Ve všech klíčových zemích Západu je po volbách a je přinejmenším pro pár let jasné, kdo a jak tam bude udávat tón v zásadních geopolitických rozhodnutích. Jedinou výjimkou je Německo, kde se volí 24. září. Současná kancléřka Angela Merkelová má ale se svojí CDU tak přesvědčivý náskok, že by se muselo stát něco skutečně mimořádného, aby v čele země dál nepokračovala. Jedinou otázkou je, kdo bude v této nové koalici jejím partnerem.

O směřování Západu v klíčové době ztráty sebevědomí a oslabování bude rozhodovat čtveřice Donald Trump, Angela Merkelová, Emmanuel Macron a Theresa Mayová. Po summitu G20 v německém Hamburku se dá alespoň v základních obrysech odhadnout, jak spolu může politická generace roku 2017 fungovat. Pro směřování Západu bude zásadní, jak dokáží sladit zájmy u dvou klíčových témat. Bezpečnosti, včetně potírání terorismu, a volného obchodu.

Bylo to zřejmé už před Hamburkem, ale po něm je jasněji. Tradičně zdrženlivá, hrany olamující Angela Merkelová to řekla na svůj standard velmi jasně. Skončila doba, kdy se budou před lidmi uhlazovat slova a tvrdit, že nejsou rozdílné zájmy a konfliktní témata, o nichž bude potřeba obratně vyjednávat. Rozdíly v zájmech uvnitř velké západní čtyřky jsou největší za dlouhé roky. A čtveřice, která je bude muset překonávat, je mimořádně nesourodá. Jsou to lidé z úplně jiných světů, s úplně jiným mentálním nastavením. Především nevyzpytatelná figura Donalda Trumpa ale bude přispívat k tomu, že problémy a konflikty zájmů se budou pojmenovávat. Končí tím éra jistého fatalismu, provázejícího rozhodování Západu v posledních letech, když se vždycky nadhodilo nějaké řešení, jako jediná možná cesta, která prostě nemá alternativu. Nebo přesněji řečeno, alternativa byla líčena jako extrémně riskantní náraz do zdi.

U bezpečnosti a boje proti terorismu vypadá společný zájem na první pohled jasný a přirozený. Donald Trump se stáhl ze svých izolacionistických nápadů z kampaně a opakovaně řekl, že jím vedená Amerika považuje Severoatlantickou alianci za důležitý bezpečnostní pilíř. Je připravena do něj investovat. Prezident krátce po nástupu do úřadu vyhlásil zvýšení amerických výdajů na obranu o desetinu. Zároveň ale řekl, že Amerika nemůže garantovat bezpečnost ostatních členů, když oni nebudou plnit své závazky vůči NATO a investovat do obrany alespoň dvě procenta výkonu ekonomiky. Z velké západní čtyřky ta výtka míří výhradně na Němce, kteří dávají do obrany jen 1,2 procenta HDP. Britové jsou pohodlně nad severoatlantickým limitem. Francouzi ho dlouhodobě dodržují; v posledních letech za ním zaostávají o pár setin procenta. Paříž a Londýn mají jako jediní v Evropě opravdu obranyschopné armády. Německé elity reagovaly na Trumpovy výtky dost odmítavě s tím, že do výdajů na obranu by se měly počítat i částky mířící na rozvojovou pomoc. S Trumpem platí jedna jistota. Ze svého tlaku nesleví. Musí Američanům ukázat, že ty ostatní přitlačil platit.

I boj proti terorismu může narazit na rozdílné geopolitické zájmy, které mají jednotlivé země Západu na Blízkém východě, odkud se terorismus exportuje. Masivní částky radikálním islamistům tečou do Evropy ze Saúdské Arábie a Kataru. Ty ve velkém investují i do budování „dobrého jména islámu“ v Americe. Na Blízkém východě se ale postupně přeskupily aliance. Saúdové se ve společném zájmu obrany před Íránem dávají dohromady Izraelem ve stylu nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Spolupráce s touto aliancí především pro Evropu ale znamená, že si dělá spojence z financiéra jejich radikálů, kteří útočí v západních metropolích.

U volného obchodu to na první pohled vypadá, že na jedné straně stojí protekcionista Trump a na druhé fanoušci globalizace z Evropy. Emmanuel Macron školil v Hamburku amerického prezidenta na příkladu iPhonu. Je to podle něj krásný „příklad multilaterálního obchodu, který se vymýšlí v Americe, vyrábí v Číně a prodává ve Francii“. Macron ale už pomlčel o tom, že právě ten multilateralismus bez jasných pravidel dovoluje firmám typu Apple, Facebook nebo Starbucks úspěšně přelévat multilaterálně daně tak, že platí zlomek toho co jiné firmy. Přesně ta stejná daňová konkurence a přelévání pracovních míst Macronovi vadí v Evropě. Tady se chová jako tvrdý protekcionista hlavně vůči střední Evropě. Tlak na harmonizaci daní a sociálních standardů je jen jiným druhem ochranářství než cla. Oba vedou ke stejnému cíli. Obraně před levnější konkurencí.