„Že v těch maskách pořádně nevidíme? Hlavně když viděj koně! Je to přece nájezd, ne?“ Když bělošští rasisté v sedle diskutují užitečnost vlastních kukel, píšou se v Tarantinově snímku Nespoutaný Django 50. léta předminulého století.

A jižanská domobrana, ze které se vyvine nejslavnější rasistické bratrstvo Ameriky, si přes hlavu ještě navléká podomácku upravené pytle od mouky. Ve zlaté éře Ku­klux­klanu ve 20. letech minulého věku se už ale kápě kupují v konfekci a „rytíři Neviditelného impéria“ si je vybírají v objednávkových katalozích. Náhlé čtyři miliony klansmenů, mezi nimiž nechybějí kongresmani ani guvernéři, ovlivňovali v zednářském stylu demokratické volby i státní správu v mnoha amerických státech. Ani v průmyslových městech Středozápadu se nepovažovalo za extrém přísahat na tajném srazu věrnost bílé moci. Ve státech jako Indiana měl údajně ve skříni stejně bílý kostým KKK každý pátý muž.

Co popularitu klanu vyvolalo? Dosud se skokový nárůst členů v letech 1920 až 1924 z tisícovky na několik milionů ­vysvětloval obavami z evropských přistěhovalců. Předpokládalo se, že Američané slyšeli na rétoriku agitátorů, kteří po světové válce vedle domácích černochů aktuálně připsali na seznam nenáviděných druhů také přistěhované židy, katolíky, bolševiky, odboráře a ostatní multikulturní „nemravy“ jazzového věku.

Jsou to ale dobové objednávky kápí a interní audity KKK, které spoluautorovi bestselleru Freakonomics (2005) Stevenu Levittovi a harvardskému ekonomovi Rolandu Fryerovi nabídly odlišný výklad tajuplné mystiky, publikovaný ve studii Pod kápí Ku-klux-klanu: „Když jsme narazili na neznámé účetní knihy pobočky KKK v Pensylvánii, očekávali jsme něco jako faktury za brokovnice nebo provazy,“ vzpomínají autoři. Namísto toho se prý dočetli, kolik si předáci hnutí objednávali do kanceláře zmrzliny. „Bylo by přesnější tehdejší Ku­klux­klan charakterizovat jako spolek s neuvěřitelně úspěšnou strukturou víceúrovňového marketingu,“ překvapují autoři. V řeči objevených čísel a v souladu s novou definicí legálních síťových marketingů připomínal totiž obrozený klan pyramidové hry. Funguje jako vykutálená past na zmanipulované prosťáčky, jíž v Česku říkáme také letadlo.

Mystika půjčená z Hollywoodu

Legrační už je fakt, že děsivý Ku­klux­klan nepálil kříže a nenosil špičaté kápě do premiéry neuvěřitelně populárního němého filmu Zrození národa (1915). Podle Charlieho Chaplina znamenal kinematografickou revoluci, bitevní scény z plenéru a pohyblivá kamera však neinspirovaly jen filmaře. Historizující snímek sugestivně líčí úpadek jižanské společnosti po prohrané občanské válce (1860­–1865) a sjednocení politického Severu s Jihem v něm nezařídí nikdo jiný než jízda vlastenců s kapucemi, kteří zapalují větvičky ve tvaru kříže a pacifikují černošskou vilnost. Jen v prvním roce vydělal film v přepočtu na dnešní peníze 1,4 miliardy dolarů, což je kasovní úspěch, s nímž se může srovnávat jen nedávný Avatar nebo Titanic.

Pro rituály KKK bylo klíčové, že snímek viděl i bývalý protestantský kazatel William Simmons, který ještě roku 1915 v Georgii svolal třicítku soukmenovců a odstartoval novou éru spolku. Pro nárůst stoupenců je ovšem ještě důležitější, že roku 1920 najal na propagaci klanu marketéra Edwarda Clarka. Právě jeho agentura vyzbrojila ideologickou nenávist klanu náborovým systémem, v němž tisícovky agitátorů inkasovaly pozoruhodnou provizi. Z deseti amerických dolarů zápisného šlo 25 % Clarkově agentuře, 20 % šéfovi KKK a 15 % oblastnímu předákovi klanu. Celých 40 % zisku si ovšem nechával pouliční náborář. Takhle nastavený mechanismus snad vysvětluje skokový nárůst členů srozumitelněji než spontánní nával rasové nenávisti.

Píáristé, nebo podvodníci?

Zápisným to však nekončilo. Na podobném principu se v hierarchii klanu rozdělovaly i zisky z prodeje bílých rób (6 USD za kus) či z jejich vyprání v klanové čistírně. Novým členům se prodávaly brožurky o rasové nadřazenosti stejně jako životní pojištění KKK (53 000 USD za hlavu) nebo památeční bonbony. Pyramidová struktura obrozeného spolku činila při milionové základně z Velkého čaroděje a dalších funkcionářů boháče. Když tehdejší průměrný plat v Americe činil tisíc dolarů, šéf KKK ve státě Indiana D.C. Stephenson inkasoval ročně 200krát tolik. To je ekvivalent dnešních 2,8 milionu dolarů a víc, než ve 20. letech pobírala baseballová superstar Babe Ruth.

Složitými vzorci, které zohledňují statistiky zločinnosti, mobilitu černochů i zákony jednotlivých států, autoři studie nesnižují závažnost rasově motivovaných zločinů. Nutně ani netvrdí, že druhá éra KKK byla hned podfukem. K moderní definici síťového marketingu a třeba probíhajícímu vyšetřování společnosti Herbalife v USA se totiž hodí dopovědět jednu věc: Federální obchodní komise definuje rozdíl mezi legálním víceúrovňovým marketingem a pyramidovým podvodem podle toho, jestli větší část peněz přinášejí firmě zákazníci „zvenku“, nebo jsou hlavním zdrojem zisku samotní členové pyramidové struktury.

Ku­klux­klan nebyl možná od začátku promyšleným podvodem, definici letadla ale odpovídá stejně trefně jako kauza Avalanche, ve které přišlo v minulé dekádě 6000 českých důvěřivců o 400 milionů korun. A jako bublina tahle pyramidová hra také nakonec splaskla.

Banalita provize

Miliony Američanů možná v 20. letech schvalovaly výhrůžky černochům a žhářské útoky, na rasové vraždy ale každý z nich žaludek neměl. Drtivou většinu členské základny ve finále odradily i sexuální a finanční skandály dobře placených „čarodějů“. Roku 1924 byl Edward Clarke uvězněn pro porušení zákona o prostituci a o rok později byl Velký čaroděj Stephenson odsouzen za to, že ve vlaku brutálně pokousal a znásilnil bělošku, která později spáchala sebevraždu. Když se snažil zpoza mříží vykoupit, předal úřadům seznamy členů i účetní knihy prokazující série podvodů. Po takovém debaklu se už roku 1930 celoamerický počet členů smrskl na 100 tisíc. A za druhé světové války se hrůzostrašný klan znovu uložil ke spánku, který trval až do emancipačního hnutí v 60. letech.

Tohle však nemusí být jen exkurz do méně známé kapitoly tajného spolku daleko za oceánem. Příběh druhé éry KKK, opředený tajemnými rituály a árijskou terminologií, připomíná ve světle účetních knih Hannah Arendtovou a její „banalitu zla“, ilustrovanou kdysi na Adolfu Eichmannovi.

Když člověk listuje objednávkovými katalogy z 20. let, které členům KKK nabízejí „nepromokavou tašku na kostým“, „standarty s vyšitým heslem bez držáku“ nebo hábity v saténových a bavlněných variantách, musí ho napadnout, že zlo pokaždé nepochoduje jen s hořícími nebo hákovými kříži. Kromě užitečných a zmanipulovaných idiotů, kteří přestali slyšet hlas vlastního svědomí, je pro něj příznačné i to, že chce rychle zbohatnout.