Rozhovor s básníkem Petrem Borkovcem

Myslel jsem si, že jsem podvodník

Rozhovor s básníkem Petrem Borkovcem
Myslel jsem si, že jsem podvodník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sedmačtyřicetiletý Petr Borkovec patří k předním českým básníkům. Za sebou má devět sbírek poezie, řadu překladů, posbíral i hezkou řádku cen. Ve svém posledním literárním počinu se ovšem pustil na pole prózy, vydal sbírku povídek Lido di Dante. V ní se autor, který je vášnivým sběratelem brouků, věnuje své oblíbené Itálii.

Můžeme si povídat o broucích, nežli se dostaneme k vaší nové knize.

Pokud si myslíte, že to čtenáře zajímá… Fascinace brouky? Ne, necítím v tom žádnou metaforu k lidskému hemžení. Brouci, a nejen brouci, se sbírají bez metafor. Člověk rád něco sbírá a já si v dětství, shodou různých okolností, vybral brouky. Po kamenech a známkách a nádherných krabičkách od cigaret, samozřejmě.

Protože jsou živí?

Protože jsou skvostní. Mně se na broucích navíc vždycky líbila ta exotika po ruce. Třeba jejich let! Když letí roháč, je to podívaná, hukot jako malej vrtulník, burácivý, velice atraktivní těleso. Když ho pak chytneš, zatáhne křídla a vypadá jako hříbek ze středočeskýho lesa. Lítá v dobrý výšce, ani vysoko, ani nízko. Je to posel, anděl všedního dne těsně nad keři. Nebo například krasci, to je naprosto neuvěřitelná čeleď! Kovoví, lesklí, pancéřovaný krasavci, barevně variabilní, zasazujou se do šperků apod. Nikdy jsem ale žádného neodchytl, měl jsem je z entomologických burz: jednoho krasce za osmnáct střevlíků měděných!

Je to obdiv k Itálii, kraji kolem Ravenny, z kterého se vyznáváte v nedávno vydané povídkové knize Lido di Dante? Jste ještě v roli cizince, nebo vás ta země už přijala za svého?

Je mnoho prostých důvodů, proč jsou tyhle povídky soustředěné do Itálie. Jeden krásný důvod je, že já, chlapec z Louňovic pod Blaníkem, s maminkou, která mě chtěla mít od rána do večera doma a ještě dneska by mě tam chtěla, bych si nikdy nebyl pomyslel, že budu tolik jezdit do zahraničí. Žít rok v Berlíně, jet kvůli čtení do Číny. Plus vzal jsem si za ženu poloviční Italku. Prostě radost z toho, že můžu jezdit k moři trochu jako domů, trochu jako, že tam patřím. Určitá závrať z téhle možnosti trvá i po dvaceti letech.

To zní trochu jako cherchez la femme…

U mě to tak je. To, že moje žena je Italka, jsem vždycky upřímně obdivoval, nikdy mě to nepřešlo. Že mluví tím okouzlujícím jazykem, že ten specifický svět zná, to pro mě bylo a je omračující. Původně ovšem v Lidu byly i povídky z Čech, které jsem nakonec vypustil. Patří do příští knížky, ta by se měla týkat Louňovic pod Blaníkem, tří babiček, spleti příbuzenstva, světa, kde jsem žil, pak dlouho nežil a který navštěvuju častěji poté, co všichni zemřeli.

Čím to?

Měl jsem tři babičky. Umřely všechny záhy po sobě, v jedné vesnici, kde prožily celý život. Každá měla svůj okruh přátel, vlastně se spolu moc nebavily. Ani se neměly příliš rády. Na rozdíl ode mě, který tam jako dojíždějící kluk nepatřil, a zároveň všechny znal a pobýval ve třech propojených a oddělených mikrosvětech. Když potom umřely, jeden dům se začal přestavovat, druhý se mi uzavřel, třetí se prodal, a mně se tak během několika měsíců tahle místa ztratila. Snažil jsem se to zachytit v několika svých knihách. Od té doby se tam občas vracím, do toho přestavěného domu. Během těchhle zájezdů, které rád uměle prodlužuju, se procházím a prohlížím si prostor i mimo ten bezprostřední, kde mám něco udělat, sleduju věci, na které nenavazuju, ale jsou se mnou spojené skrze lidi blízké. Jsem tu teď sám. Je to hrozné, i ne. Brouci a babičky. To všechno souvisí s jedním prostorem. Druh mého truchlení zaznamenává především věci a místa. Což neplyne z nechuti zabývat se řečí těch žen a situacemi, kdy jsme se střetli, ale protože mi zbývá právě jen ta pozůstalost. S totální absencí mužů, kterého ani jedna z babiček neměla. Byl jsem kluk a ony byly všechny carevny, žil jsem s matkou bez otce, pohyboval se v komnatách plných tajemných artefaktů. Všechny ženy je mají, udržují si skrze ně svá tajemství. K těm patřila i historie našeho rodu. O svých mužích mi babičky buďto neřekly nic, a pokud ano, pak mlžily. Zároveň je důležité říct, že ten svět mých babiček na nějakou dobu zakryl matčin svět.

básně znejistěly a nabízejí mnoho hlasů najednou, říká básník petr borkovec - Foto: Jana Plavec

Povídka Kolibříci v Brisighelle se odehrává zčásti na náměstí starobylého města. Prázdné náměstí, kde se zdánlivě před očima nikoho a všech dějí snové věci, podobně jako v Nezvalově Valerii a týdnu divů. Vaše dcery chodí ve zkrvavených košilích, náruče plné mrtvých ptáčků, vy s nabitou brokovnicí. Má to brát čtenář symbolicky?

V Brisighelle jsem byl jenom jednou, na dvě hodiny. V dešti. A pamatuju si z toho jenom jeden obchůdek s hezkým kabátem, kterej jsem chtěl koupit Sidonii (nejstarší dcera – pozn. red.), ale měli zavřeno. Povídka je inspirovaná mou dětskou četbou, jednou oblíbenou knihou, Ryby zpívají v Ukajali, odněkud z Amazonie. Napsal ji polský přírodovědec, který měl na místě za pomocnici místní dívenku; je tam taky scéna, kdy on střílí kolibříky a ona mu je nosí. Tuhle situaci jsem tehdy četl pořád dokola. V mé povídce tento obraz posloužil jako základ, šlo mi ale především o to, popsat svět mých dcer v určitém období, různé hádky a vzájemné dohadování se, pruzení, nudu. To je celé.

Vrátím se ještě k tomu, jak jste se ptala na cizince. Jistě, cítím se přes všechny možnosti jako cizinec. Pohled cizince se upírá k místu jménem Lido di Dante, kde vídám začátky příběhů a kusy lidí, kteří se jen mihnou, jak už to tak člověk v cizině mívá. Navíc je to malý místo, který je pozoruhodně dvojsečný. Krásný, zářivý, s deltou Pádu, pobřežním borovicovým lesem, kde Dante začal psát Peklo – což je pověst , a taky temný, zlodějský, dealerský a plný divokýho sexu, sexuálního turismu a jiných špinavých sladkostí.

Víc než jinde?

Jo, jo. Je tam nejstarší nudistická pláž na severním Jadranu. Společně se zmíněným lesem tvoří prostor, kde se v noci děje, co se jinde neděje ani ve snu. Vidíš různý začátky a prostředky situací, který ti nejsou jasný, v té oblasti je to nějak nahuštěný. Před oknem ti třeba popadesátý jede jeden fiátek, v něm sedí chlap, a ty nevíš, co ten chlap dělá. On něco chce, ale ty nevíš, co chce! (smích) Všichni tam večer, v ulicích pojmenovanejch po postavách z Božský komedie, něco chtějí, ale ty nevíš co. K tomu všudypřítomný moře samozřejmě, plavou v něm hnusný kusy něčeho zetlelýho, nedokončenýho – a to pobízí imaginaci. Sleduješ ty skulptury v čase, něco si k nim doplníš, něco si domyslíš. V tomhle smyslu je pro mě ten prostor velice inspirativní, pomáhá mi vyjádřit nejasné cosi, jako když vzpomínáš na místa, kde jsi nikdy nežil, píšeš reportáže z míst, kde jsi nikdy nebyl.

Žijeme v době sociálních sítí, zprostředkovaných zážitků, pornokanálů, sebestylizace na seznamkách, prostředků, jichž jste se dotkl ve své předchozí sbírce Milostné básně. Jak specifický je jazyk podobných subkultur?

V devadesátých letech jsem chtěl psát básně mysliveckým jazykem, protože moji neznámí dědové byli vesměs myslivci. Tehdy jsem kvůli tomu listoval v jejich knihách o myslivosti se slovníkem, kde najdeš třeba nádherný výraz „vykodrcá“, což je termín označující vzlet bažanta z pole. Dnes je to pídění se po slovech a jazyku o tolik snazší. Když se chceš dozvědět, jak se baví ženy, jejichž muži se dívají na porno, jak se baví keškaři, fotografové vážek, detektoristi, jak lidi tokaj na outdoorový seznamce, když spolu chtěj vyšlápnout kopec nebo tam zorganizovat malý swingers, stačí kliknout a máš to před sebou. To jsou jazykově nádherný světy… Naturistickej internet je třeba strašně bohatej a oni na sebe všechno vykecaj, to je fantastický. Nebo entomologové! To jsou většinou nenápadní, přitloustlí, velice česky vypadající pivní chlapíci, který si libujou v khaki vojenskejch věcech, vestičkách s kapsičkama, vypadají šíleně. Řekneš si, entomolog, sběratel, a ono tohle. A to jsou ti, kteří jezdí na krasce ke kupám hnijících ananasů, kde se na ně snáší broučí herkul a vypadá jako ten nejkrásnější chlupatej klenot na světě. Přitom ho sbírá hnusný, vyměklý, zanedbaný český knedlík. Stačí zajít na entomologickou burzu a vidíš to. A slyšíš.

Posloucháte je a doslova přepisujete útržky rozhovorů? Z těch ukázek je často cítit frustrace a smutek.

Nikdy nepřeklápím cizí jazyk do básní v syrové podobě. Ten jejich používám vzhledem k sobě. Smutek může být můj, cizí emoce k tomu nepotřebuju. Beru si jen ty prostředky a kombinuju je se sebou samým. Většinou dopisuju, někdy jen stříhám a rovnám to jinak, ale většinou do toho píšu. Někdy se ta či ona skupina svým jazykem i tak prozradí, občas. A jestli se ptáte na smutek, tak z outdoorových inzerátů často velkej smutek cítím. A stesk. To, že to je komický, mě zajímá až na posledním místě.

Jste si po těch letech jistější jako autor?

Myslím, že jeden si nikdy není jistý, že JE básník nebo spisovatel. Jak a kde dostaneš tu zpětnou vazbu? Kdy je jí dost, aby to pro ujištění stačilo? Míval jsem dřív hroznou nejistotu… Dost dlouho jsem si myslel, že jsem možná podvodník. Že je to celé se mnou jako básníkem nějaký omyl, který zašel příliš daleko. Básník podfukář. S věkem to, pravda, trochu ustoupilo. Ale kdo ví, třeba jen líp vím, jak na to nemyslet.

Nakladatelství Fra, kde pracujete, se zaměřuje na současnou světovou a českou poezii a prózu, ve stejnojmenné kavárně na pražských Vinohradech provozujete čtení známých autorů i kohokoliv, kdo o to projeví zájem. Máte dojem, že za ta léta chodí na českou poezii víc lidí?

Ani ne. Ale nemáme propady jako v prvních letech. Fra už funguje jedenáct let a neustále se to mění, různý vlny. Udržovat kavárnu s programem znamená být svědkem toho, že se najednou z důvodu, který bezpochyby nesouvisí s daným programem, skladba hostů úplně promění. Najednou začnou chodit teenageři. Anebo pak chodí furt stejná partička vrstevníků. A tebe štve po čase úplně cokoliv, co se takhle opakuje. Jediný, co vím, je, že pro toho, kdo to dělá, to znamená něco neustále měnit. Něco vymýšlet. Neřekl bych, že to stíhám. Ve Fra nečtou básníci, který mají v básních slovo „duše“ a „blues“, celé to moc neprožíváme, prostě jsme rádi, říkáme si to tak, občas spolu. Do nakladatelství chodí tak tři rukopisy týdně. Nikdo autorům nestíhá odpovídat, nevycházejí knihy, které měly vyjít před rokem, pak nám rozhořčený básník napíše: „Děláte s tím rukopisem něco, nebo se drbete koštětem v prdeli?“ V kavárně je chaos, jsou časy, kdy nikdo neutrácí, nic se neprodává. Divačka vstane při čtení, přeruší autora před narvanou kavárnou a řekne: „To je nádherné, co píšete, nepomodlil byste se se mnou?“ Autor bledne, všichni blednou. Záchvěvy trapnosti a tápavosti jsou součástí čtení, jsou dokonce žádoucí. Mám je rád.

Jako by minula doba nonkonformních osobností typu Magora, Pavla Landovského nebo Vráti Brabence. Člověka sečtělého a znalého, který se ale zároveň zachová jako primitiv, pokud vycítí, že situace potřebuje zbořit, rozklenout, intuitivně způsobí bordel, aby narušil upokojenou stagnaci. To je člověk, který nemá strach, neřeší hypotéku ani Facebook. Jsou ještě takoví?

Jistě. Třeba Elsa Aids. Možná nejlepší současný básník české řeči. Ten se v podobné situaci nejspíš zachová přesně takhle. Jednou řekl: „Česká poezie potřebuje monstra.“ Ale ta monstra tu jsou, on je jedním z nich.

Je poezie v Česku a Německu dnes angažovanější díky geopolitické situaci, uprchlické krizi apod.? Má se poezie i próza věnovat aktuálním tématům či zůstat niterným tápáním po vlastních světech?

Z debat, které jsme loni a letos vedli na česko-německých básnických konfrontacích a které pořádal Goethe-Institut, vyplynulo, že básně znejistěly, nestavějí tolik na osobitém přístupu, pohledu, jazyku a básnických prostředcích autora. Autor není ve středu svého díla, nediktuje, neukazuje, jak mu vše okouzleně podléhá. Básně nabízejí mnoho hlasů a diskurzů najednou, podobají se skládce různých jazyků a pohledů. Básník rychle střídá pozice, má mnoho úst. A některá z těch úst mluví o uprchlících a reakcích na ně, o ekologických potížích atd., jistě. A je opravdu třeba volit mezi „aktuálním tématem“ a „vlastním světem“? Myslím, že není.

Josif Brodskij řekl pěkně: Básník se nevyvíjí tím, jak se mění jeho pohled na svět, názory, ale tím, jak postupuje jeho poetika. Pokud se autor rozhodne mimo svou poetiku do ní mechanicky včlenit něco z vnějšku, bude výsledek k pláči. Pokud s tématem nejde verš, nejde jeho průběh, rytmus, nejde dech a jazyk, je to celé cesta do pekel. Tuhle věc v žádném případě nemůže řešit někdo, kdo si na Facebooku přeje, aby se poezie týkala stávkující indiánky před Bílým domem nebo Donalda Trumpa.

10. září 2017