První a největší televizní antihrdina relevantní pro dnešek

Tony Soprano: zločinec i soudce

První a největší televizní antihrdina relevantní pro dnešek
Tony Soprano: zločinec i soudce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Mafián Tony Soprano ve skvělém podání Jamese Gandolfiniho (1961–2013) se na obrazovkách poprvé objevil před osmnácti lety. Byl to velice významný milník příchodu „zlatého věku televize“. Z televizního seriálu, dříve většinou chápaného jako bezmyšlenkovitá zábava natočená levně, rychle a bez invence, se stala špička audiovizuálního vyprávění s často až románovými ambicemi, nabízející scenáristům a režisérům možnost obracet se k dospělému publiku odpovídající formou.

Po všech těch letech ale zůstává hlavní hrdina Rodiny Sopránů nepřekonaný jako postava – děsivá, legrační i fascinující, někdy taky jímavá nebo sympatická. Je to první a největší televizní antihrdina, padouch v hlavní roli, ani v nejmenším romantizovaný, žádný dekadentně tragický zabiják, ale pevná součást světa, pro nějž jsou jistá míra nablblosti a značný nevkus charakteristické ve stejné míře jako bezohledná chtivost, opovržení vůči zákonu a schopnost bez váhání prolévat krev. Cosi v něm ale je, co diváka vede k tomu, aby do Tonyho investoval svoje city a sympatie, podobně jako jeho manželka Carmela mu dává šanci, i když empirie jasně říká, že nemá cenu to zkoušet.

Je to taky dnes velmi relevantní figura, v jeho příběhu totiž hrají významnou roli témata, o nichž se nyní vede často velmi zaujatá, ne nutně pronikavá debata. Tony Soprano je mimo jiné zosobněním tradičně chápané maskulinity – nebo té její upadlé podoby. A právě maskulinita, mužnost je dnes tak diskutovaná, protože muži, jak známo, jsou v krizi. Ve světě soudobého Západu se dezorientovaní ztrácejí, nemohou najít půdu pod nohama, natož sami sebe.

Z jedné krajnosti dnešních sporů zaznívá, že chyba je na straně současného světa, který zavrhl tradiční mužské ctnosti, chce všechny ty chlapíky zkrotit, nahnat je do vyprojektovaných ohrádek, v nichž jim nezbude než slušně mluvit a slušně se chovat, podle představ ideologie pokrokářského šprtství. Nutně je to ničí a svět směřuje k záhubě, zprávy o celosvětově se snižující kvalitě spermií jsou toho jasnou a varovnou metaforou. Druhá strana vnímá problém opačně – archaická, tradičně chápaná, „toxická“ maskulinita je problém. Nutí muže chovat se tvrdě, popírat svoje city, nechápat. Zatímco svět dospěl dál, oni se kvůli přežívající tradici často nedokážou přizpůsobit, ztrácejí perspektivu, přišli o jistoty „pánů tvorstva“, živitelů a ochránců žen, které se, když na to přijde, dokážou uživit i ochránit i bez nich, třeba i líp.

Tony může na první pohled působit jako do morku kostí „toxický“, ilustrace toho, jak špatné prostředí může dát vyrůst monstru. Je to muž, jenž vlastně neměl šanci. Matka sebestředná a chladnokrevná emocionální upírka, otec mafián, jenž do něj od dětství vštěpoval „hodnoty“ světa organizovaného zločinu. Loajalitu, bezohlednost, urputný machismus, přepjatý, v něčem až hysterický – v opilosti pronesený vtip o něčí manželce může vést až k válce gangů, homosexualita se „trestá“ smrtí. Jenom náznak, že se někdo v posteli nechová jen dominantně či že (jako Tony) chodí na terapii, může zničit jeho reputaci nebo i život.

tony soprano je (zhusta nezáměrně) vtipným a (opět zhusta nezáměrně) pronikavým glosátorem soudobých poměrů - HBO

Tony může působit utvářený, zotročený nějakou tradicí, dědictvím. Zároveň se s ní pokouší jaksi smlouvat, dosáhnout mírného pokroku v mezích zákona, být mafiánským bossem, dát rodině jídlo na stůl (přesněji zajistit hodně nákladnou existenci), špinit se, ale ne víc, než je z jeho hlediska nutné. Samozřejmě si ty hranice únosného posouvá, seriál je v jeho celku možné vnímat jako příběh pádu, snahy, která byla od počátku marná a pak vlastně ustala. Hlavní scenárista Rodiny Sopránů David Chase ho ale vnímá v něčem smířlivěji, Tony podle něj dosáhl aspoň něčeho, například nenaprogramoval svoje děti tak, by se z nich nutně museli stát zločinci.

Vidět Tonyho Soprana čistě jako oběť podmínek, do kterých se narodil jako nepopsaný list, na nějž svět sepsal toxické poselství, by však bylo příliš zjednodušující. Svůj, často dost platonický vnitřní boj nevede jenom proti nějaké tradici, ale i proti sobě – ne jako výsledku působení vnějších sil, ale i coby nějaké podobě lidské přirozenosti, která je na normách světa kolem nezávislá. A ve svém selhávání nepřestává být přitažlivý. Mužský divák se s ním může solidarizovat jako s pracujícím chlapíkem, který toho má skutečně hodně – problémy s podřízenými, tlak nadřízených, náročná rodina, nesnesitelní a pletichařící příbuzní, psychicky labilní milenka, FBI v patách... je věru těžké to všechno stíhat. Mateřsky cítící dámy v něm mohou vidět přerostlé dítě, nedospělého člověka, který je infantilní ve svých tužbách a sklonech, zároveň ale má v sobě i jakousi zbytkovou dětskou spontaneitu. A při všech krádežích, vraždění a smilnění má taky o rodinu skutečný zájem, je pro něj podstatná.

Mafiánský antihrdina ale nepůsobí jako anachronismus ve světě, který pokročil někam dál, mimo jeho omezené obzory. Spolu se svými všelijak vymóděnými kolegy je (zhusta nezáměrně) vtipným a (opět zhusta nezáměrně) pronikavým glosátorem soudobých poměrů. Pověstná a často citovaná je jeho promluva z prvního dílu, kdy se v ordinaci doktorky Melfiové „vyrovnává“ s konceptem psychoterapie. „Kam zmizel Gary Cooper? Ten tichý a silný typ. To byl Američan. Nebyl v kontaktu se svými skutečnými city. Prostě jenom udělal, co bylo potřeba. Nikdo nevěděl, že když se Gary Cooper dostane do kontaktu se svými skutečnými city, tak už tu klapačku nikdy nezavře.“

Konzervativní komentátorka Peggy Noonanová tahle slova s gustem omlátila o hlavu Donaldu Trumpovi ve svém brutálním a efektivním komentáři – demolici představy bolestínského prezidenta jako mužné postavy v deníku Wall Street Journal. A Tonyho tiráda zní v něčem pravdivě, byť ji pronáší postava, která vskutku nemá právo soudit druhé. Snad jenom ten termín „skutečné city“ použil mafián nepřesně. Tišší hrdinové dávnějších časů je měli a byli s nimi v kontaktu, vyjadřovali je svými skutky. Součástí mužského ideálu přitom činili jistou neproniknutelnost, hluboká hnutí ukrývali za tvář hráče pokeru, protože je třeba nechtěli devalvovat tím, že by je vystavovali na odiv širokému publiku, sdílení pro ně byl znak skutečné blízkosti. To, co dnes zapleveluje veřejný prostor, jsou často jenom citečky. Výlevy lidí toužících se plně zveřejnit, vystavit, udělat ze sebe transparentní bezobsažné nic.

5. srpna 2017