Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů

Propil se do nebes

Jaroslava Haška přivedla záliba v bizarnostech až do řad bolševických teroristů
Propil se do nebes

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Mají to tady pěkně zařízený, dokonce dva deštníky na věšáku a ten vobraz toho pána Krista taky není špatnej,“ pochvaloval Švejk 19. května 1915 zařízení předsíně bytu manželů Kákonyiů v Királyhidě na Sopronyi utcza čís. 16. Idylka skončila, když si majitel železářství Kákonyi přečetl psaní npor. Lukáše paní Etelce zakončené slovy: „Vaše odpověď bude mi rozhodujícím okamžikem v životě.“ Švejk vida bouřlivou reakci manželovu, byl to charakter, vzal vše na sebe: „Ich liebe Ihre Frau. Já jsem do vaší paní zamilovanej až po uši, jak říkal Vrchlický. Kapitales Frau.“

Scénku jako desítky dalších v epopeji o putování prostého českého vojína do války nepochybně zná kdekdo, jak uvidíme, i v Rakousku, vždyť jde o exkluzivní almanach bizarností a velepočin psaného tuzemského vypravěčství.

Musel ji znát i Robert Kurka, ročník 1921, rodák z Cicera západně od Chicaga, komponista, jehož životní dráhu předčasně v prosinci 1957 ukončila leukemie. Při průběžné West Cermak Road stojí restaurace, kterou podle představ o staré Praze a jejích historických budovách otevřel roku 1922 Adolf Klas.

Masivní dřevěné obložení místností s parožími a vycpaným ptactvem navozovalo zároveň atmosféru německou. Bývala to prý nejstarší česká hospoda v chicagské aglomeraci a Klas tu v jedné z privátních místností hrával, jak se traduje, karty s Al Caponem. Na začátku devadesátých let disponoval podnik mohutným barovým pultem a obrazem s Karlštejnem a Hradčany, vyšperkovaný portrétem Slováka Masaryka a Lucemburka Karla. Kdo si dal vídeňský řízek, dostal ho – s knedlíky a nasucho.

Naladěn Haškovou literaturou a Klasovou hospodou, složil Kurka dvouaktovou operu The Good Soldier Schweik. Libreto napsal komunista Abel Meeropol (pseudonym Lewis Allan), adoptivní otec synů manželů Rosenbergových, popravených roku 1953 za špionáž pro Sověty. Opera měla premiéru v New Yorku čtyři měsíce po komponistově smrti v roce 1962: „Na povrchu smích, vespod však hořkost a deziluze,“ psal kritik. Kurkův osud se shodoval s Haškovým: oběma nebylo dáno dorůst do květů životního díla.

V oné Királyhidě neboli Brucku an der Leitha, Mostě nad Litavou, podle říčky, která dvoumonarchii rozdělovala, se Šoproňská ulice dnes jmenuje Budapešťská a v bývalé fabrice na masové konzervy, která tolik Švejkovi smrděla až do kasáren, je dnes obchoďák a zatuchlé sály pro kulturní akce. U vchodu bývalé továrny Littmann & Co. Rakušané na vývěsce citují ze Švejka pasáž s puchem z hnijících šlach a kostí zamořujícím celé okolí: milé turistovo překvapení.

Jaroslav Hašek byl génius podivného druhu. Sarkastický komentátor a fejetonista dostal v životě příležitost nejenom prskat, ale též vytvořit něco neliterárního, hmatatelného. Dal se v Rusku k bolševikům, kdesi v Tatarstánu správcoval jedno městečko a do Čech se vracel jako emisar chystající komunistický puč. Na fiasko záměru následovaly devastující alkoholické lázně a psaní Švejka.

Míťuška na cestách

Z diplomata Klecandy se stával autor Havlasa, z Haška zůstával jeden Hašek tří tváří: anarchizující literát, člen teroristické organizace a autor Švejka; zlomyslníci tvrdí, že v tom chlapovi bylo špatné všechno. Hašek zesměšňující české autority náhle v Rusku na jaře 1918 do levičáckého tisku napíše, že „jsme potomci táboritů, prvních v Evropě socialistů-komunistů“. To prý tehdy vůbec nepil…

Nelad ho zachvátil už v dětství. Pocházel z rodiny učitele na reálce, sám gymnázium nedokončil; ministroval, ale církev nesnášel, učil se drogistou a maturoval na obchodní akademii. Od puberty válčil s maloměšťáctvím a dekadentním monarchistickým systémem, nicméně první peníze vydělával jako úředník banky Slavie. Když však v létě roku 1903 vypuklo v Makedonii a Thrákii krátké protiturecké povstání, sekl s místem a ve svých dvaceti putoval na Balkán.

Na Turky měl pak pifku. V povídce U holiče, drama o jednom jednání říká holič Špachta zákazníkovi: „Turek je neřád, podívejte se, vašnosti, na Turky v Praze, jaký nosí kalhoty, to už člověku je úzko, a když potom místo těch titěrek, co prodává, má za pasem jeden dlouhý a jeden kratší nůž a pistol a ještě jednu pistol… Arab, vašnosti, je podle mého rozumu ještě větší potvora než Turek, ten uřízne hlavu…“

Cestoval po Uhrách Dolních i Horních, byl v Haliči a povídky z cest mu vycházely v Národních listech. Když se v roce 1906 zamiloval do Jarmily Mayerové, dcery spořádané rodiny, vypadalo to, že životní styl „vyspávání-článeček-redakce-kořalna/kabaret-vyspávání“ nahradí usedlým modelem „rodina-práce-domov“. Míťuškovi, jak mu Jarmila říkala, to nešlo. Jako redaktor anarchistického plátku Komuna byl krátce vězněn, páchal ostudy (někomu by se líbilo říci, že revoltoval) v jiných redakcích, z nichž nejslavnější byla činnost ve Světě zvířat. Odtamtud ho vyhodili, poněvadž si vymýšlel živočichy, jak šťavnatě vypráví jednoroční dobrovolník Marek ve Švejkovi.

Sejdeme se v hospodě

Mayerová si ho přes všeliké vylomeniny roku 1910 vzala (tchánovi doložil, že se vrátil ke katolictví), ale vydržela s ním jen rok: pak prchla k rodičům, formálně sňatek trval. Život bez hospodských kamarádů a žertíků Haškovi neseděl, hrozně pil, střídal adresy, přespával všude možně, též v lokálech a redakcích. Při vypuknutí války se načas vytratil z Prahy a páchal své opilecké ošklivosti na venkově. V Náchodě vybíral v hospodě příspěvky na spisovatele žijící v bídě a pak peníze propil.

Vystřídal před válkou několik redakcí a do řady dalších novin přispíval. Obchodoval též se psy. Živnost byla psána na manželku, brzy zkrachoval a oba se museli před soudem zodpovídat z podvodů a kradení psů. Roku 1911 šel do voleb s hospodskou Stranou mírného pokroku v mezích zákona, ustavenou s několika literáty sedm roků předtím na Vinohradech. S programem na obnovení otrokářství, inkvizice, zavedení povinného alkoholismu a podobných cílů získali na Vinohradech téměř čtyřicet hlasů. Pěkný počin, ale roku 1921, to už lidem tolik do smíchu nebylo, projekt na Žižkově ukončil.

Ilustrátor Josef Lada, u něhož Hašek bydlíval, potvrzoval, s jakou lehkostí a rychlostí satirik psal. Tvořil prý od čtyř odpoledne do šesti, pak výtvor odnesl do některé z redakcí proměnit ho v oběživo. Uměl psát kdekoli, psal na počkání. Stejně hbitě a neočekávaně u stolu vymyslel lumpárnu, usedlejším lidem jistě nepříjemnou: bohém si nedělal starosti s vlastní pověstí, okamžik trápící často intelektuály. Noviny četl zevrubně, odzadu a s inzeráty; co okamžitě nepoužil, ukládal do paměti.

Foto: archiv

Zasáhnutí do světové války

Pokoušel se vyhnout odvodu, zkoušel to přes doktory, marně: v únoru 1915 narukoval do Českých Budějovic. Haškovo vlastní dobrodružství ve světové válce, k němuž se ve Švejkovi vlastně ani nedostal, začalo na haličské frontě v září 1915, když neurychlil s ostatními ústup, rozumí se tedy, že se dal Rusy zajmout (že je naživu, přinesly v listopadu Dělnické listy). V zajateckém táboře živořil do léta 1916 a využil náboru do jednotek pod ruským velením prováděných Českou družinou, organizací Čechů s ruským občanstvím.

V Kyjevě ho lékaři prohlásili za neschopného řadové služby, stal se tedy plukovním písařem a náborovým agitátorem mezi českými zajatci do legií. Až tak velkým šlágrem mezi Čechy totiž nebyly: koncem roku 1916 bylo v Rusku asi čtvrt milionu zajatců a do konce 1917 se jich zapsala do legií pouhá desetina.

Do titulu Čechoslovan, vydávaného ruskou pobočkou Čs. národní rady, psal všelijaké „revoluční“ texty, také o tom, že „teror je nezbytnou součástkou národní revoluce“ a že by se měla do rakouského zázemí posílat tříčlenná diverzní komanda, aby štvala dělnictvo a střílela panovnickou rodinu. Jako člen oddílů, z nichž povstalo československé vojsko na Rusi, byl v říjnu 1917 vyznamenán za účast v bojích u Zborova; dva roky předtím dostal metál rakouský.

Ale ani tato kariéra ho nebavila dlouho. TGM na začátku roku 1918 proti vší logice rozhodl, že se československá armáda nezúčastní bojů proti bolševikům a Rusko že opustí; později přiznal, že legionáři mohli v zárodku komunisty zlikvidovat. Hašek se zhlédl v bolševických skupinách řádících po sesazení cara. V březnu 1918 se dal v Moskvě ke komunistům a v dubnu legionáře opustil.

Agitoval teď mezi Čechy, aby se dali do rudých oddílů, a v červenci na něho vydal legionářský polní soud zatykač za velezradu: nejprve zradil císaře pána a pak neexistující stát, který ještě ani neměl pevné jméno, takže zradil vysněný „československý národ“ ve prospěch čehosi, co se jmenovalo „Rossijskaja kommunističeskaja partija (Bolševikov)“. Je pozoruhodné, že za své revolucionářské éry Hašek nepil, dokonce se alkoholu vyhýbal.

Konec revolucionářův

Psal do komunistických tiskovin, řídil tiskárnu a zastával vysokou politickou funkci ve velení jedné z rudých armád, řídil zahraniční komunisty v armádě, dozoroval přípravu nějakých Turků pro diverzní akce v ruské části Turkestánu. Dokonce byl v říjnu 1920 na čas zastupujícím politrukem Páté rudé armády s pravomocí nad celou Sibiří. V téže době se v dopisu určeném jednomu z českých komunistů vyznal z víry v tuto brutální pověru.

Bolševici, tvrdívá se, ho do republiky v prosinci 1920 vyslali, aby se podílel na organizaci komunistického puče. Nechtělo se mu, ale Kominterna poručila. Vkládali do něj prý velké naděje a měl rozvratně fungovat na Kladensku a podpořit leninistu Aloise Munu, pozdějšího hlavouna komunistů. Z levičáckých odpadlíků ze sociální demokracie vedených Bohumírem Šmeralem se právě klubala komunistická strana (1920–1921), avšak tovaryšč Gašek svým soudruhům s převratem nijak nepomohl. Byl jim úplně k ničemu, neboť se svým pitím, k němuž se vrátil, brzy prokopal do první ligy.

foto - archiv

Přivedl si ze Sibiře rudou ženu Šuru. Asi k ní přišel v tiskárně v Irkutsku. Stal se tedy bigamistou, nicméně legitimní choť Jarmilu s alkoholickou vervou ujišťoval o neutuchající lásce k ní a k synovi Richardovi. Na rozdíl od Jarmily měla Šura nebo též Šurinka výdrž a odešla s Haškem v létě 1921 z Prahy.

Ruska vyzdvihávala manžela trpělivě po hospodách, snažila se dohlížet na to, aby přespříliš neutrácel peníze z honorářů. Prožila s Haškem v Lipnici nad Sázavou u malíře Jaroslava Panušky poslední jeho roky, významné tím, že psal Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jejich první díl V zázemí vyšel roku 1921. Hašek koupil v Lipnici domek, ale dílo nedopsal.

Udolán náročným bohémským životem zemřel po zástavě srdce v lednu 1923. Svůj životní odkaz možná formuloval Švejkovými ústy, když láskyplně vzpomínal na dobu, kdy sloužil u feldkuráta Katze: „Propili jsme spolu monstraci a byli bychom snad propili i samotnýho pánaboha, kdyby byl nám někdo na něho něco půjčil.“

Příště: Emanuel Voska
 

27. srpna 2017