Salon Týdeníku Echo o seriálu Bohéma

Bohéma vypadá, jako bychom hráli s Němci na četníky a na zloděje

Salon Týdeníku Echo o seriálu Bohéma
Bohéma vypadá, jako bychom hráli s Němci na četníky a na zloděje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V minulém čísle jsme přinesli rozhovor se scenáristkou seriálu Bohéma Terezou Brdečkovou. Protože však debata kolem seriálu neutichá, navazujeme ještě salonem. Sešli se v něm filmová historička Tereza Czesany Dvořáková (ta zároveň se podílela na výrobě seriálu coby odborná konzultantka, specialistka na filmovou výrobu v zobrazeném období od konce 30. do počátku 50. let minulého století), historik Michal Stehlík a překladatel a teatrolog Michal Zahálka (vždyť Bohéma zjevně je televizní dílo divadelních rozměrů).

Proč se Bohéma stal takovým otloukánkem zdejších představ, jak funguje fikční dílo, jež se vztahuje k historické události? Podle výtek, které jsem měl možnost porůznu číst, by takové dílo mělo pojednávat fakta podle historie, nikoli podle potřeb dramatické stavby svého celku. Uhrančivá je navíc i míra tohoto rozporného přijetí, protože Bohéma nebyla kdovíjaký hit televizních obrazovek. Co vše toto dění kolem seriálu sděluje o něm, o schopnosti našince vnímat dramatickou tvorbu a o jeho vztahu k novější tuzemské historii?

Zahálka: Možná proto, že v případě Bohémy to s dramatickou stavbou díla není kdovíjak slavné. Kdyby to byl seriál strhující dějem a působící na city, věřím, že by se nějakými „skutečnými událostmi“ zabývalo o dost méně lidí. Když ale člověk sleduje, jak se do skutečných osudů přimíchávají fiktivní peripetie, které válečné osudy neposouvají, ale naopak banalizují anebo zbulvárňují, a jak se všichni ti vynikající herci, kteří se v Bohémě sešli, musejí potýkat s prvoplánovými, návodnými větami jako „Teď naši z Terezína vzkazují něco o transportech do Polska“, chtě nechtě si o scénáři něco pomyslí a začne se v něm vrtat víc, než by možná měl a chtěl. Navíc se mi zdá, že pro dost lidí je sám Sedláček coby údajně Zemanův filmař a ten, co si šel pro vyznamenání v bundičce, tak trochu červený hadr. Mně osobně to je jedno, pro mě to především je mimořádný filmař – i kdyby natočil jen film Rodina je základ státu. Každopádně vzhledem k tématu Bohémy je toto míchání díla s osobností tvůrce vysloveně půvabné.

Dvořáková: Já na položenou otázku neumím jednoduše odpovědět. Těch důvodů je asi víc. Seriál nakukuje do soukromí lidí, ke kterým povětšinou máme v podstatě citový vztah, protože s jejich tvorbou jsme vyrostli. Nejsou to politici, u nichž jsme na subjektivní hodnocení v médiích zvyklí. Víte, scenáristický koncept nutně musel být založen na zkratce a zjednodušení. Reálné historické děje, související se vztahem kinematografického průmyslu a státu v 30. až 50. letech, samozřejmě jsou složitější. Proto došlo k mnoha faktickým posunům. Dám příklad: pokud by se seriál odehrával ve všech historických lokacích, v kterých by správně měl, točil by se doteď a stál desetinásobek. Počet lokací se tedy redukoval a tím pádem došlo k důležitým posunům – za protektorátu se totiž české filmy většinou netočily na Barrandově, nýbrž v ateliéru Foja v Radlicich, případně v Hostivaři; Jaroslav Marvan nikdy nehrál v Národním divadle atd. Sama Tereza Brdečková v rozhovorech vysvětluje, že k dalším posunům došlo pro zdramatičtění situací. Ne proto, že historie nebyla dramatická, ale protože se ta dramata třeba neodehrála v jedné minutě.

Stehlík: Taky myslím, že pověst seriálu je založena více důvody. Prvním z nich je možné očekávání podobnosti přístupu jako v Českém století, kde autoři velmi pečlivě sledovali historickou realitu, samozřejmě ve volnosti dialogů. Kdežto v Bohémě se pohybují v jakémsi zmatení světů fiktivní a skuteční lidé. Myslím, že právě toto dramaturgické rozhodnutí o kombinaci reality a fikce stojí za mnohým projeveným údivem a kritikou. Druhým důvodem, zda skutečně je problémem díla jen toto, nebo i ona dramatická stavba, je přílišnost: příliš mnoho osudů se děje paralelně, místy vedou nikoli v prolínání, ale spíš ve zmatek.

Zahálka: Mimochodem, pokud jde o zmíněnou nízkou sledovanost, troufám si tvrdit, že spousta řadových diváků nemusí skousnout buď už jenom to, že si „jejich“ oblíbence Buriana či Nového někdo troufá hrát, anebo to, že nabízí málo uvolněné zábavy spojené s filmy pro pamětníky a dost temna. Když si projdete internetové diskuse, ohlasů typu „pět minut a stačilo“ najdete plno. Přitom je to škoda, určitě to není seriál, který si zaslouží odmávnout: Sedláček, jak známo, umí přizvat skvělé herce, výprava je velkorysá, dílčí momenty působivé. Vlastně mi při sledování bylo hlavně líto ušlé příležitosti.

Dvořáková: Pro mě naopak je podstatné, že seriál se přes všechna dramaturgická a produkční omezení pokusil pokud možno přesně nastínit obecnou kulturně-politickou situaci, v níž se špičky českého filmového průmyslu v zobrazených letech pohybovaly. A myslím, že to se velmi dobře podařilo.

Čím to, že recepce seriálu je až na výjimky mimetická? Že tak dokonale převálcovala jiná možná čtení výsledku? Zdá se mi, že takto se neřvalo ani nad Lidicemi, Zdivočelou zemí, Lídou Baarovou, Českým stoletím – a že se ve všech uvedených případech řvalo dost. Co je v Bohémě jinak, že tolik dráždí?

Dvořáková: Rozporuplné reakce jsem po přečtení scénáře čekala, ale připouštím, že mě nenapadlo, že většina jich zůstane zapouzdřena v hledání rozdílů mezi historickými detaily a fikcí. Čekala jsem, že diváci budou víc řešit třeba mediální obraz filmového prostředí a jeho posuny, nové informace, které se ze seriálu dozvědí. A čekala jsem, že kritika se víc zaměří na provokativní spojení stylů dvou tvůrčích osobností – Terezy Brdečkové a Roberta Sedláčka. Bohéma je natočena tak, že její recepce je poměrně těžká. Má složité a paralelní děje, časové skoky, dramatické obrazy Terezy Brdečkové i důraz na přítomný okamžik Roberta Sedláčka, všudypřítomnou a ne vždy příjemně laděnou hudbu… Není jinak překvapivé, že umělecky ambiciózní dílo není – a to ani přes atraktivitu tématu – divácky nejúspěšnějším pořadem roku.

Zahálka: Podle mě je převažující výklad dán kombinací vrcholně atraktivního tématu a všeobecné obliby protektorátní kinematografie se stylem, jakým se točí: ve srovnání s Renčovou Lídou Baarovou, která je tématem srovnatelná, se Bohéma tváří o poznání dokumentárněji. Baarová je bombastický kýč, jaký by snad nenapadlo brát vážně ani toho nejnadšenějšího diváka, kdežto Bohéma je stylově mnohem umírněnější. A krom toho byla víc na ráně: dlouho vyhlížený primetimeový seriál, který si na internetu snadno pustí i ti, co nemají televizi, nelze srovnávat s filmy, na které do kina půjdou jenom ti, co opravdu chtějí. České století zase při všech kontroverzích myslím bylo vnímáno i propagováno jako výlučnější záležitost.

Judit Bárdos a Vladimír Javorský v seriálu České televize Bohéma - Foto: ČT

Stehlík: Bohéma a České století jsou dobré srovnání. České století ale vypráví do jisté míry příběhy, „o kterých se ví“, navíc se snaží o věrnost. Zatímco Bohéma vypráví příběhy,  „o kterých se rozhodně tolik neví“, a navíc vytvoří zmatek fikcí. Problém je, čím tedy Bohéma má být? Odrazem historie? Kritickým pohledem na vlastní dějiny? Samonosným dramatickým kusem, jenž kulisy a osudy pouze využívá? Není bohužel dle mého ani jedním z toho, a právě to irituje. Nejde o to, co měla Bohéma být, stačilo by, aby tím byla pořádně.

Zahálka: Řekl bych, že Brdečková se jako scénáristka dostala do pasti snahou odvyprávět toho co možná nejvíc, a tak místo aby Bohéma rozpracovávala několik málo nosných linií komplexněji, skáče od jednoho k druhému, zjednodušuje, zplošťuje a ve výsledku nudí. Potřeba exponovat co chvíli další postavu navíc vede k dialogům bezmála ve stylu filmu Jára Cimrman ležící, spící. Zejména absurdní „cameo“ Věry Chytilové v posledním díle, když coby klapka přerušuje výstup Jaroslava Marvana pravděpodobně ve filmu Dovolená s Andělem, protože jí jeho hraní připadá mizerné, si s Cimrmanovými hovory třeba s Čechovem nezadá.

Onu dominantní recepci Bohémy myslím dost nakopnul šéfredaktor Respektu Erik Tabery, vnuk herce Zdeňka Štěpánka, jehož osudy Bohéma sleduje hodně. Tabery se kvůli předestřenému obrazu svého děda na autory seriálu velmi čílil. Měl ve svém žalu pravdu?

Stehlík: Odpovím jinak. Pokud se jakýkoliv autor rozhodne použít skutečných postav, jejíž potomci žijí, nesmí se divit, že bude plísněn. A je vlastně jedno, zda oprávněně či ne. Vytváří veřejný obraz daného člověka – a v tom případě zde má hrát roli kromě kreativity i odpovědnost.

Dvořáková: Mě reakce pana Erika Taberyho, kterého si velmi vážím, mrzí. Ale uznávám, že na ni má právo.

Zahálka: Rozhodně je jeho rozčilení pochopitelné. Četl jsem kdysi kdesi, že herec Václav Voska odmítl ve Viole účinkovat v pořadu z čísi soukromé korespondence s tím, že do privátních záležitostí nikomu nic není. Dneska nám můžou takové ohledy připadat starosvětsky úsměvné, ale zdá se mi, že cosi na tom přístupu je. Když jdu do divadla na inscenaci, vycházející ze skutečného osudu konkrétního člověka, vždycky jdu trochu s obavou – a jásám, když se povede nalézt cestu, jak o daném člověku mluvit neokázale, nestavět pomník a zároveň se neprobírat špinavým prádlem, jako se to nedávno povedlo v inscenaci Olga (Horrory z Hrádečku) pražského Divadla Letí. Pokud jde o Štěpánka, nevím, jestli je potřeba se vztekat ohledně toho, který projev kdy četl v rozhlase a tak dál. Udělat ale z jeho milenky a posléze druhé ženy Soni šestnáctiletou slečnu namísto třiadvacetileté mladé ženy, to už mi připadá na hraně, tím spíš, že tohle zrovna se člověk sám snadno nedočte. Ovšem na druhou stranu, smím-li citovat bonmot divadelníka Kryštofa Pavelky: „Bejt to dobře napsaný, je mi jedno, i kdyby Štěpánka hrál tančící lemur na bruslích a v posledním díle by spolu s Vlastou Burianem sestřelili lítajícího Hitlera bazukou ze střechy barrandovskejch studií.“

Zdá se mi, že nastala éra řekněme nového vzedmutí snímků či tematiky druhé světové války a období, jež k ní těsně přiléhají ať už před jejím začátkem, ať už po jejím konci. Už jsem zmiňoval Lidice, Lídu Baarovou, taky Anthropoid jsme viděli. Nevím, čím to je. Tematizuje se druhá světová válka neustále a někdy až křečovitě snad proto, že pamětníci jejích časů vymírají?

Stehlík: To může být, že se druhá válka posunula do generačního kánonu „bez pamětníků“ a jednodušeji se tedy vytváří a modelují její příběhy. Zároveň si nemyslím, že by teď byl boom filmů z tohoto období. Když se vrátím k Bohémě, pro mě, krom silného dílu s Annou Letenskou, jsou vlastně nejsilnější dva poválečné díly s mnoha zlomy, dobrou ilustrací doby… zatímco ve vylíčení protektorátního strachu Bohéma myslím kulhá. Vypadá, jako bychom hráli s Němci nějakou bojovou hru na četníky a na zloděje.

Zahálka: Nejsem filmový historik, ale ani mně se nezdá, že by bylo nutně na místě mluvit o nějakém trendu. Není prostě možné, že se teď náhodou sešlo několik velkých projektů v jednom čase? Vždyť to téma se v české kultuře objevuje vytrvale, což je logické, a ostatně třeba ty citované Lidice už jsou šest let staré.

Dvořáková: Pro vlnu historických látek mám pragmatické vysvětlení. Po mnoha letech podfinancování se podařilo trochu lépe naplnit kasu Státního fondu kinematografie. Rada Fondu navíc klade důraz na období takzvaného vývoje látky, tedy psaní scénáře a jeho dramaturgickou přípravu. Vedle toho se úspěšně rozvíjí program filmových pobídek, z něhož jsou podpořeny zahraniční, ale i české a televizní projekty, které se natáčejí v České republice. A tato skutečnost umožnila českým filmařům vrátit se k historickým látkám. Mimochodem, jen celovečerních filmů na téma druhé světové války u nás za sedmdesát let od jejího konce bylo natočeno hodně přes sto. Je to téma, které bylo aktuální pro socialistický realismus stejně jako pro revizionistický přístup nové vlny. A je aktuální dodnes.

Jakou českou historii tedy Bohéma zobrazuje?

Dvořáková: Navazuje na tradici filmů typu Kadára a Klose – ukazuje přes všechno pozlátko obyčejné lidi s obyčejnými starostmi v extrémní dějinné situaci. Extrém je dán jak samotnými dějinnými zvraty, tak skutečností, že se jedná o exponované lidi, kteří jsou velmi vidět. Pro mě je důležité, že seriál neukazuje jen ty hvězdy, ale reálně také kulturně-politické zázemí českého filmu. Osoby se skutečnými pravomocemi, které stály v jeho pozadí, jako byl kupříkladu Emil Sirotek, jejich motivace a ideje ve směřování filmu.

Zahálka: Jeden kamarád se na Bohému díval se svým synkem, který chodí do páté třídy, a pobaveně konstatoval, že žáci páté třídy jsou vlastně nepojmenovanou, nezáměrnou cílovou skupinou. Že onen ilustrativní způsob, jakým se tu běh dějin znázorňuje, včetně toho zoufalého rámce z okupace v osmašedesátém roce, jim ve svém zjednodušení přesně vyhovuje. To je docela průšvih, protože dějinná epocha, která je Bohémě předobrazem, je všechno, jen ne jednoduchá. Takovou historii bych si od Bohémy přál, ale namísto toho se i slibně rozehrané dějové linie nakonec překlopí do roviny plnění předvídatelného schématu.

Stehlík: Už jsem to říkal: Bohéma se dala příliš mnoho úkolů a naplnila je příliš mnoha postavami. Je to ilustrace pozlátka Barrandova? Ilustrace protektorátu? Ilustrace dilemat? Ilustrace strachu a oběti? Ilustrace nespravedlnosti a ublížení? Od všeho je v ní trochu a přitom všeho má pořád tak trochu málo. Obutá, neobutá, oblečená, neoblečená. Navíc, všimli jste si, že z Bohémy vlastně téměř vypadly velké ženské osudy? Kromě fiktivní Krallové? Mandlová se mihne, Gollová, Vítová, Baarová jsou jen zmíněny… Samozřejmě, zachycen je silný osud Anny Letenské – ale jako by se pro dilemata autorům hodily jen mužské herecké osobnosti, jediná ženská je fiktivní. O čem svědčí toto?

Právě nad tím přemýšlím. Jak vlastně přistupovat k hereckému povolání, které je od národního obrození coby šiřitel jazyka jaksi upřednostňováno? K čemu herci jsou? Ostatně nejsou české dějiny tím, jak jsou neustále proplétány s divadlem, de facto náhražka dějin?

Dvořáková: Tento pohled asi máme v sobě hodně hluboko zakořeněný: herec jako obrozenec, šiřitel českého jazyka a kultury… Možná to souvisí s tou podprahovou emocí, vztahem, který si k jednotlivým hercům děláme již od dětství. Vždyť jsme je měli každý večer v obýváku! Osobně tomu přístupu nerozumím, připadá mi iracionální.

Zahálka: Je snadné podlehnout iluzi, že když určitého herce vidíme zas a znovu na jevišti či na obrazovce, v různých rolích či v jedné roli mnohokrát, že ho vlastně známe osobně. Je to optický klam, pochopitelný a má dalekosáhlé důsledky. Proto je pro herce snazší obsadit veřejnou pozici, proto s takovou chutí čteme herecké rozhovory a tak dál. S obrozeneckým pojetím herce coby šiřitele národního uvědomění a jazyka už to tolik nesouvisí, ovšem ta tradice tu je bezesporu silná. Vyhraněnost reakcí na Bohému je také jedním z těchto důsledků.

Stehlík: Odpovím citátem spisovatele Františka Kožíka. Ten, kromě jiného, byl za protektorátu dramaturgem rozhlasu, kde se natáčely ony osudové Burianovy skeče: „Která je vlastně tvá skutečná tvář, Kašpare? Ta, kterou nosíš ve dne – či tato, kterou vidíš v rozprýskaném zrcadle? Ta první, denní, patří jen jednomu člověku. Večerní, bílá, to je tvář všech lidí okolo. To jde na scénu Pierot.“ Nejsme žádnou výjimkou, že se dějiny proplétají s divadlem. To jen naše dějiny – ten odraz lidí okolo – jsou tak složité, nejednoznačné, chvíli k hrdosti a chvíli k studu, že herci nesou právě toto vše v sobě.