Salon Týdeníku Echo o tom, co za sebou zanechává odcházející americký prezident

Barack Obama – prezident nepřiměřených očekávání

Salon Týdeníku Echo o tom, co za sebou zanechává odcházející americký prezident
Barack Obama – prezident nepřiměřených očekávání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po osmi letech z Bílého domu odchází Barack Obama, muž, který do úřadu prezidenta Spojených států vstupoval jako symbol naděje. Předává ho člověku, který v některých ohledech představuje Obamův naprostý protipól. Navíc v atmosféře někdy až nesmiřitelně působícího rozdělení země. Co po sobě Barack Obama doma i na mezinárodní scéně zanechává? Týdeník Echo o tom vedl debatu s ředitelem pražského Aspen Institute Jiřím Schneiderem, politologem specializujícím se na bezpečnostní otázky Františkem Šulcem a anglistou a komparatistou Martinem Pokorným. 

V čem by mohlo spočívat dědictví Baracka Obamy? 

Martin Pokorný: Po Obamově éře jistě zůstane možnost sňatku pro homosexuály. V době, kdy vstupoval do úřadu, se o ní vedly prudké spory. Přibližně v půli Obamova prezidentství na podporu legalizace začaly vystupovat i osobnosti spřízněné s Republikánskou stranou, například dcera senátora McCaina. Sňatky svým rozhodnutím podpořil i Nejvyšší soud a dnes je spor o ně prakticky uzavřený. Možná to téma existuje v podvědomí společnosti, na mítincích stoupenců Donalda Trumpa nebo na internetových fórech byly formulovány naděje, že nastupující prezident tu situaci zvrátí. Právně i politicky to je ale jen velmi obtížně představitelné a Trump takový záměr ani neoznámil. Přinejmenším tohle tedy z Obamových let zůstane.

Zleva: Martin Pokorný, Ondřej Štindl, Jiří Schneider a František Šulc. - Foto: Jan Zatorsky

Jiří Schneider: Na mezinárodním poli Obama jednal jinak v prvním a druhém funkčním období, vždycky to tak je. Jeho první období bylo fatálně poznamenáno očekáváními, která s ním byla spjata. Evropané byli celí natěšení z toho, že konečně přichází někdo jiný než George W. Bush. Obama se mnoha z nich zdál být ideálním vůdcem, ztělesněním pokroku, jehož Amerika dosáhla. Tohle okouzlení se projevilo danajským darem Nobelovy ceny míru. Dostat Nobelovu cenu míru jako vrchní velitel nejmocnější armády na světě a na počátku působení ve funkci – to je na rezignaci, je to recept na paralýzu mezinárodního systému.

Obama těm očekáváním vycházel vstříc, sliboval, že bude dělat všechno jinak, a později byl některé z těch slibů nucen dodržet, tvářil se přívětivě na všechny, bez ohledu na to, jaký vztah k Americe měli. Vnímal na americké straně vinu, která měl být odčiněna tím, že se Amerika stáhne. A ona se skutečně stáhla z pozice mocnosti prosazující nějakou svou vizi mezinárodního pořádku a je jedno, jestli Obamovy motivy byly idealistické, progresivistické, nebo jestli vycházel spíš z myšlení politických realistů, podle nichž je nutné si uvědomit, že je mnoho věcí, které politika prostě změnit nemůže. To stažení se je největším Obamovým dědictvím na mezinárodním poli.

František Šulc: Na domácím poli bylo několik kroků Obamovy administrativy, které budou mít dlouholeté dopady. Takzvaná Obamacare je nejambicióznější pokus o reformu zdravotnictví od časů prezidenta Johnsona. Za jeho vlády se americká ekonomika dobře vypořádala s obrovskou krizí, poslední čísla nezaměstnanosti jsou nejnižší za posledních deset let. Na mezinárodním poli ho vnímám podobně jako Jiří Schneider, jeho působení tam bylo až tragické. Mně Obama nepřijde jako idealistický snílek, ale spíš jako větší pragmatik než George W. Bush, ten byl v mnoha ohledech idealista.

Důsledky tohoto Obamova pragmatismu ale často byly velice špatné – ať už se podíváme na jeho nepodařený „reset“ vztahů s Ruskem, který Obamu připravil o manévrovací možnosti v následujících letech. Jeho bezradnost v Sýrii, která povede k tomu, že Rusko, Turecko a Írán se uchytí na klíčovém komunikačním bodu na březích Středozemního moře. Vývoj v Iráku a Afghánistánu je také důsledkem Obamova stažení. Čím dál častěji se objevují zprávy, že Rusové vyzbrojují Tálibán, aby afghánskou vládu donutili s ním jednat. Důvod pro to všechno může být skutečně jednoduchý, Obama dělá, co slíbil. Následky jeho politiky ale poneseme ještě dlouhé roky, možná desetiletí. 

Na Obamovu obranu by se ale dalo říct, že svoje rozhodnutí v Sýrii neintervenovat ve známém, obsáhlém rozhovoru pro časopis The Atlantic vysvětlil docela přesvědčivě. Obama přišel do úřadu, když už byl Blízký východ v nějakém rozklíženém stavu. Byla podle vás nějaká reálná cesta k tomu, aby se v Sýrii dělo něco jiného, než se tam děje dnes?   

Schneider: Nejde o to, přijít s nějakou variantou, která by hypoteticky mohla vést k lepším výsledkům. Zasádní problém Obamova přístupu tkví v tom, že vytvořil rozpor mezi očekáváním, že něco udělá, a reálnou nemožností to udělat, aniž by tím americkou armádu neuvázal k něčemu potenciálně horšímu, než byl Irák. Byl to problém důvěryhodnosti. 

Šulc: Rusko intervenuje v Sýrii na straně Asada, tedy na straně nějak strukturované moci. Povstalci, za nimiž stojí Amerika, jsou naproti tomu roztříštěná síla, některé její složky jsou jistě podezřelé. Obamovi se asi nedá vyčítat, že do Sýrie nešel. Jenomže na to, co se stalo v Sýrii, mělo velký vliv Obamovo zbrklé rozhodnutí opustit Irák. Generálu Petraeusovi a jeho nástupcům se podařilo situaci v Iráku vojensky uklidnit, politického usmíření ale dosaženo nebylo, potřebovalo to ještě nějaký čas klidu. A pro vývoj v Sýrii by americká přítomnost v Iráku byla klíčová.

V Afghánistánu je to podobné. Obama ho začal jaksi mentálně opouštět okolo roku 2011 – opět v situaci, kdy poměry tam byly jaksi nedodělané. Mluví se o tom, jak afghánská armáda dostane lepší výzbroj a výcvik a všechno bude dobré. V reálu tam ale probíhá pákistánsko-rusko-čínsko-indické soupeření. Dobrovolně odtud odcházíme, a cokoliv se tam bude dít dál, my už ovládat nebudeme a dění tam se jistě promítne do dění u nás.

Pokorný: Souhlasím s tím, že Obama nezvládl tu symbolickou rovinu politiky na mezinárodní úrovni. K té Nobelově ceně se mohl postavit realističtějším způsobem, mohl nějak tlumit ta nepřiměřená očekávání. Zároveň ten Irák ale zdědil a Amerika – jako civilní společnost, která není v nějakém velkém konfliktu formátu světové války – přestávala být schopná okupaci Iráku utáhnout. Byly tam povolávány jednotky Národní gardy, které nejsou koncipovány pro účast v dlouhodobém konfliktu – a najednou měly být nasazeny na druhém konci světa.

Ten neúspěšný Obamův reset vztahů s Ruskem mohl mít kořeny už v politice Bushe mladšího, který básnil o tom dobrém, co viděl v očích Vladimira Putina. Jeho invazi do Iráku předcházelo rozbití jednotného postupu NATO a vytvoření ad hoc koalice. V tomhle ohledu bych Obamu trochu hájil, uznal, že jeho možnosti byly velmi omezené. Ale na té symbolické rovině skutečně selhal. Prezident nemůže nakreslit tu slavnou Obamovu „červenou čáru“ a pak nereagovat, když je překročena.

Barack Obama do úřadu prezidenta Spojených států vstupoval jako symbol naděje. Předává ho člověku, který v některých ohledech představuje jeho naprostý protipól - Foto: Shutterstock

Kdybych měl hrát roli Obamova obhájce, řekl bych, že parametry intervence v Iráku skutečně nenastavil on, byly důsledkem vojenské akce. Možná byla vedená z idealistických důvodů, ale založená na chybné premise, podle níž lidé v Iráku v zásadě touží po něčem blízkém západní liberální demokracii.

Schneider: Skutečně vnímám jako to nejhorší na Obamově dědictví tu hybridnost, podivnou smíšenost. Mohl vystupovat jako čistý realista, říci: Kandidoval jsem s tím, že se stáhneme z Iráku, a to teď taky udělám. A vy, evropští spojenci, si uvědomte, že na vás padne větší díl odpovědnosti, nebudeme už automaticky zajišťovat vaši bezpečnost, musíte odevzdat svůj díl. Mohl to říct takhle natvrdo. Kdyby přijel do Prahy a místo zástupného projevu o nukleární bezpečnosti vyzval evropské spojence k většímu zapojení v zájmu udržení aliance, udělal by, myslím, pro dobré transatlantické vztahy víc. Ale fakt je, že kontext jeho tehdejšího vystoupení nebyl dobrý.

Záhy po jeho nástupu začala ekonomická krize, všichni se starali o ekonomiku, byla to ta nejhorší možná doba na to, přijet do Evropy s poselstvím „plaťte si víc za bezpečnost“. Stejně tak mohl Obama říct: Stahujeme se z Iráku, teď ať se o něj postarají regionální mocnosti. Mohl se třeba pokusit zprostředkovat nějakou dohodu mezi Saúdskou Arábií, Íránem a dalšími. Bylo by to cynické, všichni by to kritizovali, ale bylo by to něco, co by podle realistických předpokladů mělo nějakou šanci se udržet a možná by to nevedlo k tak velkému krveprolití. Místo toho Obama neustále přiživoval iluze o sobě jako idealistovi pomocí projevů, jako byl ten v Praze. Což možná způsobilo víc zla než užitku.

Nejde jen o Blízký východ, vezměte si třeba Koreu, Obamova neochota přitlačit Čínu, aby se Severní Koreou pomohla, vzdálila situaci na poloostrově nějakému řešení. A opět jen proto, že severokorejskou hrozbu zdůrazňoval George W. Bush. Hlavním Obamovým problémem byla prostě nekonzistentnost. Spojenci byli zmateni, protože nedostali jasný signál. Asertivní konkurenti, například Rusko a Čína, získali dojem, že mohou zajít tak daleko, jak se jim bude chtít.

Šulc: Generál Šedivý vždycky, když slyší kritiku Obamy za to či ono, říká: My jsme mu moc nepomohli. Má pravdu, evropské země NATO i Evropská unie si zvykly, že se prostě mohou vézt.

V debatě o Baracku Obamovi a jeho působení v mezinárodní politice se vrací slovo nekonzistentnost. Byla pro něj charakteristická i v domácí politice? 

Pokorný: Konzistentnost nemusí být sama o sobě hodnotou. Je to nástroj svého druhu, nástroj, který v těch zahraničněpolitických vztazích, které se pěstují na dálku – geografickou i kulturní – má vyšší hodnotu.   

Ale může to dědictví – vzhledem k postojům nastupujícího prezidenta – být trvalé?

Šulc: V domácí politice bude Obamovo dědictví jistě výraznější a on se v ní choval konzistentněji. Taky proto, že na rozdíl od zahraniční politiky není tolik reaktivní. Obama jistě dělal kompromisy, ale v zásadě toho ze svého programu hodně prosadil.

Pokorný: Ukazuje se, že třeba Obamova reforma zdravotnictví bude možná trvalejší, než se před dvěma týdny zdálo. Za dva týdny už to třeba bude zase jinak. Američtí konzervativci často s trpkostí říkají, že sociální programy, když už se rozběhnou, není možné zrušit. A možná se to zase potvrdí. 

Šulc: Johnsonovy programy se nepodařilo zrušit nikdy. Navíc to, co ta Obamacare do Ameriky přinesla, je pro Evropana něco na úrovni 19. století. Mluvit v té souvislosti o Obamovi pomalu jako o komunistovi je proto dost přepjaté.

Pokorný: Na podobné úvahy se přitom dá narazit i v Česku, je to nesmysl. Standard, který zavádí Obamacare, je něco mezi Marií Terezií a Bismarckem. Zajišťuje tu skutečně elementární péči. Když člověku začnou z úst vypadávat zuby, nebude si muset šetřit tři roky na zubaře. Obama vtáhl do Ameriky to, co je v Evropě samozřejmostí. Oproti tomu sňatky homosexuálů a další emancipace sexuálních menšin je spíš společenský pohyb, který se v Obamových časech odehrál, ne v závislosti na něm. Obamacare byl jeho plán, který ale prošel mnoha kompromisy. Jeho výsledná podoba je bližší tomu, co prosazovala Hillary Clintonová. To je také velmi příznačné, Obama nebyl schopný se svému projektu věnovat s dostatečnou cílevědomostí. 

Šulc: Ten pohyb k prosazení sňatků homosexuálů, prominence otázek genderu, to všechno začalo v éře Billa Clintona. Obama nebyl nějakým jeho praporečníkem. 

Obama byl také prvním černým prezidentem Spojených států. V době jeho nástupu se to bralo jako signál toho, že vztahy mezi lidmi různých ras se v Americe dostávají na novou úroveň. V době končícího Obamova prezidentství ale ty vztahy působí jako horší. 

Pokorný: V téhle věci bych souhlasil s americkou pravicí, která tvrdí, že končí éra politiky identit, jejímž důsledkem je, že některé identity – v poslední době třeba transsexuálové – získávají ve veřejném diskurzu určité výlučné postavení. Jenomže jsou tady jiné skupiny s nějakou jinak založenou identitou – třeba místní nebo sociální – a ty se dožadují stejné politické pozornosti. Hroutí se koncept politiky identity zaměřený výlučně na sexuální, náboženské a rasové menšiny. Ukazuje se, že koncept respektu k menšinám je jistě udržitelný, dosavadní chápání menšin a snahy zabránit jejich marginalizaci, je ale příliš úzký. Dokládá to i volební vítězství Donalda Trumpa. Paradoxní na tom je, že pro – dejme tomu – instalatéra z Michiganu byla cestou, jak upozornit na vlastní marginalizaci, volba miliardáře z New Yorku. 

Trumpa je však v tom smyslu taky možné chápat jako stoupence politiky identity.

Pokorný: Jeho klíčové slovo je ale moc, vliv. Říká: Dejte mi svůj hlas, a já budu sledovat vaše zájmy, ať budou jakékoliv. Ta hroutící se politika identity zaměřovala pozornost určitým směrem, Donald Trump ve své až bezobsažnosti říká to „cokoliv“. Když se ukáže, že je výhodné spolupracovat s Ruskem, budu to dělat. Když bude výhodné vést jadernou válku, povedu ji. Intelektuální elity z téhle Trumpovy nečitelnosti samozřejmě šílí. K lidovým vrstvám to ale vysílá signál: Nemám předpřipravené kategorie. Kam půjde lid, „populus“, půjdu i já.

Šulc: Tady už se nedá mluvit ani o populismu jako spíš o naprosté pružnosti, jakou na české scéně reprezentuje třeba Andrej Babiš. Bezhodnotové politice, která není čitelná, rozbíjí tradiční voličské bloky, což nemusí být nutně vždycky špatné.  

Schneider: Je to paradoxní, když se za vlády prvního černošského prezidenta hroutí ta tradiční politika identit, namísto dalšího pokroku ve vztazích mezi rasami se vracejí rasové bouře ve městech. Netvrdím, že to je Obamova chyba, spíš ilustrace toho, že možnosti jednotlivců, jakkoliv třeba vnímaných jako velké symboly, jsou v tomhle ohledu dost omezené. Možná ta skutečnost, že byl prvním černošským prezidentem, měla na Obamu a jeho vnímání podobný účinek jako ta Nobelova cena. Jeho zvolení mělo být dokladem vyřešení problému, který se v úplnosti ani vyřešit nedá.

Pokorný: Zvolení Baracka Obama jistě nebylo znamením, že Amerika vyřešila svůj rasový problém, ale byl to signál nějakého vývoje. Asi jako když měly Francie a Británie své první židovské nebo katolické premiéry.

Schneider: Ale někteří lidé asi měli pocit, že zvolením Obamy byla napsána další kapitola Fukuyamova Konce dějin.  

Barack Obama a Donald Trump mají ovšem i některé společné rysy. Oba přišli do Washingtonu jako svého druhu outsideři, oba vedli velmi vynalézavou kampaň, oba nečekaně porazili symbol establishmentu – Hillary Clintonovou. Obamovi je vytýkána nekonzistentnost. Dvakrát to ale nevypadá, že by s Trumpem přicházely časy konzistentní politiky.  

Schneider: Baracka Obamu zatěžovala nepřiměřená očekávání, Trump má tu výhodu, že od něj ve světě nikdo nic moc dobrého nečeká. On prakticky nemůže zklamat. A to je vynikající pozice. V mezinárodní politice to často bývá tak, že překvapivých průlomů, dohod, urovnání konfliktů dosahují politici, kteří mají pověst válečných štváčů. Já bych nevylučoval, že Trump k nějakým překvapivým pragmatickým krokům nakonec dospěje.   

16. ledna 2017