Rozhovor se starostkou, místopředsedkyní ANO a blízkou spolupracovnicí Andreje Babiše Radmilou Kleslovou

Umím si udělat pořádek

Rozhovor se starostkou, místopředsedkyní ANO a blízkou spolupracovnicí Andreje Babiše Radmilou Kleslovou
Umím si udělat pořádek

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kvůli své minulosti a dlouholetým vztahům se šéfem má v médiích strašlivou pověst. Přesto na Praze 10 vyhrála volby, postavila se do čela radnice, a podle průzkumu je dokonce druhou nejznámější a šestou nejoblíbenější z patnácti starostů městských částí. Radmila Kleslová.

Považujete se za mocnou a vlivnou ženu?

Ne. Určitě ne.

Ale říká se to o vás. V ANO jste žena číslo jedna.

To nevím, ale rozhodně si tak nepřipadám. Jsem žena uhoněná, sedřená, nemám na sebe čas.

Váš život je poměrně pestrý. Proč jste se rozhodla dělat na prvním místě politiku?

Do sociální demokracie jsem vstoupila už na přelomu let 1993/94, když jsem byla na mateřské dovolené. Všichni se mi tenkrát smáli, proč jsem jako advokátka v ČSSD, že to není strana vysokoškoláků, že bych měla jít spíš do ODS. Chtěla jsem ale něco ovlivňovat, mě zajímala legislativa – a advokáti v ČSSD chyběli. Nešla jsem tam s představou, že tam udělám kariéru, protože tenkrát byla sociální demokracie hodně slabá. Nikdy jsem se politikou nechtěla živit. Začínala jsem svoji advokátní praxi a jako matku na mateřské mě tenkrát zajímaly spíš ty normální věci v místě, kde žiju. Poprvé jsem kandidovala až v roce 2010, a to do místního zastupitelstva na Praze 10. Vůbec jsem netušila, že se stanu místostarostkou. Celou tu dobu předtím jsem se živila jako advokátka a dělala obchodní právo, připravovala jsem připomínky k novým zákonům, třeba o energetice nebo petrochemii.

A k tomu jste se dostala jak?

Pracovala jsem pro různé poslance sociální demokracie, ale připomínkovala jsem také zákon o pobytu cizinců, který připravovalo ministerstvo zahraničí Jana Kavana. Měla jsem zkušenosti z praxe, která úředníkům často chyběla. To je moje parketa. Moje klientela byla v zejména v energetice, petrochemii, dopravě. Mám silné sociální cítění a chci třeba, aby zdravotní péče byla bezplatná, a zároveň vím, že na to musí někdo vydělat, a proto firmy mají být co nejméně sešněrované, aby mohly vydělávat. V tom jsem pravicová. To není žádný negativní lobbing. S ředitelem Čepra jsem se podílela na přípravě zákona o pohonných hmotách, který byl přijat v roce 2013. To jsme projednávali s různými institucemi, kterých se to týká, například s generálním ředitelem Finančního úřadu panem Knížkem, ředitelem Celního úřadu panem Novotným nebo i s policejními složkami, protože obchod s pohonnými hmotami je spojen s karuselovými obchody. Jen tato práce trvala, tři roky jsem na tom pracovala, ale kdybych už v životě víc neudělala, tak tohle bylo dost, protože ten zákon pomohl zabránit daňovým únikům v řádu stovek milionů, možná miliard korun.

No ale co bylo na začátku? Jak jste se z řadové členky ČSSD na Praze 10 dostala k tak velkým podnikům?

Od počátku jsem byla v odborných komisích ČSSD a pro velké podniky jsem začala pracovat, když se sociální demokracie dostala do vlády. Jednou mě požádal ministr Grégr (Miroslav Grégr, ministr průmyslu a obchodu 1998 až 2002 – pozn. red.), abych šla pomoct novému generálnímu řediteli Unipetrolu Pavlu Švarcovi, který se ve sněmovní legislativě neorientoval. Zpočátku mě moc nechtěl, pak ale zjistil, že spolupráce se mnou velmi dobře funguje.

Vaše vazby na ČSSD byly evidentně hodně silné, proč jste se rozhodla odejít a vstoupit do ANO?

Protože to bylo poctivé. V té době už všichni v sociální demokracii věděli, že mnoho let spolupracuju také s Andrejem Babišem. A přece nešlo, abych jako právník pracovala pro Andreje Babiše, který v té době založil hnutí, a zároveň byla v sociální demokracii. To nešlo. To by bylo schizofrenní. Přišla jsem třeba na jednání, a hned se ozvalo: Tak je to dobré, je tu i ANO. Měla jsem to prodiskutované s krajskou organizací, předsedou Sobotkou a ten mi řekl: „Jen mi to, Radko, dej vědět dopředu, až to uděláš.“ A já jsem mu to řekla deset dní dopředu, než jsem do ANO vstoupila, což bylo na jaře 2014.

A s Andrejem Babišem jste se seznámila někdy v roce 1998 v souvislosti s Unipetrolem…

To už přesně nevím, ale souviselo to s jednáním mezi Unipetrolem a Lovochemií, kam jsem chodila jako právník.

Čím vás Andrej Babiš oslovil? Dá se říct, že váš vztah je i přátelský…

My dost striktně oddělujeme pracovní vztahy od rodinných, lidé si pak můžou lézt na nervy. Ale máme moc hezký vztah, i když musím říct, že když jsem ho viděla poprvé, tak mi byl hrozně nesympatický. Dokonce se mi na další jednání s ním nechtělo jít, ale pak jsem zjistila, že je příjemný, skromný. Ale pro mě nakonec bylo nejcennější, jak se staral o rodinu. Mohl jim koupit, co by si přáli, ale jemu šlo o to, aby byl s nimi.

Říká se, že jste mu významně pomohla při růstu Agrofertu.

Ne, ne, ne, když jsem tam přišla, tak už to byla velká společnost.

Předtím jste byla v politice jen na regionální úrovni, teď hrajete roli v té celostátní. Sehrála jste klíčovou roli na posledním sněmu, kde řada věcí dopadla podle vašeho aranžmá…

Ani jsem netušila, jak velký ten rozdíl je. Jsem v první linii – a to je úplně jiný tlak. Na sněmu se možná některé věci odhlasovaly, jak jsem navrhovala: třeba to, aby každý kraj měl zastoupení v předsednictvu, aby hnutí ANO neovládla nějaká úzká skupinka. Do personálií jsem ale nezasahovala, to si dělal každý kraj sám.

V sociální demokracii jste byla poměrně dlouho. Můžete srovnat rozdíl mezi fungováním ČSSD a ANO?

Každá velká strana, ať to byla sociální demokracie, nebo ODS, se potýká s určitými problémy, ve velkých stranách vždycky hrála velkou roli moravská klika. V ODS to byli Langer, Topolánek, v sociální demokracii zase Hašek, Sobotka, Tejc. A Moraváci vždycky dostávali Pražáky pod tlak – a ti dostávali nejmíň hlasů. A já jsem chtěla zabránit, aby nějaký kraj nebo oblast byla dominantní.

Přesto je ANO v mnoha ohledech nestandardní strana, protože vznikla z vůle jejího faktického majitele. Jakým směrem se bude vyvíjet? Je tam možná klasická stranická demokracie?

Je pravda, že do ANO vstoupili lidé, které zlákalo charisma Andreje Babiše a to, že chtějí něco změnit. Fakt je, že naši členové jsou názorově hodně různorodí, od pravice až po levici. Naše členy nelákala nějaká konkrétní politika, ale změna. Ta strana je třeba spíš středopravá, a já jsem středolevá. Bude se to nějak vyvíjet, ale jak, to nedovedu odhadnout.

Takže očekáváte, že dojde k nějakým ideovým střetům, protože ANO nemá žádný klasický politický program?

K tomu dojít asi může, ale myslím si, že je důležité, a to říkám třeba pražské organizaci, že se můžeme hádat uvnitř, ale musíme respektovat většinový názor. A ten se musí prosazovat.

A dopracuje se ANO k nějakému programu?

To má na starosti místopředseda Faltýnek, který vytváří odborné komise, které by tyto ideové základy měly formulovat.

Jaké jsou vaše politické ambice, chtěla byste třeba kandidovat do Poslanecké sněmovny?

Chci se věnovat tomu, čemu rozumím, a to je legislativa, a zabránit, aby byly přijímány pozměňovací návrhy, které často mění filozofii celého zákona.

Takže uvažujete o kandidatuře do sněmovny?

Tak daleko nevidím, protože do té doby se může hodně věcí změnit. A plánovat si něco v politice nemá smysl.

Co jste jako právník pro Andreje Babiše dělala?

Pomáhala jsem v různých věcech, zejména pro chemické holdingové podniky, dělala jsem klasickou advokátní agendu. On mě vlastně zdědil z toho Unipetrolu.

Pozorujete nějaký rozdíl v tom, jak se choval v byznysu, a jak se chová v politice?

Určitě, je trochu víc zaskočený, v tom byznyse měl plán, vizi, několik kroků promyšlených odpředu, o kterých jsme třeba ani nevěděli, ale vždycky dobře věděl, proč to dělá. A v politice to tak nejde, protože všechno musí dopředu projednat, musí mu to schválit koaliční partneři, musí to projít sněmovnou. Určitě s tím nepočítal, ale i tak by do toho šel. Víte, jemu už nezáleží na vlastních penězích.

Ale při placení svých lidí moc velkorysý není. Vás uměl ocenit?

To ne, on byl sice přísný třeba při proplácení cesťáků, ale myslím, že lidi ocenit uměl. Já jsem pro něj pracovala na paušál a o navýšení jsem s ním nikdy nejednala. Víte, já toho k životu moc nepotřebuju. Mě lobbisté neměli rádi, protože jsem jim kazila ceny, dokonce mi kvůli tomu i vyhrožovali. Já jsem chtěla mít pravidelný příjem, jsem vdova a sama jsem vychovávala dceru. Je pravda, že jsem práci, za kterou jiné firmy braly miliony, udělala v řádu pár desítek tisíc korun.

Jste zodpovědná nejen za ANO na Praze 10, ale také za působení hnutí v celé Praze. Jak jste s výkonem ANO v Praze spokojená?

S fungováním pražské krajské organizace jsem spokojená. Když jsem tam přišla, byla úplně v rozkladu, ale teď si myslím, že to funguje dobře. Dala jsem to dohromady, a to jsem si tam žádné vlastní lidi nepřivedla. Není tam žádný předseda místní organizace, kterého já bych si dosazovala.

Krajská organizace ANO vyjádřila pražské primátorce Adrianě Krnáčové nedůvěru a poté následovalo dlouhé noční jednání vedení strany. Co se bude dít dál?

Bylo dobře, že Andrej Babiš toto společné jednání všech zainteresovaných stran svolal a všichni si při dlouhém jednání vyříkali své pocity a názory. Pokusíme zlepšit komunikaci a soustředíme se hlavně na důležité věci, kterou jsou před námi jako třeba rozpočet.

Co vám vadilo na práci pražské primátorky?

Všechno, co mi vadí, jsem otevřeně řekla, stejně jako i ostatní zastupitelé. V žádném případě to není určené pro média a v tuto chvíli je to pro mě uzavřená záležitost.

A se svojí prací na Praze 10 jste spokojená jak? Praha 10 je často skloňována v souvislosti s kmotry a Tomášem Hrdličkou…

Uvědomuji si, že jsem starostkou na radnici, která se musí s tímto stigmatem vyrovnávat, a proto se snažím pracovat pro občany: otvíráme nový dům pro seniory, stavíme malometrážní byty pro mladé lidi, připravujeme 12 bytů pro paraplegiky nebo dům pro výuku znakového jazyka.

Citlivým tématem nejen pro občany Prahy 10 je fotbalový stadion Bohemians. S tím plánujete udělat co?

Chtěla bych, aby stadion koupilo hlavní město Praha a aby zůstal dál pro Bohemians 1905 nebo i pro jiné fotbalové kluby. Jsem zásadně proti směně pozemků. Jakýkoliv developerský projekt je logisticky i dopravně nesmysl. Praha 10 není schopna takový stadion utáhnout, uvědomte si, že na Praze 10 hraje ligu také Slavia.

Chodíte na fotbal? Který klub je vám bližší, Bohemians, nebo Slavia?

To nebudu říkat, to si nemůžu dovolit, ale na fotbal občas chodím. Ale nikdo vedle mě nechce sedět, protože u toho pořád mluvím, a on padne gól, a oni ho nevidí.

Jako kontroverzní jste často vnímaná pro svoji předlistopadovou minulost, kdy jste pracovala na ministerstvu vnitra a pro rozvědku.

Pocházím z malého města a po právech v Brně jsem nastoupila do podniku zahraničního obchodu Centrotex, protože jsem chtěla jet do zahraničí. No a když jsem byla na škole, tak jsem pomáhala na brněnských veletrzích. Hlavně mě zajímalo oblečení a látky, proto jsem se přihlásila do Centrotexu, kde jsem nastoupila jako obchodní referent a tam jsem balila vzorky. Ale brzy jsem pochopila, že nikam nevyjedu, neměla jsem ani vlivné rodiče, ani známé. Ale protože jsem byla právník, tak jsem si dala do pracovní smlouvy zkušební dobu, což tehdy nebylo běžné, a ve zkušební době jsem taky chtěla odejít. No z toho byl poprask, to se tenkrát nedělalo. Hned si mě zavolali z kádrového oddělení. Tenkrát podobné případy musela projednávat nějaká fluktuační komise – a z toho oni by měli nějaký problém. Vůbec to nechápali, navíc jsem byla taková přidrzlejší, tak mi nakonec práci toho obchodního referenta dali. A dali mi na starosti Mongolsko, což nikdo moc dělat nechtěl. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede, a proto jsem se ucházela o místo na ministerstvu zahraničí. Absolvovala jsem nějaké testy a řekli mi, že mě budou nejdříve prověřovat zpravodajské služby. Řekli mi, že pokud chci pracovat venku, tak mě musejí nejdříve prověřit, a nastoupila jsem na ministerstvo vnitra do pozice kandidáta. Nejdřív si mě chtěli prověřit a potom rozhodnout, co se mnou.

Takže na ministerstvo zahraničí jste vůbec nenastoupila?

Ne, nejdříve si mě chtěli na ministerstvu vnitra prověřit. Já jsem nic nevyplňovala, ani žádné dotazníky, chtěli si všechno prověřit sami. Musela jsem se učit angličtinu. Formálně jsem byla ve výběru.

Takže jste byla civilní zaměstnanec?

Ne, dostala jsem normálně hodnost, ale pořád jsem byla ve výběru a ve zkušební době. V budově ministerstva ani rozvědky jsem nikdy nebyla, chodila jsem jen do nějakého bytu, kde jsem vyplňovala nějaké testy. A zároveň mě neustále sledovali, což jsem vůbec netušila a dozvěděla se to až po letech.

A to bylo přesně kdy?

Na přelomu let 1988/89 a někdy v červnu 1989 mi nabídli práci rozvědčice, jenže jako nelegál (člověk, který dostane status důstojníka rozvědky a odchází pod falešnou identitou do cílové země – pozn. red.) a to bylo nebezpečné, to já jsem nechtěla. Až později jsem se dozvěděla, že si mě vybrali proto, že mám nezajímavé rodiče, malé příbuzenstvo, že bych nikomu nechyběla. Chtěli po mně také, abych neměla děti, abych se vyrovnala s tím, že bych třeba rodiče dvacet let neviděla. To jsem nechtěla a v tu chvíli nastal střih. I když mi pořád říkali, že můžu kdykoliv odejít, nastal obrovský problém. Chtěla jsem si najít jinou práci, obcházela jsem různé instituce a dostala jsem se do České národní rady, kde se uvolnilo místo protokolu. Když jsem to na vnitru oznámila, řekli, že v žádném případě, sebrali mi doklady a začali mi naznačovat, že se budu muset vrátit zpátky do Mýta a že budu dělat maximálně v nějaké chemičce. No to pro mě byla strašná představa, vrátit se jako osmadvacetiletá „stará panna“ domů k rodičům, ale mezitím už přišel Listopad.

Vás tedy listopadová revoluce zachránila…

No v podstatě ano, protože já jsem formálně neexistovala, a když jsem přišla po revoluci na personální na vnitro, tak tam o mně nic neměli. A nabídli mi práci právníka na správě spojení, kam mě převeleli. Pak jsem byla před prověrkovou komisí, která mě doporučila, abych nastoupila k nové, polistopadové rozvědce. Nakonec mi nabídli místo v Úřadu na ochranu ústavy a demokracii (dnešní BIS), kam jsem nastoupila. Tam jsem také poznala svého muže, a když jsem otěhotněla, tak jsem šla hned na mateřskou dovolenou, protože jsem měla rizikové těhotenství, a už se tam nikdy nevrátila.