Publikace „Generace chaosu“ přináší různé pohledy na internet očima mladších

Paměť jen do včerejška

Publikace „Generace chaosu“ přináší různé pohledy na internet očima mladších
Paměť jen do včerejška

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Revue Prostor vydala jako svou 107. publikaci sborník textů s názvem Generace chaosu. Jeden z nejstarších českých časopisů, navazující na samizdatovou tradici, se dlouhodobě zabývá vztahem kulturních, společenských a politických témat a v půlroční periodicitě vydává obsáhlé sborníky (ten aktuální má na 160 stran) vždy s unikátní dramaturgií a tematickým zacílením. Aktuální číslo se zaměřuje na dvě poslední generace české společnosti, čerstvé třicátníky, narozené na sklonku komunismu, a mileniály 90. let či přelomu tisíciletí, a zkoumá jejich vztah k patrně nejdůležitějšímu fenoménu dneška: internetu.

Příslušníci generace Y a Z jsou specifičtí: do digitální éry se buď už přímo narodili, nebo ji přijali v nízkém věku. Jde tak o první dvě generace, pro něž je virtuální prostředí přirozenou součástí života, nikoliv novým fenoménem. Dramaturgii publikace měli na starosti novinářka a spolupracovnice Čro Wawe Hana Biriczová a student FAMU, režisér a moderátor oné stanice Šimon Holý. Oslovili 32 autorů, vesměs právě z posledních dvou generací. Autoři do sborníku přispěli politickými a technologickými analýzami, články, fejetony, rozhovory, ale i básněmi, povídkami a výtvarnými kompozicemi. Grafické zpracování knihy koresponduje s tématem a stránky vizuálně připomínají otevřená okna internetového prohlížeče. Stylová a žánrová rozmanitost publikace přináší kontrastní a záběrově široký pohled.

Z analýz zaujme text sociologa Martina Buchtíka „Pouta bez závazků“ zaobírající se obtížností jednotného sociologického popisu nastupující generace nebo příspěvek jediného „veterána“ mezi autory, profesora kybernetiky ČVUT Michala Šebka, který argumentuje, že v éře digitalizace a vysoké datové prostupnosti je přijmutí určité míry chaosu nutností a adaptace a příprava na tekutou povahu reality by měla být prioritou především pro vzdělávací systém.

Pozoruhodné kontrapunkty přinášejí rozhovory: interview s aktivistou Jakubem Čechem a politikem TOP 09 Dominikem Ferim (ten patří k nejviditelnějším postavám českého Facebooku) ukazuje, že nastupující generace veřejně činných osob sice považuje internet a především sociální sítě za zdaleka nejdůležitější nástroj politického marketingu, ale zároveň pořád platí (pro někoho možná překvapivě), že teprve vystoupení politika či aktivisty ve velké celostátní televizi či tištěném médiu mu dodá punc důvěryhodnosti. Také opět zaznívá myšlenka, že minimálně pro jistý segment mladých voličů je tradiční pravolevá ideologická polarita minulostí. Protipólem je rozhovor s dvacetiletou Drahomírou Jůzovou, jednou z nejznámějších českých pornohvězd pod pseudonymem Lady Dee, která svůj úspěch přetavila do masivního followingu na Instagramu a Facebooku. Dává nahlédnout do světa, ve kterém je k instantnímu on-line úspěchu zapotřebí kombinace schopnosti šokovat a zároveň prezentovat dokonale vyretušovaný obraz vlastního života. Přemýšlet netřeba.

Z volnější tvorby se nabízí například odlehčený a blogersky vypointovaný fejeton produkční Anny Vodrážkové o stále častějším jevu, kdy význam sociálních sítí sice neustále roste a v některých profesích už bez on-line profilu prakticky nejde existovat, ale zároveň se zvyšuje počet lidí, zejména kolem třiceti let, pro něž je Facebook či Instagram otravnou nutností. Naopak k jednoznačně nejslabším místům knihy patří dva beletristické útvary: povídka Milady Mašinové Nástěnka, banální kvazihororová alegorie na sociální sítě, a úryvek z připravované knihy Marie Pochobradské Mifena, jazykově poněkud hysterický fragment. Obě autorky jsou scenáristky, a nelze si tak nevzpomenout na často zmiňovanou poučku, že hlavní problém české filmové tvorby dlouhodobě tkví v nekvalitních scénářích.

Foto - Shutterstock

Generace Chaosu má přinášet určitý rámcový pohled na poslední dvě generace Čechů, nahlížený jejich vztahem k virtualitě. Podobné generační portréty či výpovědi jsou vždy ošemetná věc, ať už se jedná o sociologické studie, či umělecká díla. V případě zrnité internetové generace je jednotící popis už zhola nemožný. V textech se často objevují termíny jako tekutost či rozdrobenost a už samotný název Generace chaosu napovídá, že dramaturgové postupně na jednotící narativ rezignovali. Těžko to lze označit za chybu, spíš jde o logický závěr, vyplývající z povahy zkoumaného tématu. Pokud něco vytknout, pak snad fakt, že se ve výběru přispěvatelů až příliš soustředili na okruh lidí z pomyslné pražské scény – většinou studentů uměleckých škol nebo profesionálů z audiovizuální oblasti, které spojuje podobný kulturní či obecně společenský vkus a v mnoha případech i personální vazby. Přesto je Generace chaosu autorsky výrazný a žánrově pestrý pohled na nastupující generaci. Na prvních stranách publikace, v souladu s internetovým vizuálem knihy, zveřejnili dramaturgové místo úvodu část vlastní pracovní komunikace nad projektem. „Pamatuješ se, kdy ses připojil poprvé?“ ptá se v okénku messengeru Biriczová o něco mladšího Holého. „Já už si pamatuju jen věci, co staly včera na Instagramu,“ zní odpověď. Ucelenou charakteristiku poslední generace i její vztah ke světu, kde se prostor a kyberprostor nezadržitelně slévají v jedno, lze snad hledat právě v této odpovědi.

Revue Prostor č. 107: Generace chaosu, 2017

18. srpna 2017