Komentář Jiřího Peňáse

Krásně temný rok 1717

Komentář Jiřího Peňáse
Krásně temný rok 1717

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když člověka omrzí přítomnost, poohlédne se po minulosti a řekne si, jaké to bylo třeba před třemi sty lety. V roce 1717… Takové pěkné číslo. Numerolog by zajásal. Sedmnáct zastavení jara. Sedmnáct je slabik v haiku. Apollo 17 bylo v roce 1972 posledním Apollem vesmíru. A sedmnáct jim bylo let, zpívá se v té písni. Většina lidí ostatně nejraději vzpomíná na to, když jim bylo sedmnáct. To sice nemám vědecky podložené, ale myslím si, že to tak bude.

Takže v roce 1717 jsme uprostřed temné záře nejhezčího baroka, i když to pravé Temno, to jiráskovské, začne až za pár let, v roce 1723, kdy se v Praze koná korunovace Karla VI., kterou román pěkně začíná. Karel VI. by se měl ostatně správně v Čechách nazývat Karel II., vždyť i Karel IV. byl vlastně Karel I.

Tento habsburský Karel patří k těm spíše málo známým českým panovníkům, i když vládl docela slušných dvacet devět let. Snad se něco tuší o Pragmatické sankci z roku 1713, kterou se panovník snažil řešit naléhavý problém s nástupnictvím, neboť se jaksi nedostávalo mužských potomků. Ten ženský, který do dějin vešel pod jménem Marie Terezie, která se narodila právě v našem roce 1717, se sice mužům zcela vyrovnal, ba je předčil, ale prosadit ho v Evropě nebyla žádná hračka. Vlastně to byl největší problém, který před císařem stál, a když v roce 1740 umíral, vůbec nebyl vyřešený.

Na rakouský trůn Karel nastoupil, když v roce 1711 předčasně a nečekaně zemřel v pětatřiceti letech jeho nadějný bratr Josef I. na neštovice. Mimochodem, energický Josef uměl česky, to španělsky vychovaný Karel již ne a dalo by se říct, že mu Čechy, ta barokní Bohemia, byly dosti lhostejné. Nechal se sice korunovat a jeho pražská korunovace se vedle svatořečení Jana Nepomuckého (1729) stala asi tím nejhezčím, co země v 18. století zažila, ale jinak byl asi rád, že je tu klid – a pěkné temno.

Už jako mladík měl prý sklony k vážnosti, ba zádumčivosti, což vedlo k tomu, že se toho od něj moc nečekalo, takže nakonec spíše překvapil. Jinak byl hudebně nadaný, jako většina Habsburků, složil snad i nějaké opery a sám hrál na několik nástrojů. Miloval lov, po jednom také zemřel, údajně snědl jedovatou houbu, kterou asi zakusoval kančí. To mu bylo pětapadesát.

Jeho hlavní starostí v prvních letech vlády bylo nějak ukončit válku o dědictví španělské, která se táhla od roku 1701 a nevyvíjela se pro Rakousko příliš příznivě. V roce 1714 ale uzavřela s Francouzi mír v Rastattu, kterým sice přišlo o Španělsko, ale to bylo stejně neudržitelné, zato mu připadlo Milánsko, Neapolsko, Sicílie a hlavně Španělské Nizozemí, takže Habsburská říše dosáhla za Karlova panování největšího rozsahu vůbec.

Zda jsme z toho měli něco i my, Češi, těžko říct, ale ten pocit, že nejsme úplně bezvýznamní, když jsme součástí takové říše, snad ano. To se stačí podívat, co se tehdy stavělo. To by bez pořádného sebevědomí nešlo.

Tak to by pro začátek k roku 1717 stačilo. Průběžně se mu budu věnovat, pokud mi to pan šéfredaktor nezatrhne. Ale uznejte, že je to zajímavější než pořád Babiš, Babiš, Babiš. Takže příště třeba o Evženu Savojském.