otázky krásy, filozofie a náboženství – promýšlet a realizovat nějaký program na záchranu Evropy. Přitom pochopitelně od Aristotelových dob víme, že prosazovat jej na úrovni Evropské unie je hloupost, protože s těmito věcmi se vždy začíná v obci, kde jsme doma.

Mým osobním programem není, abych se měl já a moje děti stále lépe, ale abychom dokázali důstojně a hodnotně projít časem změn a transformací.