Zeman jako terč

Prezident a nemoc

Zeman jako terč
Prezident a nemoc

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prezident Miloš Zeman se v končícím týdnu po pauze ukázal na veřejnosti, vystoupil na výstavě Země živitelka. V pravidelném pořadu na TV Barrandov potom vyvracel spekulace o svém zdravotním stavu rázným povstáním a opětovným usednutím. Moderátor Jaromír Soukup se svým obvyklým citem pro značně suchou švandu pak ohlásil konec spekulacím. A je pravda, že se spekulovalo hodně, jistě se o to přičinil i prezidentův mluvčí Ovčáček, který prohlášením o výborném Zemanově zdraví v době jeho nepřítomnosti přitáhl k otázce Zemanova stavu další pozornost. Taky se ale často spekulovalo způsobem, který mohl zanechávat dost nepříjemnou pachuť.

Zdravotní stav hlavy státu je veřejnou věcí v míře, do níž může ovlivňovat její schopnost vykonávat funkci. Co je nad to, může být každému jedno. Poťouchlost a špatně (pokud vůbec) skrývané zadostiučinění, s nímž i lidé, jejichž názor může u druhých mít nějakou váhu, peripetie kolem Zemanova zdraví glosovali. Jistě, prostředí sociálních sítí je na tenhle tón uvyklé, je mu uzpůsobené, povzbuzuje ho. Ale nedá se to brát jako univerzální omluva, i tam se nakonec každý projevuje především sám za sebe.

Považuji prezidenta Zemana za postavu, mírně řečeno, velmi problematickou, destruktivní, v něčem i nebezpečnou. Nic z toho ale nesouvisí s tím, jak ten člověk vypadá nebo jak chodí. A lidi, kteří se dusí morálním rozhořčením nad každou prezidentovou nejapností, aby pak sdíleli fotku, na níž vypadá pokud možno co nejhůř, a doprovodili ji patřičným hihňáním, mi už začínají lézt na nervy. Je v tom něco nízkého, nacházet uspokojení v tom, že někdo vypadá starý, možná starší, než je, ne zrovna zdravý. A taky je to pomýlené – v těch rysech poznamenaných plynutím času, třeba i drasticky poznamenaných, se dá najít určitá krása. Nebo znamení, že navzdory rozdílnostem v postojích, charakteru, postavení jsme si tváří v tvář tomu času a jeho tiše a neúprosně působící síle všichni rovni. 

Prezidentu Zemanovi se toho dá hodně vyčítat, třeba i to, že neguje představu stárnutí jako času, kdy se člověk dokáže povznést nad malichernosti, být velkorysý. Významně přispěl k toxicitě české veřejné debaty, někdy jako by povzbuzoval lidi, pro něž je autoritou: pojďme kašlat na pravidla, pojďme být co nejhorší, může se to. Podobným způsobem ale má v moci i část těch, kdo jeho politiku a způsoby kritizují. Jako kdyby v těch zjevných Zemanových selháních a projevech zlé vůle nacházeli ospravedlnění. Taky můžeme. A uposlechnou s úlevou a tichou radostí. 

Je v tom něco nízkého, nacházet uspokojení v tom, že někdo vypadá starý, možná starší, než je, ne zrovna zdravý. A taky je to pomýlené. - Foto: Shutterstock