Knihtisk stál u zrodu nové doby

Martin Luther a „informační revoluce“

Knihtisk stál u zrodu nové doby
Martin Luther a „informační revoluce“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Krátce po prvních úspěších knihtisku se tento vynález rozšířil do mnoha míst v západní Evropě. Tzv. bamberská bible byla vytištěna na konci padesátých let 15. století, ve Štrasburku byla první kniha vytištěna roku 1460, v roce 1465 v Subiaku a Kolíně nad Rýnem, 1467 v Eltville a v Římě, 1468 v Augsburgu a snad i v Basileji, 1469 v Benátkách, v roce 1470 byla založena univerzitní tiskárna na pařížské Sorbonně, další tiskárny se objevují v roce 1473 v Utrechtu, 1476 v Bruselu, Plzni, Krakově a Westminsteru a 1477 v Londýně. V této souvislosti je určitě důležité uvést, že současné bádání o inkunábulích eviduje do roku 1500 více než 1100 tiskáren celkem na 252 místech Evropy, o nichž se předpokládá, že z nich vyšlo skoro osm milionů knih.

Knihtisk slavil úspěch již v prvním století po svém vynálezu. Možná mnohem dříve a v jiných oblastech, než by jeho vynálezce čekal. Možná vůbec první osobou, která snad i nevědomky mohla slavit úspěch rychlého šíření svých myšlenek díky tomuto přelomovému objevu, byl německý nespokojený katolický kněz, mnich, skladatel a profesor teologie Martin Luther (1483–1546), též překladatel bible do němčiny. Nejde o přehánění: bez vynálezu knihtisku by Martin Luther nedosáhl takového úspěchu svého myšlení a možná by nevznikla – nebo až třeba mnohem později – protestantská církev. Luther, respektive jeho vliv, hrál nezanedbatelnou roli i v případě hnutí reformace, třicetileté války a tzv. vestfálského míru v roce 1648. A to vše zejména díky tomu, že na jeho straně již stál knihtisk, který šířil informace po Evropě zázračnou rychlostí.

Takhle se noviny tiskly už v 19. století, bez Gutenberga by nic takového nebylo - reprofoto: archiv

Protestantská lavina

Šestnácté století bylo mimo jiné dobou obrovské církevní dominance. Církev představovala po staletí na evropském kontinentě jedinou sjednocenou, organizovanou a konsolidovanou nejen náboženskou, ale i politickou autoritu, která byla nezpochybnitelná. Mnoho králů i císařů se pokoušelo o získání vlivu nad ní, ovšem marně. V 16. století došel vliv církve tak daleko, že silně rozšířený prodej odpustků, tradiční forma vykoupení „poctivého“ věřícího, vyvolával silný odpor.

Jedním z nejortodoxnějších kritiků těchto metod církve a myšlenky, že Boží odpuštění hříchů si člověk může vykoupit finančním „pokáním“, byl právě Martin Luther z německého Wittenbergu. Podle Luthera mohl být totiž úsudek používán pro zkoumání člověka a institucí jím vytvořených, v žádném případě však ne pro zkoumání podstaty Boží. Zlom v Lutherově životě zřejmě představovalo rozhodnutí Svatého stolce vyslat do Německa dominikána a papežského pověřence pro prodej odpustků Johanna Tetzela, který zde měl za úkol zajistit prodej odpustků za účelem získání financí na rekonstrukci baziliky sv. Petra v Římě. Podle tehdejší římskokatolické teologie totiž nebyl dobrým věřícím ten, kdo pouze věřil v Boha. K prokázání skutečné víry bylo třeba účastnit se sbírek a další bohulibé činnosti, zejména finanční podporou církve.

Na to Luther reagoval v rámci svého profesorského působení disputací – sepsal text věnovaný analýze smyslu prodeje odpustků a zaslal ho biskupovi Albertu z Mainzu s úmyslem vědeckého zkoumání, nikoliv napadání autority církve. Jeho základním východiskem bylo tvrzení, že schopnost odpouštět náleží pouze Bohu a ne člověku (jakéhokoliv postavení či autority), a tím pádem je prodej odpustků nesmyslný. V návaznosti na to nabádal papeže, aby renovaci baziliky sv. Petra nenechával platit z peněz chudých. Tato písemná disputace vešla ve známost jako Devadesát pět tezí. Luther 31. října 1517 podle nijak jisté tradice přišel ke dveřím kostela Všech svatých ve Wittenbergu a na jeho dveře přibil svých devadesát pět požadavků (původně komponovaných v latině) na reformu církve. Ty byly vesměs velmi radikální a v mnoha ohledech vycházely ze základního požadavku doslovného čtení a interpretace bible.

V kontextu středověké Evropy si nikdo nedokáže představit, jak by mohly myšlenky z jednoho kusu pergamenu zasáhnout širší publikum než to, které by šlo náhodou kolem a navíc by bylo schopno si text přečíst – takových lidí bylo ve městě tehdejší doby opravdu poskrovnu. Lutherova doba však byla přece jen radikálně jiná. Díky Gutenbergovi a jeho vynálezu knihtisku bylo možné, aby se Lutherovy myšlenky raketovou rychlostí šířily v časovém rozmezí několika měsíců v mnoha tištěných kopiích. K jejich překladu do němčiny a masivnímu rozšíření díky knihtisku došlo v lednu následujícího roku, 1518. Podle známých ohlasů je reálný odhad, že se teze rozšířily během dvou týdnů po území, jež by odpovídalo dnešnímu Německu, a během zhruba dvou měsíců dále po Francii, Itálii a Anglii. Do Wittenbergu se začali hrnout tehdejší univerzitní studenti z různých koutů Evropy. Výsledek? Netrvalo ani dvě století, a valná část Evropy se stala protestantskou.

Díky Gutenbergovi a jeho vynálezu knihtisku bylo možné, aby se Lutherovy myšlenky raketovou rychlostí šířily v časovém rozmezí několika měsíců v mnoha tištěných kopiích - Foto: archiv

Zabijte Luthera!

Tato cesta byla jistě dlouhá, a navíc na mnoha místech krajně obtížná. O tom ostatně svědčí i Lutherova následující léta života. Již v roce 1520 bylo totiž papežskou bulou Lea X. nazvanou Exsurge Domine (Povstaň, Pane) vypočítáno čtyřicet jedna omylů, jichž se měl Luther ve svých tezích dopustit. Zároveň byl vyzván, aby se dostavil na Imperiální sněm, konaný následujícího roku ve Wormsu, přičemž mu byl zaručen svobodný příchod a odchod – nepochybně se jednalo o důsledek neblahých vzpomínek na průběh kostnického koncilu a následné upálení Jana Husa v roce 1415. Tato událost byla nepochybně tradována v paměti mnoha evropských vládců, intelektuálů a šlechty, protože nepřímo vedla k válkám mezi husity na jedné straně a valnou částí tehdejší civilizované Evropy na straně druhé.

Zásadní události se ve Wormsu odehrály mezi 16. a 18. dubnem 1521. Sněmu formálně předsedal císař Karel V. Vyšetřování Luthera vedl císařův mluvčí a asistent arcibiskupa z Wormsu Johann Eck. Luther dorazil do Wormsu již 16. dubna a následující den byl předvolán. Po otázce, zda je ochoten vzdát se heretických myšlenek ve svých knihách, si Luther vzal den času na odpověď. Když se 18. dubna Luther znovu dostavil před sněm, vyznal se ze své bezvýhradné víry v Písmo svaté a odmítl jakýmkoliv způsobem své názory revidovat, zejména proto, že mu bylo oporou slovo Boží. Není třeba zdůrazňovat, že jeho neochota přizpůsobit se a setrvávání na své pravdě vzbudily vlnu nevole. Přesto se Lutherovi podařilo sněm opustit. Protože bylo nabíledni, že jeho svoboda nemusí trvat dlouho, byl již na cestě „unesen“ do bezpečí – na pokyn saského kurfiřta Fridricha III. na hrad Wartburg. Během tohoto svého azylu – zajetí – Luther mimo jiné sepsal i německý překlad bible, a učinil tak další revoluční krok na cestě k „lokalizaci“ textů do národních jazyků.

Netrvalo dlouho a 25. května 1521 byl vydán tzv. edikt wormský, který prohlásil Luthera za notorického heretika, zakázal jeho díla číst, vlastnit či distribuovat a jinak propagovat. Zároveň zakázal poskytnout Lutherovi přístřeší nebo jídlo a zaručoval beztrestnost tomu, kdo by Luthera zabil.

Čí vláda, toho náboženství

Výsledky Lutherovy osobní vzpoury však byly dalekosáhlé. Luther na samém začátku svého působení a zabývání se aktuálními problémy církve nezamýšlel založit novou církev. Šlo mu „pouze“ o reformu vybraných aspektů její nauky, která se týkala tří základních principů. Prvním z nich byla sola scriptura znamenající, že autorita Písma je vyšší než autorita církve a ta stojí nad jakýmkoliv lidským jednáním. Tím v důsledku zpochybnil jak svrchovanou autoritu papeže, tak i samotné církve. Dále to byla sola fide, tedy princip, že člověka neospravedlňují jeho dobré skutky, ale pouze víra a že je to pouze víra, která je klíčem ke spáse. A konečně šlo o sola gratia říkající, že Boží milost je dar a nelze si ji žádným způsobem zasloužit, nebo dokonce koupit, zejména ne formou odpustků.

Na Lutherovu filozofii a zpytování autority církve a názory navázal svým způsobem i anglický král Jindřich VIII. (1491–1547), když se pokoušel na papeži Klementovi VII. dosáhnout povolení ke zrušení sňatku s Kateřinou Aragonskou. Leč marně. Proto mu nezbylo nic jiného než se prohlásit za hlavu protestantské církve na svém území, zcela v duchu právního principu cuius regio, eius religio – čí vláda, toho náboženství, který od roku 1555 povoloval, že každý zemský pán si může vybrat svobodně svou víru, povinnou ovšem i pro jeho poddané. U Jindřicha VIII. šlo zřejmě o nejvýznamnější akt náboženské vzpoury proti Vatikánu, jíž se ale nevyhnuly žádné evropské mocnosti. Výsledkem byl dlouhý, krvavý a válkami lemovaný proces, který nazýváme náboženskou reformací a jenž vedl v roce 1648 k tzv. vestfálskému míru. Ten v podstatě znamenal, že vznikla raná moderní Evropa, fungující na základě jednotlivých svrchovaných států, tedy principu, který je významně narušován až dnes.

Na reformaci navázalo v další etapě svou filozofií i osvícenství, které v 18. století stavělo na myšlenkách humanismu, racionalismu a logiky a na jehož konci stála Velká francouzská revoluce a boj amerických kolonií za nezávislost. Můžeme tak vidět, že knihtisk stál u zrodu nové doby – doby, která je charakteristická volným pohybem, šířením a uchováváním informací, a to zejména v lokálních jazycích. Právě jeho technologie a národní jazyky v těsném závěsu se postaraly o to, že mnohem větší počet lidí získal přístup k myšlenkám a informacím, a mohl se tak výrazně aktivněji podílet na proměně společnosti a jejím bezparalelním vzestupu. Zrodil se moderní západní svět. O tom ostatně svědčí i tempo vynálezů a technologického pokroku, tak markantní právě od samého počátku 16. století. Na několik století se tak poloostrov Evropa stal naprosto unikátním místem na světě.

Doba mediální a mediokratická

Knihy se ve stoletích následujících po vynálezu knihtisku staly svého druhu masmédiem, které bylo dostupné stále většímu počtu zájemců a ti, kteří si nemohli dovolit knihy a tisky obecně kupovat, měli zejména od druhé poloviny 19. století možnost navštěvovat postupně vznikající veřejné knihovny. Knihovnám však předcházela ještě jedna strategie šíření informací – noviny. Ty zásadním způsobem změnily šíření vlivu aktuálního zpravodajství, zajišťovaného předtím jen distribucí rukopisných novin stálým odběratelům. Nejstarším periodickým tiskem bylo dvanáct čísel novin vycházejících jednou měsíčně pod názvem Annus Christi 1597. Historische Erzöhlung der fürnembsten Geschichten und Handlungen so in diesem 1597. Jahr vast in gantzem Europa denckwürdig abgelaufen Samuela Dilbauma z Augsburgu. Další tisky pak následovaly nejen v Německu, ale i v Holandsku, Francii a Anglii. První noviny v českých zemích začaly vycházet v Praze pod názvem Ordinari Wochentliche Post-Zeitungen (v letech 1658–72?), a to několikrát týdně. Vydávaly je Ludmila ml. Sedlčanská z Karlova a Ludmila nejml. Sedlčanská z Šarfenberka v němčině. Mimochodem, u zrodu londýnského The Review (původně s názvem A Review of the Affairs of France), založeného v roce 1704 a vycházejícího třikrát týdně až do roku 1713, stál Daniel Defoe.

První veřejné knihovny v našem smyslu, tedy nejen s možností přístupu všech, ale i s možností si knihy půjčovat, vznikly v anglických městech Warrington a Salford v roce 1848. Situace v českých zemích si ovšem s ostrovní zemí v ničem nezadala. První veřejná c.k. univerzitní knihovna byla založena 30. října 1777 v Karolinu. V podstatě nešlo o vytvoření knihovny na zelené louce, ale o sloučení knihoven lékařské a právnické fakulty, které byly obohaceny mnoha fondy ze zrušených církevních řádů a darovaných knihoven urozených rodů (například Kinských). Již v roce 1781 byla ustanovena povinnost pražským tiskařům, v roce 1807 pak všem v Českém království, posílat povinný výtisk každé vyšlé knihy do Národní knihovny, což je zvyk, který platí dodnes. První známá veřejná městská knihovna byla v českých zemích založena v obci Žebrák již v roce 1834 za rakouského císaře Františka I. Svým způsobem tak české provozování veřejných knihoven má za sebou unikátní tradici a máme být na co pyšní.

Zde se však již dostáváme za hranice toho, co je třeba, aby bylo uvedeno o Gutenbergovi a jeho odkazu. Snad jen jednu věc zcela na závěr: vývoj našeho informačního věku je totiž další z mnoha ukázek jednoduchého zákona, který byl pro vývoj civilizací objeven jako jeden z několika společných jmenovatelů, totiž že původní faktory stojící u vzestupu daného společenské útvaru jsou těmi, které se nakonec vyčerpají a mohou působit proti jeho dalšímu vývoji. V tomto kontextu představuje velkou otázku, jak se dnes vyrovnáme s tím, že Gutenbergova doba „znalostí“ se postupně přetavila v dobu „informační“, přičemž ty mají obvykle jepičí život a mohou velmi snadno znamenat proměnu reálného světa do světa uměle vytvořeného, s pravidly, která vůbec nemusejí odpovídat přírodním zákonům a přirozeným vztahům, kdy se nepravdivé informace mohou častým opakováním v médiích stát obecně přijímanou „pravdou“. To může přirozeně vést ke všem myslitelným konsekvencím. Dobu, kde názory ubíjejí na životě znalosti a kde přístup k médiím a ne osvojení si znalostí znamená mít pravdu. Naše doba tak i v tomto ohledu může představovat další velký zlom, další zkoušku síly ducha člověka západní civilizace. Při tom všem nelze nevzpomenout na muže, který stál na počátku tohoto věku.

Text je krácenou a upravenou verzí studie, která bude publikována v knize M. Bárta, M. Kovář, eds. Lidé a dějiny. Praha, Academia 2017.