Kevin Morby jde ve stopách nejlepších amerických písničkářů, ale jeho cesta je osobitá

Písně z města snivců

Kevin Morby jde ve stopách nejlepších amerických písničkářů, ale jeho cesta je osobitá
Písně z města snivců

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.

Kevin Morby je ten typ umělce, který je respektovaný, ale nijak moc populární, pro jeho potřeby tak akorát, troufám si odhadnout. Ještě mu nebylo třicet let, pochází z Kansas City, relativně dlouho žil v New Yorku. Hrál tam v kapele Woods, která dodnes vydává pozoruhodné desky, inteligentní a emocionální rock, mírně psychedelický, mírně ovlivněný africkou inspirací. Jedno album natočil s příležitostnou skupinou The Babies (Morby má zjevně sklon pracovat s kapelami, jejichž název je lapidární a lecjakému uchu by mohl znít dokonce natvrdle). Dal se na sólovou dráhu, City Music je jeho čtvrtá deska, v něčem symetrická vůči Morbyho loňskému albu Singing Saw, jež bylo v umělcově diskografii považováno za průlomové, Morby se jím zařadil mezi nejvýznamnější americké písničkáře současné doby.

Je to album velmi „přírodní“, je v něm slyšet rozlehlá americká krajina a taky rozlehlá americká písničkářská tradice, všichni ti Dylanové, Cohenové a Youngové. Morby ale při vší poučenosti není epigon, má vlastní výraz, zpěv obrácený do sebe, písně často natažené a při vší „krajinomalbě“ taky dost introvertní. V hudbě i textech usiluje spíš o neokázalou přesnost než o ohromující rozmach, jsou spíš svědectvím o hledání toho jednoho přesného tónu či slova. A Morby je často nachází, daří se mu dospět k nějaké formě jednoduchosti, která není primitivní a ani nepůsobí urputně, spíš velice samozřejmě a snadně – nic snadného na ní však není.

City Music je Morbyho městská deska, inspirovaná životem v New Yorku a Los Angeles a taky množstvím měst, která projede muzikant na turné. Je to taky jemná, syrová i poetická deska. Je z ní jasně slyšet vliv především newyorských klasiků „pouliční“ hudby Velvet Underground a Lou Reeda, raných alb Patti Smith, možná i Jonathana Richmana a dalších. Drhnoucí ale nijak agresivní elektrická kytara, zpěv v něčem blízký mluvě, v hlase určitá distance člověka, který „tam“ je a zároveň není. Lapidární a odsýpající texty, poučené, a přitom velice osobní. Na City Music je krátký track, na němž zpěvačka Meg Duffyová čte krátký úryvek z prózy skvělé Flannery O’Connorové. Chlapec v něm v autě rodičů poprvé přijíždí do New Yorku, je večer a on vidí to slavné panorama, mrakodrapy a v nich zářící okna a myslí si nejdřív, že je svědkem obrovského požáru.

Morbyho písně v něčem zprostředkovávají podobnou emoci, vjem trochu udiveného svědka, který pozoruje svět, do nějž tak docela nepatří. Nepromlouvá z nich ten znalý vypravěč, jako byl třeba Lou Reed, který zná ty ulice i lidi na nich a oni zas znají jeho. Morby na City Music spíš zaznamenává velkoměstskou samotu. Ne ale v její stísňující nebo rovnou depresivní podobě, spíš jako zasněný stav ducha člověka, jemuž právě přítomnost davu, ten neutuchající newyorský cvrkot slouží jako kulisa, před níž se může uzavřít do sebe a myslet si v klidu na své věci. Být tam a nebýt, vnímat to všechno, a přitom se od toho života cítit oddělený. Vidět místo města oheň a tiše nad tím žasnout. Vznášet se nad ním v plechovce, kam nikdo nedosáhne, a možná ji ani nevidí.

Morbyho deska, často docela svižná, s decentně rozeskřípanou kytarou, má ale nějakou tichou podstatu, plyne po svém a jistě. Jsou na ní jasně rozpoznatelné všechny ty velké vzory, dneska už taky součásti světového hudebního kánonu. Ale ti umělci minulých dob taky zpracovávali nějaké vlivy, z jejich písní byla slyšet tradice, byli jejími pokračovateli a dneska mají pokračovatele svoje – třeba Kevina Morbyho. Měli by na něj být pyšní, protože na jejich základech postavil něco velice osobního, svědectví o nějakém kontaktu, městě, které znají všichni, ale právě takhle ho vidí jenom on. Od nádherného melancholického love songu Come to Me Now po závěrečnou City Lights. Člověk s ním prochází po těch chodnících, jsou mu povědomé, a přesto může mít pocit, že nějakým kaleidoskopem nahlédl do cizího snu.

Kevn Morby: City Music (Dead Oceans Records)

16. června 2017