Živá historie a americký „dědičný hřích“

Živá historie a americký „dědičný hřích“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Minulost odmítá být… minulá, vždycky to tak bylo, a vždycky to způsobí údiv, když se živost historie nějakým způsobem připomene. Možná bychom dějiny rádi viděli jaksi umravněné, muzeální, omezené na to, aby přinášely poučení a vůbec povznášely ducha. Historie ale může mít jiné úmysly. Před několika dny se třeba připomněla v americkém Charlottesvillu, kde se stoupenci rasistické ultrapravice střetli s levicovými kontra protestujícími, záminkou bylo rozhodnutí města odstranit z někdejšího Leeova parku (dnes park Emancipace) sochu generála Roberta Leeho.

Někoho může udivovat, že se lidé vůbec vzrušují kvůli soše člověka, který zemřel před skoro půldruhým stoletím a jejž připomíná pomník starý téměř sto let. Americký prezident včera tweetoval o krásných pomnících, jež je třeba uchovat a z jejichž historie se poučit, a nikoli vymazávat její stopy (je-li ovšem Donald Trump něčím pověstný, hluboká znalost historie to vskutku není). V Česku byl dlouho populární termín „vyrovnání se s minulostí“ (poslední dobou nějak není slyšet). To poučovací a vyrovnávací vnímání minulosti chápe historii jako netečný objekt nějakého – úspěšného či neúspěšného – snažení. Ona se ale vzpírá, jedná podle svého.

Události v Charlottesvillu je možné vidět jako střet stoupenců dvou extrémů – na jedné straně odpudiví rasisté, a dokonce i neonacisté, na druhé zuřivá levice, která se v posledních letech značně činí – třeba na amerických univerzitách. S prohlubujícím se rozdělením americké společnosti je v Charlottesvillu možné vidět temnou předzvěst věcí příštích, ne snad příznak blížící se občanské války, ale neuhasínajícího konfliktu, stavu vzájemného nepřátelství, v němž mizí nějaký společný základ.

Peter Beinart v článku pro The Atlantic připisuje současné vyhrocení také postupující sekularizaci americké společnosti, nová krajní pravice i akademická levice mají společnou svou nenáboženskost. Je v něčem příznačné, že se střetávají o připomínku konfliktu, který byl motivován také nábožensky a o jehož primárním důvodu – otroctví – se někdy mluví jako o americkém „prvotním hříchu“. Tahle metafora může dnes působit archaicky, přežitě, ale v mnoha ohledech je trefnější než udivené výklady o krásných sochách, které přece dnes už nic konkrétního neznamenají. Mluví o jakési neodstranitelné skvrně, která svého nositele nedefinuje plně, ale dlouhodobě poznamenává, nějakým třeba nepostřehnutelným způsobem se přenáší z generace na generaci. Politika identity, kterou prosazuje nová generace aktivistů, jistě je destruktivní a v mnoha ohledech taky prostě hloupá. Bílé identitářství, za něž se manifestuje s útočnými puškami, je v něčem jejím odrazem, přidává k ní pak další rovinu odpudivosti.

Někde na začátku příběhu, který momentálně dospěl sem – a jistě bude dál pokračovat, je ale ten „prvotní hřích“, podivný kontrapunkt vznešených slov Deklarace nezávislosti a preambule americké ústavy a toho, že pro některé jejich autory byla přijatelná redukce člověka na věc, s níž její „majitel“ může nakládat podle libosti, zabít a zahodit, když na to přijde. Nějak dál žije, působí, a že společnost ztrácí schopnost o něm nějakým smysluplným způsobem mluvit, na tom nic nemění.      
 

18. srpna 2017