Jaroslav Preiss byl druhým nejbohatším Čechem

Bohém bankovní přepážky

Jaroslav Preiss byl druhým nejbohatším Čechem
Bohém bankovní přepážky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dvě desítky let ovlivňoval tuzemský svět podnikání a financí. Právník Jaroslav Preiss mluvil do politiky a všeho možného, miloval krásné věci, ale snob to nebyl.

Politika národní potřebuje rovněž banky národní. Teprve s národním kapitálem a národně uvědomělými kapitalisty stává se národ skutečně autonomním. Bankéř Preiss to asi takhle nikdy neřekl, ale konal. A se všemi, kteří se krachu své radikální národovecké politiky dožili, musel hérós českého kapitálu vytrpět triumf nacionalistů silnějších a brutálnějších.

Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, jak se původně jmenovala, byla od roku 1869 prvním českým finančním domem s dominantně slovanským kapitálem. Založena byla jako konkurence bank vídeňských. Dlouho se jí nedařilo a teprve v devadesátých letech si polepšila. Na začátku světové války měla filiálky ve Vídni, Krakově, Lvovu a Terstu; první opravdu zahraniční pobočku otevřela roku 1922 v Londýně.

Záhy o ní věděli až v Americe. Souvislost je to kriminální a také smutná. V Galvestonu v Texasu lapili jistého C. Franze Moziga. Měl na sebe rakouský zatykač. Než ho v květnu 1882 posadili na parník do New Yorku, odkud v doprovodu mužů zákona pokračoval do Brém, kde ho předali Rakušanům, vyjevil svůj osud novinářům.

Smutný konec a veselé začátky

Mozig byl sklář v Antonienthalu, dnes Antonínův Důl, část Jihlavy. Zaměstnával přes čtyři sta lidí, ale obchody nešly. Zruinoval ho gang lichvářů. Přiznal, že v únoru 1880 padělal dvě směnky v jeho prospěch na dva tisíce zlatých: jedna zněla na, jak psaly New York Times, „Agricultural Bank at Kuttenberg (Kutná Hora)“, druhá na „Zivnostenska Bank at Prague“.

Utekl do Ameriky, v New Yorku byl podloudně obehrán v kasinu o tisíc dolarů, v Milwaukee mu přítel ukradl čtrnáct tisíc, a když se rozhodl za zbytek peněz usadit v Texasu a farmařit, přizval z Čech manželku se sedmi dětmi. Dorazili do Galvestonu s deseti dolary v kapse v okamžiku, kdy jiný parník odvážel zatčeného Moziga. Policisté mu dali dvě hodiny na setkání s rodinou a místní Němci slíbili, že se o paní s dětmi postarají.

V době tohoto tklivého příběhu – zda se Mozigovi ještě kdy sešli, známo není – bylo Preissovi dvanáct a ještě za sebou tahal kačera v Domažlicích, kde vyrůstal. Kdo by v klučinovi tušil, že se z něj také jednou stane bankovní sup kroužící po celém světě nad nešťastnými (nebo málo mazanými?) skláři?

Novinářská vykročení

Otec Karel, adjunkt u c.k. okresního soudu v Přešticích, nepochybně doufal v pěknou budoucnost synovu ve státní službě. Studovat práva odjel synátor v roce 1889 do Prahy. Co nesměl doma – to by asi tatíka pozlobil –, v metropoli mohl. Stal se aktivistou literárního spolku Slavie, kde většina tíhla k protirakouským mladočechům, oficiálně Národní straně svobodomyslné. Během nepokojů kolem procesu s Omladinou se Preiss uklidil do Orlických hor, aby „našel klid ke studiu“.

V roce 1895 ho zvolili starostou právnického spolku Všehrd a Preiss měl namířeno za kariérou advokátní. Hodně se tehdy stýkal s Aloisem Rašínem a psal do Radikálních listů, novin Kramářovy Státoprávní pokrokové strany, pozdější národní demokracie.

Roku 1900 se stal čilým ekonomickým redaktorem Národních listů. Vytýkal českým podnikatelům, že mají účty ve vídeňských bankách, místo aby peníze zůstaly doma v Čechách a sloužily jako investice v českých zemích.

Podpora podnikání a národního kapitálu, představa růstu národního sebevědomí posilováním průmyslové a zemědělské výroby z Preisse přítele socialistů logicky neudělaly. Dávno před první světovou válkou ověnčil kapitalismus vznešenými kultovními přívlastky: na adresu sociálních demokratů, držících se tehdy marxistické ideologie třídního boje, pravil, že je snadné kapitalismus kritizovat, „ale povznášeti soustavně touhu po lepším životě, životě kulturním, vyžaduje hlubokého přesvědčení a lásky“.

Nevíme proč, ale JUDr. Preiss, advokátní koncipient, byl už v té době „dobrá partie“. Roku 1898, to mu bylo 28, se oženil s herečkou Olgou Dostalovou (22), dcerou statkáře ve Veleslavíně (pozdější část Prahy) a podílníka v cukrovaru v Poděbradech. Matka Marie též bývala herečkou Prozatímního divadla, sestra Leopolda (zemřela v roce 1972) divadla Národního, bratr Karel (zemřel 1966) vystupoval a režíroval v několika divadlech.

Nezbedné dcery

Divadelnictví přeskočilo též do rodiny Preissovy. S Olgou měli tři dcery. Otec určitě nebyl kočárkový typ a dcery vyrůstaly v blahobytu mnohasettisícových příjmů hlavy rodiny. Stačilo natáhnout dlaně a otec prosebnicím vyhověl. Starší Olgu a prostřední Jarmilu provdal za syny přítele Josefa Scheinera, advokáta a kolegy ze studií i z partaje, starosty Sokola (o něm někdy jindy).

S nejmladší Věrou se oženil ředitel cukrovarnického trustu Josef „Joe“ Hartmann. První ze Scheinerů, advokát, spoléhal na tchána a jeho více než stošedesátitisícovou roční apanáž vyplácenou dceři (průměrný roční plat býval v té době kolem dvaceti tisíc korun a tolik také stával automobil). Druhý Scheiner, lékař, dostal do manželství hysterku, jejíž herecká kariéra stála na jménu otcově. Když se po letech vydírání otce nervově zhroutila, byla zbavena svéprávnosti a manžel se s ní rozvedl; dceru však Preiss nadále financoval.

Hartmann s tchánem konzultoval své podnikání a za hospodářské krize se domáhal podpory: původně vřelé vztahy ochladly a Věra se s Joem rovněž rozvedla. Peripetie s vypočítavými potomky nijak nenarušily milostný vztah Preisse k manželce Olze, která zemřela po dlouhé nemoci roku 1921.

V té době již patřil Preiss k veličinám prvorepublikového režimu. Jako ekonomický redaktor Národních listů znal prostředí, měl kontakty na slovanský svět Balkánu a do Ruska. Stál u zrodu prvního českého podnikatelského sdružení, Spolku českých průmyslníků textilních (1902), jehož byl tajemníkem; s nezávislostí novinařiny si kdysi nikdo hlavu nelámal. Činnost podobných uskupení byla pochopitelně namířena proti tuzemské německé konkurenci.

Preiss ve vybrané společnosti TGM, Beneše i Jana Masaryka - Foto: archiv

Vlastenecká daň

Od roku 1904 přispíval Preiss též do Finančních listů, specializovaného týdeníku vydávaného Živnostenskou bankou. „Kšeftík“ mu dohodil Apollo Růžička, prokurista banky, který rovněž patříval mezi autory Národních listů.

Růžička otočil kolem Preissova osudu. Roku 1907 ho posadil do křesla přednosty hypotečního a později průmyslového oddělení Živnobanky. Preiss se následujícího roku stal poslancem zemského sněmu za Kramářovu stranu a mandátu se zřekl až za republiky v roce 1919 (s ním odstoupili Viktor Dyk a Přemysl Šámal, Masarykův kancléř). Odmítl místo prvního ministra financí a přenechal ho Rašínovi; členem národní demokracie však zůstal.

foto - archiv

Předtím za války policii zajímalo, proč nesouhlasil s válečnou půjčkou vládě, s kým udržuje kontakty v Rusku. V červnu 1916 byl s Růžičkou a dalšími z vedení Živnobanky zatčen a odvezen do Vídně, kde se v garnisonním vězení připojil k národně osvobozeneckým politikům Rašínovi, Kramářovi a Klofáčovi. O Preissových stycích s Maffií se rakouská policie kupodivu nedozvěděla.

Začátkem července 1917 amnestoval zmatený císař Karel politické vězně a propuštění se v Praze vrátili ke své podvratné činnosti. Preiss, který s odchodem Růžičky do penze povýšil na vrchního ředitele ústavu, se podílel na tvorbě hospodářského konceptu nového státu. V říjnu 1918 cestoval s představiteli národního výboru za exilem do Ženevy, kde poprvé jednal s Benešem. Podpořil posléze činnost ministra financí Aloise Rašína, jemuž byl prvním rádcem.

Všudybyl

Podobně jako v Německém Rakousku také v Československu uzákonili, že státními zaměstnanci mohou být pouze jeho občané, a totéž platilo pro firemní správní rady. Takže společnosti s ústředím mimo ČSR musely přenést vedení a kapitál do republiky. Tuzemské banky a Živnostenská jako největší z nich tak přišly k velkým prostředkům.

Poněvadž po válce na rozvoj měl málokdo, zakupovaly se banky bohatě do nových podniků. Největší sousto urvala Živnobanka; procesu se říkalo nostrifikace, „ponašinštění“. Postupně kontroloval Preiss většinu československého strojírenství a autoprůmysl, hutnictví a chemii, těžbu uhlí a kaolinu, ale též textilní výrobu a cukrovarnictví, lihovarnictví, nábytkářství. V řadě velkých firem předsedal správním radám, řídil nejdůležitější podnikatelské svazy.

Po Adolfu Schwarzenbergovi byl nejbohatším z Čechů. Miloval umění, byl jeho velkým sběratelem, hlavně knih. Nebylo významnějšího kulturního počinu ve státě, který by finančně nepodpořil. Na politiku se dávat nechtěl. K čemu také: udržoval kontakty se všemi veličinami hlavních partají i s hradní skupinou, které dohromady vytvářely iluzi demokratických poměrů a státní stability. Masaryka zval na zabijačky a sloužil mu jako osobní bankéř. Když potřeboval TGM peníze například na dovolenou, poslal kancléře Šámala, aby to s Preissem vyřídil.

Masaryk byl vůbec pěkné kvítko, jak vyplývá z jeho pokryteckých slov zachycených Karlem Čapkem: „Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem… Dnes se mi na mém postavení snad nejvíc líbí, že s sebou nemusím nosit žádné peníze… nevím ani, jak naše peníze vypadají.“ Za povšimnutí ovšem stojí, že roku 1923 podělil rodinu a Beneše dohromady více než deseti miliony korun a rozdával i jindy. Zdroje, zjevně z činnosti jeho válečné, zůstaly ovšem tajemné. (Rakušan by asi řekl: „Jidášovy stříbrné.“)

Pomsta zatracených

S mesiášským komplexem postiženým Benešem se Preiss naopak neshodl. O čtrnáct let mladší politik byl socialista a Preiss opovrhoval líbivými řešeními, spočívajícími v zadlužování státního rozpočtu.

Beneš prý jednou Preissovi sdělil, že se postaral o likvidaci bolševického maršála Tuchačevského, kterého dal Stalin popravit (ve skutečnosti naletěl nacistické intrice). Beneš věřil iluzi, že sovětské Rusko zkultivuje tím, že s ním bude mít dohodu (byl posedlý „dohodami“) a Rusové že budou spolupracovat se západními demokraciemi (což není možné dodnes…).

Preiss měl naopak obavy z německo-anglického sblížení a z nebezpečí, které to pro ČSR znamená; Beneš tomu nevěnoval pozornost, ale viděl v Preissovi soka. Bankéř zase přezíral Beneše – a to se mu vymstilo.

V roce 1937 Preiss rezignoval na místo vrchního ředitele banky a zůstal předsedou její správní rady. Marně se pokoušel vyjednávat o způsobu hospodářského soužití s Hitlerovým režimem. Roku 1942 odešel z banky zcela. Po válce byl zatčen a od komunistů, jimž po celý život dával najevo své opovržení, dostal nálepku představitele „kapitulantské politiky zrádné české velkoburžoasie“. Pomstil se i národní socialista Beneš, když varoval před bankovními kolosy první republiky a finančníka, tehdy již velmi nemocného, se nijak nezastal. Kolaboraci však Preissovi vyšetřovatelé neprokázali, tak ho v dubnu 1946 pustili: směl zemřít doma.

Příště: Přemysl Šámal

21. května 2017