Komentář Ondřeje Štindla

Robert Pelikán komunikující

Komentář Ondřeje Štindla
Robert Pelikán komunikující

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

To jsou zase konce, znělo mi hlavou při četbě dnes již pověstného rozhovoru Roberta Pelikána pro Respekt, v němž ministr spravedlnosti velmi rezolutně tvrdil, že policejní žádost o vydání Andreje Babiše je motivována předvolebním bojem, a později se snažil zabránit publikaci interview s tím, že se jedná o jeho „autorské dílo“ (od úspěšného advokáta vskutku pozoruhodný právní názor). Přesto otištěný rozhovor pak nechal opatřit douškou, v níž čtenářům sdělil, že slova, která v interview s novinářem použil, by ministr spravedlnosti používat neměl, jakkoliv si za nimi stojí, a uzavřel ji omluvou čtenářům za to, že je museli číst.

Je si zjevně jistý, že říká-li politik v interview novináři věci, které by neměl říkat, je chyba na straně novináře nebo tak nějak. Poněkud zvláštní forma sebereflexe, nebo spíš hodně extravagantní argumentační gymnastika, přinejlepším nezvládnutí komunikace v míře tolerovatelné u politického zelenáče, nikoli u člena vlády. Během včerejška pak ministr dále rozvinul svoje myšlenky v tezi, že sice neví, co policie dělá, ale ví, proč to dělá.

Těmi „konci“ samozřejmě nemyslím, že touhle blamáží nutně končí kariéra Roberta Pelikána v politice, třeba ji svým bojem za stranického šéfa ještě stabilizuje a pak jednou, třeba zanedlouho, pěkně rozvine. Končí ale jedna její fáze, ta, v níž se Robert Pelikán mohl alespoň pokoušet prezentovat se coby svěží vítr, těžit z image dynamického mladého politika s hlavou plnou nápadů, který do práce drandí na svém opotřebovaném bicyklu. Svěží a dynamický – „ocaď pocaď“.

Protože pak přijdou chvíle, kdy je potřeba splácet. Robert Pelikán je na tom podobně jako jiné osobnosti, které přitáhlo hnutí ANO, aby mu dodaly zdání šmrncu, salonní přístupnost, intelektuální váhu, nebo přesněji její zdání. Přijde ale čas, kdy je potřeba pro hnutí zafungovat jiným způsobem, prokázat loajalitu, hezky ukázněně. Ministr spravedlnosti v tomhle testu jistě „uspěl“, možná třeba víc, než by mu bylo milé si naplno připustit. Nakonec ale – je to jeho život, to největší a možná jediné „autorské dílo“ každého člověka.