Film manipuluje s realitou, ale tváří se jako realita

Jak Klusák donutil Daliborka housti

Film manipuluje s realitou, ale tváří se jako realita
Jak Klusák donutil Daliborka housti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem, takže divák musí počítat s tím, že s ní a s ním bude podle toho naloženo, viz Český sen o fiktivním hypermarketu. Také se tomu dá říci manipulace, jež je chápána jako tvůrčí metoda.

Po zhlédnutí filmu se očekávání, že nepůjde o jen tak „obyčejný dokument“, naplnilo. Jde o časosběrný portrét šestatřicetiletého muže v jeho domácím milieu, v prostředí, které lze charakterizovat jako bezútěšnou sociální past. Žije s matkou na sídlištním předměstí Prostějova, má špatně placenou práci nepříliš inspirativního druhu (stříká barvou jakési mřížky), trpí fobiemi (bojí se třeba opustit své město), nadějně se nevyvíjí ani jeho život sexuální. Je fixován na matku, je to však vztah konfliktní, který mu nedovoluje emancipovat se a žít vlastním životem. Je představitelem třídy, která je téměř na nejnižším patře společenské soutěže, v níž mu byla přisouzena role outsidera, pasivní oběti poměrů, do nichž byl vsazen a které jsou pro něj bez perspektivy nějaké změny.

Z této monotónní a bezbřehé rutiny všednodennosti hledá východisko v alternativním světě. Tím je soustava nonkonformních představ o jiné pravdě, než je ta „oficiální“. Je jím soubor rasistických a spikleneckých názorů a postojů, které si utváří četbou různých textů na internetu a jež jsou ale také posilovány realitou, kterou vnímá jako nežádoucí: migrace, soužití s Romy… Žije v představě soustavného ohrožení, jehož obětí je a bude on jako představitel bílé domácí rasy, byť o něm nelze říct, že by byl právě její elitní reprezentant. Daliborův „neonacismus“, jak se o jeho „světonázoru“ zkratkovitě píše, je totiž spíš než nějaký agresivní a nebezpečný „návod na nenávist“ stav duševní tísně, pocitu, že svět kolem něj se hroutí a on se proti tomu vzpírá aspoň tímto svým „disidentstvím“. Je to melancholický obdivovatel nacismu, o němž má představu samozřejmě naprosto naivní a scestnou, ale jaksi upřímnou a – nezáludnou: Hitler to myslel přece dobře…

I on spíš než zle působí nešťastně a ztraceně, se smutkem v duši přijímá pozici člověka, kterému stejně svět neporozumí. Nejde přitom o zcela tuctového chlapíka: má jakýsi smysl pro humor a talent řekněme básnického typu, který vkládá do oplzlých, ale docela vtipných textů rapového charakteru.

To je tedy profil Daliborka. Nyní, jak byl ve filmu zkonstruován. Vedle scén intimního charakteru, kdy se Dalibor probouzí, snídá buřta, leží ve vaně, přičemž matka za ním přichází si popovídat o svém pohřbu etc., je ve filmu představen také ve scénách, u nichž je těžké si představit, že u toho mohla být kamera. Vedle scén, kdy si nemotorný Dalibor ne zcela úspěšně namlouvá přítelkyni a jaksi formanovsky po ní loudí sex, se jedná především o scény, kde se „na plnou hubu“ předvádí jeho „neonacismus“. Ty působí nejméně autenticky, ba působí nahraně. Jedná se především o scénu, kdy matčin přítel Vladimír s rozkoší vypráví Daliborovi, jak s bandou vymlátil romskou osadu, ba jak dokonce u toho střílel. Patří sem disputace o tom, kdo začal druhou světovou válku (světové židovstvo), a scéna, při níž aktéři sledují v televizi záběry z uprchlické krize, přičemž jde evidentně o sestřih připravený pro tuto příležitost, při níž účastníci sehrají předpokládatelné role.

Vyvrcholením inscenace je pak zájezd do Osvětimi, při němž dojde k „popíračskému“ sporu za účasti přeživší vězenkyně i samotného režiséra. Jako epilog je přímo v Březince dodáno odhalení, že antisemita Dalibor je sám vzdáleně židovského původu. Je to pointa tak dokonalá, že lepší si snad ani nelze vymyslet.

Daliborův „neonacismus“, jak se o jeho „světonázoru“ zkratkovitě píše, je spíš než nějaký agresivní a nebezpečný „návod na nenávist“ stav duševní tísně, pocitu, že svět kolem něj se hroutí a on se proti tomu vzpírá aspoň tímto svým „disidentstvím“ - Foto: distributor

Jde podle mého názoru o velmi problematickou metodu, v níž se mísí realita (nepochybuji o reálnosti postav a jejich názorů) s její inscenací, tedy s jejím dotvořením či dořečením v takové podobě, aby vyzněla v co nejčistší, apelativní podobě. Tedy v demonstraci esence sociálně-patologického jevu, na jehož představení se sami jeho aktéři podílejí. Jak toho režisér dosáhl, je nyní tématem polemik a kontroverzí. Oni aktéři mluví o podvodu, o tom, že mělo jít o „hraný film“, že tedy scény, nejspíš ty nejvyhrocenější, byly „nahrané“ a oni v nich vystupovali jako „herci“, byť předváděli sami sebe, ovšem v podobě, která se filmu zcela zásadně promění. Svět podle Daliborka je v každém případě mistrná práce s postavami, které měly být předvedeny ve vší zavrženíhodné podobě, jenže metoda, pomocí níž toho bylo dosaženo, není zavrženíhodná o nic méně. Skoro by člověk stál na straně Daliborka.

Svět podle Daliborka. Režie: Vít Klusák. Premiéra v kinech 13. 7.

16. července 2017