Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.

Štindl: Kdy jste si poprvé v hospodě zapálili?

Patočková: V Kavárně 14 v pražské Ostrovní ulici, měli jsme nedaleko základku. Chodili jsme tam, hodně kouřili, hodně pili kafe a hodně pili pivo.

Borkovec: Já asi v roce 1987 v restauraci starého hotelu Savoy naproti Keplerovu gymnázium, kde jsem studoval. Chodil jsem tam ze školy, bylo to takové potemnělé místo, seznámil jsem se tam s Patrikem Saudkem, synem Káji Saudka. Uměl kreslit přesně v jeho stylu a číšníkům někdy platil těmi kresbičkami. A mě naučil líp kouřit.

Štindl: To moje první cigareta v hospodě byla mimopražská. V Lázních Kyselka, kam jsme jeli s kamarádem stopem navštívit dalšího kamaráda, bylo mi necelých patnáct, někdy v roce 1981 asi. Měl jsem první pivo a první cigáro zároveň. Dvojitý adrenalin.

Borkovec: Já mám svoje první cigarety spojené s becherovkou.

Patočková: To je krásný.

Borkovec: Becherovku jsme si nosili i do třídy.

Štindl: Já si na gymnáziu chodíval s kamarádem zakouřit do šaten.

Patočková: To my jsme radši chodily ven, dělaly jsme sice takové ty experimenty s otevřeným okénkem na záchodě, ale byl to na nás moc velký adrenalin.

Borkovec: Vlastně všechny ty školní kolektivy se díky kouření nějak roztřídily. Mí kamarádi se stali z těch, s nimiž jsem chodil kouřit. I na mojí současné ženě mě ze všeho nejdřív zaujal zvláštní způsob, jakým drží cigaretu, trochu za hlavou. Jezdili jsme spolu domů vlakem, tak jsme se seznámili blíž. A ona vždycky – bez ohledu na to, jak brzo měl vlak odjíždět – řekla, že ještě stihneme cigaretu. A taky jsme ji stihli.

Štindl: Já se při vysílání v rádiu naučil stihnout cigaretu dřív, než skončí písnička od Ramones… A co to poslední cigáro v hospodě, které nás vbrzku čeká. Plánujete si ho nějak?

Patočková: Vůbec ne. Třeba si ho ani nevšimnu, mně ten zákaz nějak zásadně nevadí. Ale jsou nějaká místa, kde mně bude vadit, že si nemůžu zapálit: hlavně ve starých čtyřkách, v nádražkách, vesnických hospodách. Tam to patří.

Borkovec: Ale může se stát, že se třeba v deset večer zatáhne, možná i zamkne…

Štindl: To tam radši nebudem psát, aby si to někdo nepřečet’.

Borkovec: Zažil jsem to takhle v restauraci v Mnichově. Přišel jsem tam ve společnosti člověka, kterého personál dobře znal. Tak zatáhli závěsy a přinesli popelníky.

Patočková: Studovala jsem v Římě zrovna v době, kdy tam začínal platit zákaz kouření v barech a restauracích. Čekalo se, že to Italové nepřijmou, že jsou zvyklí na svoje kafe a cigáro v denním baru. Ale zvykli si docela bez problémů. Nejdřív přišla taková melancholická fáze, profesoři ve škole nám smutně vyprávěli, kde všude se dřív mohlo kouřit, třeba i při přednáškách v posluchárně. Nás asi čeká něco podobného, budeme stát s cigaretou před hospodou a stýskat si, jak bychom si rádi zapálili uvnitř a jak to bylo úžasné, když to ještě šlo. A po nějaké době už z toho budou jenom historky. Hlavně aby aspoň ty historky přežily.

Borkovec: Oni se ti Italové nezdají, ale oni jsou strašně disciplinovaní. Tam se nepije bez jídla, jí a pije se v přesných hodinách, odpoledne si cappuccino nedají. Proto ten zákaz kouření přijali tak snadno.

Štindl: Taky mají trochu lepší počasí. Zato tady když se vydaří mrazivější leden, budou si kuřáci odskakovat do gulagu jako v té slavné scéně ze seriálu IT parta. A budeme pořád nastydlí, protože budeme chodit na mráz, ale šálu a rukavice si člověk pokaždé brát nebude. Ach jo. Pro mě už to melancholické období, o kterém mluvila Jana, asi začalo. Takže moje historka o tom, kde všude se kouřilo: v létě ’89 jsem byl v Londýně a tam jsem zjistil, že druhé patro doubledeckeru je kuřák. Naprostá extáze – prostopovat se zpoza železné opony do Londýna, nastoupit do autobusu, vylézt si nahoru za to čelní sklo a zapálit si, cítit se tam jako pilot letadla, které se vznáší nad mumrajem londýnských ulic.

Patočková: Mě by bavilo, kdyby vznikl nějaký nový podnikatelský model a objevila se místa jenom pro kuřáky. Já bych třeba ráda zažila to staré kuřácké kino. Dívat se na týdeník a čoudit u toho. Takové zážitkové kouření. Nedávno jsem se účastnila LARPu (zážitková hra, kde hráči mají své role), byli jsme legionáři a měli o všechno nouzi, směňovali jsme cigarety za pornoobrázky – to si pak člověk to kouření užije jinak.

Štindl: V Rumunsku kdysi fungovaly cigarety Kent jako taková alternativní měna, je to zobrazené i ve skvělém filmu 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Ale přes všechnu melancholii a smutné vzpomínky na poetické kouření v kavárnách, na krásu kouření v drsných čtyřkách mám z mládí taky vzpomínky na ošklivé kouření. Tabák tehdy patřil k odpovědnému soudruhovi. Bylo to vidět i v dobových televizních seriálech – tajemníci v tesilových oblecích se sejdou v kanceláři a po soudružsku řeší, jak zvednout výrobu topných těles. Nakonec i Stalin s Gottwaldem měli svoje fajfky. Pamatuju se na záběry z února 1948, které šly v televizi každý rok. Gottwald domluví a pak prostřih na reakci z publika, detail chlapíka s cigárem v ruce – vrazil si cigáro do koutku úst a začal Klémovi nadšeně tleskat. A nemusí to být nutně spojené jenom s komunismem. Existuje skvělý film Fritze Langa M ze začátku 30. let, kde se střídají záběry na o něčem rokující šéfy policie a šéfy podsvětí, podobné obrazy nepříjemných chlapíků kolem stolu, kteří přes všechen ten dým z dýmek a cigaret skoro nejsou vidět. Vyzařují takovou protivnou veledůležitou energii – my to tady všechno řídíme a strašně u toho hulíme.

Patočková: Když se koukám na normalizační filmy nebo seriály, kde se tohle děje úplně běžně, mám z toho pocit nezdravého a neestetického kouření. Kouření ve filmech pro pamětníky působí jako romantický ideál, ale z těch normalizačních vyobrazení cítím zatuchlý hnus, říkám si, že ti soudruzi museli skutečně smrdět.

Štindl: Fakt je, že Zdeněk Buchvaldek měl k romantickému ideálu docela daleko. I když teď nevím, jestli v Muži na radnici kouřil.

Patočková: Navíc design sedmdesátých let může dnes mít nějakou retro hodnotu, působit zajímavě, ale v tom celku působí dost hrozně.

Borkovec: Já mám to intenzivní kouření spojené spíš s lidmi, které jsem znal a byli pro mě důležití. Třeba rusistka Miluše Zadražilová, která měla ve všech pokojích připravený popelník a často se jí stávalo, že na ni v každé místnosti čekala rozkouřená cigareta. Podobně Jiří Pelán. Ten jeho byt byl tabákem prodchnutý úplně celý. Dneska už se s něčím podobným nesetkávám.

Patočková: To neustálé kouření se promítalo i do bytového designu. Kamarádka měla pronajatý nezrekonstruovaný byt v Praze u Veletržní ulice. Celý byl dost bizarně zařízený, koupelna a záchod obložené dřevem, vypadalo to tam jako na horské chatě. A na záchodě byl do toho obložení zabudovaný popelník. Představa té rodiny, která pokuřuje v holešovickém bytě, kde to vypadá jako v Tatrách, mi přijde docela zábavná.

Štindl: U nás doma rodiče i babička kouřili, v dětském pokoji ne, ale jinak všude. Vlastně všechny autority mého dospívání byli kuřáci, často docela silní.

Borkovec: U nás se moc nekouřilo, ale zařídil jsem si tam pracovnu, chodil jsem po ní v saku a představoval si, že jednou budu novinář. K tomu cigareta samozřejmě patřila. I ten můj svět byl hodně kuřácký. Třeba redakci nakladatelství Odeon, která pro mě byla hodně důležité místo, mám spojenou s obrazem plného popelníku.

Patočková: Já jako malá obdivovala kouřící hrdiny v seriálech Dallas a Dynasty. Vždycky se tam sešly ty ženy s velkými vycpávkami, daly si skleničku, řešily tvrdý byznys svých životů a zapálily si u toho. Nikdy to nebylo náhodné, vždycky to byl ucelený obraz velkého amerického světa, ke kterému patřila cigareta.

Štindl: A když si zapálil Steve McQueen…

Borkovec: To se něco stalo.

Štindl: A pak, samozřejmě, to dámské filmové kouření, které vždycky mělo ten nepominutelný erotický rozměr. Jeanne Moreauová si v Julesovi a Jimovi s cigaretou rozpustile hraje na lokomotivu. Nebo ta skutečně ikonická scéna s Lauren Bacallovou ve filmu Mít a nemít (viz fotografie). Přijde do místnosti plné mužů a vyzývavě se zeptá: „Má tady někdo oheň?“ Humphrey Bogart po ní docela ostře hodí sirky, ona ho totálně zpracuje pohledem a pak si zapálí… Nebo první Vetřelec. Pamatuju si, jak mě okouzlila ta omlácená kosmická loď, kde všichni a všude kouří. Vlastně i ta slavná scéna, v níž Johnu Hurtovi vyskočí z břicha monstrum, začne ve chvíli, kdy si všichni po snídani dávají spolu cigáro. Taková pohodička ve vesmíru… To už nebude.

Borkovec: Mně bude chybět moment, když si v kavárně Fra, kde pracuju, dám cigaretu po autorském čtení. Během čtení se nekouří, lidi si můžou zapálit, když skončí. A pro mě je to vždycky pěkná chvíle, i když je třeba venku pěkně, zůstanu uvnitř. Protože ve vzduchu ještě to čtení doznívá, já už mám po stresu, který s organizací té akce souvisí, už vím, že to dopadlo dobře, a zapálím si.

Štindl: Slyšel jsem už pár nekuřáků vyslovovat obavy, že teď budou v hospodách vždycky zůstávat u stolu na chvíli sami, pak se kuřácká společnost vrátí a bude pokračovat v hovoru, a oni budou těžko chytat, o čem je vlastně řeč.

Patočková: Taky můžou jít spolu s kuřáky ven. Už teď znám řadu nekuřáků, kteří s kuřáky ven chodí. Prostě se přidruží. Děje se to. Je to trochu jako v seriálu Přátelé, kde se Rachel, jíž se kouření hnusí, snaží před šéfovou hrát velkou kuřačku, protože ví, že u cigarety na balkonku se řeší ty nejzajímavější věci. Ten přicházející zákaz dnes už pro spoustu lidí – kuřáků i nekuřáků – není velké téma, protože je hodně podniků, které jsou nekuřácké už teď, lidi si na to zvykli, naučili se v té situaci chovat. Vlastně i já jako kuřák někdy ocením, že si nemusím tak často prát prokouřené šaty.

Borkovec: Kolem mě o zákazu kouření taky neprobíhá velká debata. Taky proto, že všichni vědí, že to k němu už směřuje dlouhou dobu a v jiných evropských zemích tomu tak už dávno je.

Štindl: Je pravda, že české hospody a kavárny nejsou moc stavěné na to, aby se v nich dávali do řeči lidé, kteří se navzájem neznají. Každý přijde se svojí společností a sedí pak u svého stolu. Ne jako třeba v anglickém pubu nebo newyorském baru, kde je stolků málo a lidi s pivem přecházejí od hloučku k hloučku. Při těch odchodech na cigaretu bude šance se nějak promísit. To může být pro kuřáky nějaký malý zisk při všech těch ztrátách.

Borkovec: Pro mě je ztráta, že už nebudu mít možnost po kavárnách psát, míval jsem čas od času období, kdy jsem to dělal. A bez cigarety psát nedokážu.

Štindl: Mě mrzí ztráta toho pomalého hospodského kouření, kdy se člověk zapovídá, ani neví, že mu cigareta hoří, a pak si zase potáhne... Teď se bude kouřit rychleji. Vstát od stolu a jít si zakouřit – to zní skoro jako jít do práce. A taky přijdeme o to společné tiché kouření za stolem. Je něco jiného, když spolu dva lidi u piva mlčí – a když tam sedí, potichu upíjejí a kouří. Je v tom něco až intimního. Takový ten moment jako ve filmu Smoke, kdy spolu Harvey Keitel a William Hurt na konci pokuřují a mlčí, protože si už všechno řekli, vyfukují na sebe ten dým, který jako kdyby potvrzoval to jejich spojení.

Borkovec: Zároveň ten kouř může kolem člověka, když sedí v kavárně sám, vytvářet takovou zónu soukromí, v níž může být se svými myšlenkami.

Štindl: Cigareta v hospodě může být to, co potřebuješ, aby byla.