Úvahy nad tím, zda populistická série končí, se možná míjejí s tím podstatným na nizozemských volbách

Holanďané zkoušení z demokracie

Úvahy nad tím, zda populistická série končí, se možná míjejí s tím podstatným na nizozemských volbách
Holanďané zkoušení z demokracie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Výsledky nizozemských parlamentních voleb a reakce na ně nejsou měřítkem vitality demokratické a unijní myšlenky, ale naopak hloubky evropské politické krize.

Představme si, že v podzimních volbách do sněmovny oslabí naše nejsilnější tradiční strana ČSSD z 50 na 40 křesel a předstihne ji ANO, jež si polepší ze současných 47 mandátů na 62. Shrnete to slovy „Výrazně vyhrála strana premiéra Sobotky, Babišovi populisté podle prvních odhadů ve volbách propadli“? Asi ne. Právě tak to ovšem vystihlo zpravodajství České televize, když ve středu večer v pásku s nejčerstvějšími zprávami vespod obrazovky na ČT24 například běželo: „Nizozemsko: Podle prvních odhadů výrazně vyhrála strana premiéra Rutteho. Nizozemsko: Wildersovi nacionalisté podle prvních odhadů ve volbách propadli.“

To výrazné vítězství přitom spočívalo v tom, že Rutte přišel o 8 mandátů, a Wilders propadl tak, že v novém parlamentu bude mít o 5 mandátů víc. Ale ČT nebyla sama, jen se zařadila do kolektivu. Po brexitu a Trumpovi Nizozemci konečně zastavili populistickou vlnu – tak nějak by se dala charakterizovat převládající reakce evropských politiků a médií.

Tak je možné na nizozemský výsledek reagovat jen při očekávání totální katastrofy. Netřeba hned mluvit o světě Alenky v říši divů, srovnání s naším hypotetickým příkladem je jen částečné – to, co Rutte ztratil, jiné establishmentové a progresivní strany získaly. A Wildersova PVV se v průzkumech roky vznášela o hodně výš – na vrcholu v prosinci 2015 jí průzkum předpovídal 40 křesel – takže výsledek pro ni propad je. Ale v jednom důležitém smyslu, zisku či ztrátě mandátů oproti stávajícímu stavu, to vypadá v Nizozemsku právě tak.

A pak, co znamená Rutteho „neporážka“ pro evropskou ideu? Rutteho strana VVD se už před pár lety strategicky posunula směrem k euroskepsi. Již v roce 2013 vláda pod vedením Rutteho zveřejnila dokument nazvaný „přehled subsidiarity“, v němž vytyčila, jakým směrem by se v EU měly přesouvat kompetence – a našla mnohem víc oblastí, kde by kompetence měly zůstat členským zemím nebo se jim i z Bruselu vrátit, než naopak. Nebála se ani jasně ideologického jazyka: „Doba stále těsnější unie v každé oblasti politiky je za námi,“ uvedla tehdy v doprovodné tiskové zprávě.

když nizozemský establishment jen těsně a protentokrát utekl hrobníkovi z lopaty, není namístě prohlašovat, že „Nizozemci úspěšně složili zkoušku z demokracie“ - Foto: vvd.nl

Rutte není ani nadšeným zastáncem imigrace a multikulturalismu. V lednu zveřejnil v otevřeném dopise zjevný vzkaz přistěhovalcům, že občané by se měli „chovat normálně, anebo odejít ze země“. A v posledních dnech před volbami předsedal nejhlubší roztržce s Tureckem v celé čtyřsetleté historii jejich diplomatických vztahů, když nechal ze země deportovat členku turecké vlády. Reagoval tak na agresivní tureckou politiku, ale lze říci, že se krizi nijak zvlášť nesnažil tlumit. Aktuální stav je, že Turecko přerušilo spolupráci s NATO a odmítá přijímat běžence z Řecka – stav, který při vší sestupné trajektorii vzájemných vztahů asi nikdo v Evropě nepředvídal hned teď.

Dá se to taky říci tak, že Rutte (a třeba taky křesťanskodemokratická strana CDA, jež si polepšila) odrazil Wildersův útok tím, že se mu částečně přiblížil. Něco podobného jsme mohli vidět ve Francii, kde přinejmenším v oblasti boje proti terorismu zavedla francouzská vláda v posledních dvou letech opatření, jež předtím požadovala jen Le Penová. Kdyby byl Rutte český politik, dost možná by se o sobě dozvěděl, že hnědne.

Ale jiné strany zase uspěly s progresivistickou a prounijní politikou: tradiční liberální D66 a zelená GroenLinks, o jejímž mladém lídrovi bylo slyšet, že vypadá jako Justin Trudeau a mluví jako Barack Obama. A Wilders nikam neodchází. Možná nemá kam, jak řekl jeho bratr, který dodal, že je mu ho líto. Ale v některých regionech země mimo metropole je jeho PVV nejsilnější stranou (rostoucí regionální polarizace je něco, v čem nizozemské volby zlověstné trendy nezlomily).

Úvahy nad tím, zda populistická série končí, zda Donald Trump evropským populistům spíš škodí, než aby je posiloval, se možná míjejí s tím opravdu podstatným na nizozemských volbách. O jejich nejvýraznější výsledek se totiž nepostaral Wilders. Byl jím propad tradiční levicové strany PvdA. Po desetiletí jedna z opor systému utrpěla největší propad v dějinách nizozemské demokracie – z 25 procent skončila na šesti. Tady opravdu západní trend pokračuje bez konce na obzoru. Britští labouristé, španělští socialisté, francouzští socialisté, američtí demokraté – ti všichni nejenže prostě ztrácejí, ale nechápou, kam se jejich voliči poděli, a nevědí, co by měli dělat, aby je získali zpět. Bývali tradiční stranou pracujících. Když se drží tradiční sociálnědemokratické třídní politiky, ztrácejí kredibilitu, již obětovali na oltář tzv. neoliberálního konsenzu. Když se posouvají směrem k progresivní politice identity, přicházejí o tradiční dělnické voliče, kteří se nechtějí nechat školit v tom, jak smějí mluvit a co si mají myslet, a s potěšením kvitují, že lidé jako Wilders či Le Penová je berou takové, jací jsou. Z druhdy hrdých stran se buď stávají vládnoucí zombie, jako je tomu ve Francii, anebo radikální sekty, jež si pokles podpory vykládají jako důkaz čistoty, jako britští labouristé pod Corbynovým vedením.

Žádné řešení dezintegračního trendu na levici, jenž pomalu drobí i podporu zdejší ČSSD, nizozemské volby nenabídly.

Tradiční sociálnědmokratické strany taky viděly přirozené spojence v menšinách, vycházely vstříc zájmům přistěhovalců a jejich dětí a ti pro ně převážně hlasovali (když Ayaan Hirsi Aliová, známá somálská imigrantka, později z Nizozemska vypuzená, začínala v nizozemské politice, první místo našla ve stranickém think tanku PvdA). Jedna z nových stran, jež se letos v Nizozemsku dostane do parlamentu (bude mít zřejmě tři křesla), je DENK, strana muslimských imigrantů, založená odpadlíky z PvdA. V posledních dnech kampaně vyzval turecký prezident Erdogan evropské muslimy, aby hlasovali proti Ruttemu a Merkelové. DENK se k tomu přihlásila. Takže na úkor socialistů posílilo v Nizozemsku i to, čemu by se dalo říkat Erdoganova pátá kolona. I to je možné započíst k ceně Rutteho „neprohry“.

Takže když nizozemský establishment jen těsně a protentokrát utekl hrobníkovi z lopaty, není namístě prohlašovat, že „Nizozemci úspěšně složili zkoušku z demokracie“, jak se tu a onde bylo možno dočíst. Samotné toto výrazivo je součástí problému. Používají ho věční šprti, kteří si nikdy nevšimli, že většině normálních lidí se po školní docházce nestýská a nepředstavuje si život jako zkoušení u tabule.

Wilders prý utrpěl debakl. Ve skutečnosti si polepšil o pět křesel. - Foto: pvv.nl