Jan Klecanda: národní socialista, diplomat, cestovatel

Všude dobře, jen ne doma

Jan Klecanda: národní socialista, diplomat, cestovatel
Všude dobře, jen ne doma

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Jeje! zarykl jsem. Dvě veliké, silné čelisti železné trčely ze země a jejich hrozné, zarezavělé zuby držely ve výšce za holeň moji pravou nohu… Prázdno bylo v prsou, prázdno v hlavě, sucho v očích – vše pálilo… A tu pochopil jsem, že je konec, že nic už mne nemůže zachránit a že zhynu nejstrašnější smrtí, jakou jen lze si představit. Daleko od lidí, sám a sám.“

Ještě nezletilý literát, zletilost tehdy přicházela až s 24. rokem věku, miloval „daleko od lidí“. Devatenáctiletý Jan Klecanda alias Jan Havlasa chodil v říjnu 1903 pod Kriváněm, slovenskou emblematickou horou. Sám, bez průvodce se vydal na několikadenní túru po Tatrách a šlápl do medvědí pasti. Zničen bolestí a zoufalstvím dosáhl na šroub a uvolnil pero: „Po čtyřech jsem lezl jako pes,“ když se osvobodil a plazil do civilizace.

Nejděsivější životní okamžiky vylíčil v povídce Devatenáct a půl, tolik hodin trčel v železech, ale byly též nejšťastnější: o nohu nepřišel a cestovat mohl dál. Medvěd ho obcházel, a jak ze stop vyčetli horalové, dlouho ho sledoval. Slovenské dobrodružství prožil Klecanda na rok přesně po cestách vlakem a pěšmo Itálií až po Řím. Měl prochozeny všechny české kraje a vydal své literární prvotiny, než se roku 1902 zapsal na pražskou filozofickou fakultu. Absolvoval roku 1906, avšak doktorskou práci Vliv zeměpisných činitelů na vývoj brazilského národa obhájil dvacet let nato a na jiné fakultě.

Nacistickou okupaci prožil v exilu a v Londýně uspořádával archiv Benešovy vlády - Foto: archiv

Za moře

Psal tehdy pro nadační Českoslovanskou jednotu, šířící před světovou válkou znalosti češtiny. Roku 1904 s menším stipendiem jako její reportér cestoval na světovou výstavu v St. Louis, jejíž součástí byla třetí olympiáda; jistý Charles Dvorak z Chicaga tehdy vyhrál skok o tyči a z rakouských Čechů se účastnil pouze předseda Českého olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský.

Klecanda cestoval po Státech, publikoval v českých časopisech a po dvou letech začal psát anglicky. V obou případech často s českou tematikou. V Kalifornii poznal roku 1906 Elsie Hermanovou, svou životní lásku, z rodiny s kořeny v Čechách. Žil u jejích rodičů a roku 1910 se vzali: jí bylo devatenáct, jemu šestadvacet. Svatební cestu měli exotickou. Rok trávili na Tahiti, kde je do společnosti v Papeete uvedl astronom Milan Rastislav Štefánik, který zde na zadání pařížské observatoře pozoroval Halleyovu kometu a s kolegou z pražských studií Klecandou snili o slovenské či české kolonii v Pacifiku. A také o státu, jemuž chtěl dát název La Grande Moravie, tedy Velká Morava. Dodával k tomu Štefánik: „Vždyť jsme všichni Češi.“

Roku 1912 přes Havaj pluli do Japonska a po roce přes Šanghaj a Hongkong do Malajska a lodí Suezem do Evropy. Ze všech těchto zastavení a z těch příštích psal Klecanda cestopisy, povídky a romány, které vycházely o mnoho let později. Pod jménem Jan Havlasa, to aby se odlišil od stejnojmenného otce, zanechal dílo, jehož sebrané spisy tvoří třicet svazků, za první republiky patřil k nejvydávanějším autorům.

Roku 1913 se s manželkou vrátil do Prahy. Živil se psaním a přednáškami, Elsie studovala botaniku a brzy pochytila češtinu natolik, že mohla překládat; příjem neměla žádný. Manžel totiž, oddaný Čechoslovan, svůj odpor k habsburské Vídni nijak neskrýval. V létě 1914 vypukla válka a různou formou dopadla na celou rodinu Klecandů.

Klecandové ve světové válce

Otec Jan Klecanda byl učitel vyslaný Ústřední maticí školskou, šířící výuku češtiny v jazykově německých oblastech, do Teplic. Byl tam sice jen čtyři roky (1883–1887), ale stihl otevřít česky vyučující školu a narodil se tu jeho nejstarší syn, pozdější Havlasa.

Dr. Havlasa (vpravo) a jeho paní (druhá zleva) u přátel - Foto: archiv

Vrátil se pak do Prahy. Psal romány, jako Právo na mládí (1918), otevírající scénou: „Mladá paní protáhla se lenivě jako ospalá kočička na divaně a tiše se zasmála. Vzpomínala na veselý večer, jejž včera prožila s mužem a několika jeho známými a přáteli v jednom z předních pražských šantánů…“ Autor pochopitelně neopomněl zdůraznit hluboké výstřihy dam: „Hýřilo se včera…“

Manželku Klecandy staršího rovněž uštknul had kantorství. Matylda, rozená Mašková, byla dcerou „buditelského“ pedagoga Jana Ladislava Maška, autora řady česky psaných učebnic a mimo jiné kolegy Františka Lepaře, autora prvních řecko-českých slovníků.

Nejrevolučněji do války zasáhl nejmladší z Klecandů Jiří. Chodíval na túry s bratrem Janem a studoval historii. Roku 1909 získal v Sankt-Petěrburgu stipendium šestnácti rublů měsíčně pro studium byzantologie. Nebyl konformní, přišel o ně, ale sehnal práci ve slovanském oddělení carské akademie věd. Začal psát disertační práci Život sv. Ondřeje, a když přijel roku 1914 do Prahy, kde chtěl skládat zkoušky, vypukla válka. Prchl do Ruska a student se proměnil v diplomata vyjednávajícího o české nezávislosti, státu ovšemže pod ruskou ochranou.

Jako zplnomocněnce České národní rady v Rusku ho Masaryk v dubnu 1918 pověřil jednáními ohledně pohybu legií. Zemřel však na nádraží v Omsku na neštovice. Rovněž jeho bratr Vladimír studoval historii, avšak v Paříži a Vídni. Revoluci nedělal a byl archivářem zemského archivu v Praze. V Bratislavě se roku 1924 habilitoval na Komenského univerzitě, získal profesuru pomocných věd historických a podílel se na činnosti humanitárních spolků na Slovensku. Nacistickou okupaci prožil v exilu a v Londýně uspořádával archiv Benešovy vlády. Po válce byl rok poslancem prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty; zemřel již roku 1946.

Diplomatem na podmínku

Nejstarší z bratrů, Jan Klecanda-Havlasa, byl roku 1915 vyšetřován a odsouzen za „popuzování proti německému spojenci mocnářství, nýbrž i proti samému mocnářství“. Obsah jeho spisku Vztah osadní politiky ke světové válce prý až „hraničí se zločinem velezrady“.

Vyměřili mu sedm měsíců vězení. Během odvolání pokračoval v přednáškové činnosti a rýpal do poměrů, takže mu vídeňský soud trest navýšil na rok tvrdého žaláře. Odseděl si ho celý a napsal v něm dva knižní tituly ze svých cest. Aby nemusel narukovat, dal se na čtvrt roku zavřít do blázince, takže se mohl odvodní komisi prezentovat jako branec s duševní chorobou. Stal se pak členem Klofáčových národních sociálů, členem národního výboru a roku 1919 patřil do rozsáhlé delegace na mírové konferenci v Paříži.

Z jejích členů a spolupracovníků Edvarda Beneše se rodili diplomaté. Redaktor Času a člen Maffie Cyril Dušek byl poslán jako vyslanec do Švýcarska a posléze Egypta. Další literát Klecanda už takové štěstí neměl. Navrhoval na konferenci uždíbnout trochu z německých kolonií, ale od toho seděli u stolu pánové jiných kalibrů. Beneš mu slíbil „Japonsko“, ale místo dostal jeden z Klecandových přátel. Když chtěl globetrotter „Čínu“, jednání o zřízení zastupitelstva nebyla u konce.

Pro Jižní Ameriku plánoval Beneš jedno zastoupení, a to v Buenos Aires. Ale Klecandovi přišla Argentina příliš proněmecká, chtěl do Brazílie, která uznala ČSR v prosinci 1918 (přitom byla neméně proněmecká, a k tomu se silnou menšinou). Beneš souhlasil a roku 1920 Klecanda dorazil do Rio de Janeira, tehdy hlavního města, s titulem „mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra“ a ročním platem 63 tisíc korun.

Makový komisař

Pověřovací listiny předal prezidentovi Epitáciu Pessoovi, jenž se v Paříži účastnil mírové konference a doma byl zvolen, aniž opustil Francii. Za jeho funkčního období klesly ceny kávy, tehdy brazilského hlavního exportního artiklu, o polovinu, ve městech se stávkovalo. Klecanda s manželkou Elsie byl ovšem fascinován pralesem začínajícím na okraji Ria, zařizoval úřad a během toho se dostával do hádek s podřízenými. Roku 1922 poslali udání do Prahy a ministerstvo zahraničí vyslance vyšetřovalo z přehmatů, vyhazování lidí bez vědomí ministerstva, třebaže porušovali pravidla, a z vysokých výdajů.

Byl odvolán, ale osobním jednáním v Praze přesvědčil Beneše o nezbytnosti své přítomnosti v Brazílii v době, kdy země slaví sté výročí nezávislosti. Dohodli se, že Klecanda se do Brazílie služebně vrátí na dva roky, pak v diplomacii skončí. Nicméně roku 1929 se do ní vrátil, třebaže na místo dosti kuriózní: stal se na rok zástupcem ČSR v opiové komisi Společnosti národů. Komise fungující od roku 1921 navrhla systém dovozních certifikátů udělovaných vládami pro opium, heroin a kokain.

Produkci opia nijak omezit nedokázala – ani nemohla. Při projednávání „čínského problému“ roku 1922 si komise stěžovala na čínské úřady, že konají inspekční cesty v říjnu a listopadu, ale mák že kvete v březnu a dubnu. Čínský delegát jmenovaný jako Chao-Hsin Chu se krom toho oháněl tvrzením, že opiová otázka není čínská, nýbrž mezinárodní, a měly by se tudíž zkoumat též poměry v jiných zemích.

Inspekce členů komise tedy nebyla ničím jiným než placeným výletem, který Klecandu přivedl po dvou desetiletích do Číny, Malajska, Indočíny a Japonska, ale také do Barmy a na Filipíny – a měl zase o čem psát. Po návratu do Prahy zjistil, že mu je český svět, ten, který si za Rakouska vysnil, trochu malý, a s manželkou se usadili v Paříži, roku 1937 v Monaku.

Havlasovy cestopisné knihy si získaly mnoho čtenářů - Foto: archiv

Daleko od lidí…

S vypuknutím nové války odcestovali z Evropy, za tchánem do Los Angeles. Roku 1942 přivolil Benešově žádosti, ti dva se neměli rádi do konce svých dnů, zastupovat jeho exilovou vládu v Chile. Zůstal v Santiagu do roku 1947, vrátil se do Kalifornie, byl dán do výslužby a následujícího roku trvale penzionován se zachováním diplomatického pasu. Do vlasti se již nikdy nevrátil.

Postěžoval si tehdy, že práce pro ministerstvo zahraničí byla pro něj horší než rakouský kriminál: „Měl jsem právě tak dost styků s vlastí, abych došel poznání, že všude dobře, jen když to není doma.“ Žil předtím v jiných představách. V úvodu k exkluzivnímu souboru svých cestopisů Přes hory a doly (1928) si ještě nacionalismus idealizoval a lidmi jiných postojů pohrdal: „Zalévajíce pivem kořeny svého češství…“ Nebo: „Jsou i tací, jejichž češství v cizině utone, ale těch obyčejně není škoda pro národ, poněvadž neměli, co by národu ze sebe dali.“

Klecanda, který v Americe nežádal o azyl ani o občanství, byl vyšetřován pro neamerickou činnost, neboť se v Chile z titulu své funkce stýkal s komunisty a ruskými diplomaty. Vyhoštěn nebyl pouze proto, že pečoval o svou americkou manželku Elsie v době její těžké cukrovky, kdy přišla o nohu. Zemřela roku 1957; šťastné manželství zůstalo bezdětné. Klecanda se po zbytek života stranil společnosti. Psal paměti a v srpnu 1964 v Los Angeles po druhém infarktu zemřel. Jak kdysi napsal, chycen do želez na medvěda: „Daleko od lidí, sám a sám.“

Příště: Jaroslav Preiss

14. května 2017