Mariánský sloup nebude – jen ho sejmi, sloupa reakčního!

Mariánský sloup nebude – jen ho sejmi, sloupa reakčního!

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Tento sloupek píšu v Plzni, v hotelu kousek od náměstí Republiky – jsem tu na divadelním festivalu. Ve stínu věže katedrály sv. Bartoloměje tam stojí raně barokní mariánský sloup. Pochází z 80. let 17. století, je tedy asi o třicet let mladší než jeho povalený staropražský kolega, je mu však velmi podobný: týž čtvercový podstavec se světci, týž sloup a na něm socha Panny Marie. Ve střední Evropě jsou desítky, stovky mariánských sloupů. Dřív se kolem nich konala procesí, dnes je to prostě památka, součást historických středů měst, něco, čeho si mnozí ani nevšimnou, ti, kdo ano, mohou mít pocit něčeho blízkého, co mají na té střední Evropě rádi. Ne samozřejmě všichni.

Podobný průběh jako v Praze mělo v Plzni vyhlášení republiky v říjnu 1918: davy v ulicích, demonstrace, strkanice u Obilního úřadu, strhávání symbolů monarchie. Nikoho však naštěstí nenapadlo obrátit emoce proti mariánskému sloupu, který přitom měli na dosah ruky. Těžko říct, že by historické vědomí plzeňského davu bylo tak vyspělé a vědělo, že se nejedná o sloup reakční a habsburský, nýbrž že jde o vyjádření vděku za odvrácení moru v roce 1680.

To většinou davy nevědí a takovými detaily se nezabývají. Ani v Praze davy nejspíš nevěděly, že jejich sloup byl vztyčen coby díky za záchranu města před Švédy, ale stačila ta emoce: je to symbol poroby, symbol Habsburků, symbol starých pořádků! Dolů s ním! Jen ho sejmi! – jak měl údajně zvolat na Sauera poslanec Stivín. Kdyby se v Plzni objevil nějaký Sauer nebo Stivín, šel by sloup možná k zemi taky. Objevili se jen v Praze, sloup tam sto let není, zato máme diskusi o českých dějinách. A další čerstvé zamítnutí iniciativy za jeho obnovu.

V dopise českých intelektuálek a intelektuálů, který zaslali magistrátu týden před jeho rozhodováním o obnovení staroměstského sloupu, je stržení označeno jako „vyjádření důležitých demokratických hodnot“ a naopak jeho obnovení by podle nich bylo „dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru“. Kde to ti lidé žijí? V jakém ideologickém zajetí? Kde se děje ta expanze? Abychom věděli, kde jí nastavit hruď. Neděje se jinde mimo krajinu jejich obsesí.

Už tehdy v roce 1918 byl z nastolování „demokratických hodnot“ formou ničení pomníků nebo zabíráním divadel (Deutsches Theater) otráven nejeden demokrat. Měl-li být zrod idey nového státu provázen takovým činem, muselo to děsit mnohé, nejen katolíky. Mariánský sloup byl už dávno vrostlý do prostoru Staroměstského náměstí a byl považován za významnou historicko-uměleckou památku – je známé, že Šalounův pomník Jana Husa byl koncipován s ohledem na něj, jako druhá vertikála náměstí. Interpretace coby nějakého „reakčního sloupu“ je až post factum, až jako ospravedlnění jeho stržení. Ikonoklasmus, pro nějž má první petentka petice, prof. Bartlová (je snad unikátní, že se podepíše pod petici, kde je se souhlasem citována) tolik pochopení, je problematický vždycky. To, že se děje v zájmu pokroku, nečiní z barbarství demokratický akt. Jedinou výjimkou jsou sochy tyranů a diktátorů; ano, za Stalina, Lenina a Gottwalda ronit slzu nebudu, ale už s odstraněním sochy Jana Švermy nebo Jožky Jabůrkové na Košířích nesouhlasím a považuji to léta za ubohé.

Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči pilířům jiného, alternativního pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu, i když mezi podpisy najdeme i jména těch, kteří se k němu stále hlásí… V letité snaze sloup obnovit se samozřejmě nejvíce angažují katolíci, ale nejen oni. Lze říct, že za celou dobu, co se o to pokoušejí, nelze nalézt stopy nějakého triumfalismu, nějaké katolické revanše či arogance, jež by národu vnucovala něco, co si nepřeje. Jejich iniciativa byla, pokud jsem ji zpovzdáli sledoval, decentní, delikátní a neokázalá – sloup se měl obnovit čistě z prostředků sbírky a darů. Jediné, o co žádali, bylo získání souhlasu – souhlasu s obnovením něčeho, co dvě a půl století na náměstí stálo a bylo jeho součástí. Když profesorka Bartlová opakovaně píše, že něco, co se zbořilo, nelze znovu postavit, mohli bychom poukázat třeba na Betlémskou kapli, jejíž postavení v 50. letech bylo symbolem čeho? Husitského triumfalismu? Spíš socialistického realismu… Ale vadí nějakému katolíkovi? A vadí katolíkům stovky soch Jana Husa, jež byly po roce 1918 postaveny po českých obcích, často „provokativně“ proti faře? Jistě, možná se najdou fanatici, kterým to vadí. Ale jsou to fanatici. Když je fanatik na správné straně, nejde o fanatika, nýbrž o odpovědného intelektuála, jenž důrazně hájí demokratické principy.

Ve skutečnosti stojí na straně staroideologie, která se stylizuje jako nonkonformní a demokratická. Přitom mluví za ty, kdo ve své většině dosáhli nakonec všeho, po čem toužili – zbavili se Habsburků, Němců, katolíků, šlechty i těch panenek Marií. Uspěli vlastně ve všem.
Vždyť i ten Franta Sauer, který s žižkovskými hasiči v listopadu 1918 sloup povalil, nečinil nic jiného, než co si lid většinově žádal. Anarchistického a statečného na tom už nebylo nic. Sloup se tehdy zřítil za jásotu davu – a lůzy. Lze tomu vandalskému činu rozumět, ale akt spravedlnosti a pokroku to nebyl. Vlastně to byl konformismus. Stejně jako teď.

Otevřený dopis zastupitelstvu hl. m. Prahy proti postavení kopie mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

Vážené zastupitelstvo hlavního města Prahy,

obracíme se na Vás ve věci plánovaného vztyčení kopie mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V tomto otevřeném dopise předkládáme argumenty, proč by sloup neměl být znovu postaven.

Nezpochybňujeme uměleckou hodnotu mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla, jde nám ale o politický a historický význam, který by vztyčení kopie mělo. Svrhávání a ničení pomníků a soch ve veřejném prostoru má své historické místo v běhu dějin. Ukazuje se tím jejich časově omezená povaha, která je úzce svázána s konkrétním historickým kontextem.

Těžko se můžeme dobrat jednoznačné intence při postavení sloupu, je však nesporné, že se stal symbolem vítězství katolické monarchie ve třicetileté válce a koncem nadějí na stát, ve kterém by mohli vedle sebe existovat lidé různých vyznání. Nejde jen o porážku evangelíků katolíky, ale i o porážku myšlenky tolerance, která je stále aktuální. Způsob stržení sloupu nemusíme schvalovat, ale jeho odstranění z veřejného prostoru vyjadřovalo důležité demokratické hodnoty: sekulární společnost a odpor proti provázání světské a náboženské moci, kritiku symbolů nedemokratického zřízení katolické monarchie.

Vážíme si upřímného nadšení sochaře Petra Váni a dalších podporovatelů znovupostavení mariánského sloupu. Pochybnosti v nás ale vzbuzuje kontroverzní angažmá Dominika Duky. Jak poukázal katolický teolog Martin Vaňáč ve svém textu Podvodem ke smíření, arcibiskupství předalo starostovi městské části Praha 1 jen ta vyjádření ostatních církví, která byla kladná, a negativní postoje před ním zatajilo. Máme navíc obavy, že znovuvztyčení sloupu bude dalším symbolem neblahé expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve do veřejného a politického prostoru, jak ji můžeme vidět např. při spolupráci Dominika Duky s prezidentem Milošem Zemanem.

Jsme přesvědčeni, že vztyčení kopie sloupu nepovede ke smíření, ale naopak může zrodit nové křivdy. Bylo by jistě dobré, aby sloup bylo možné vidět např. v některém muzejním prostoru, opatřený fundovaným výkladem jeho rozporuplné historie. Jsme ale proti jeho umístění zpět na Staroměstské náměstí a také proti politickému významu, který s sebou toto gesto nutně nese. Požadujeme veřejnou diskusi o celé záležitosti, protože pomníky a podobné realizace vytvářejí veřejný prostor a politiku jednání v něm uskutečněnou.

Sdílený prostor je pro nás místem vytváření společných hodnot, jejichž autory a autorkami jsme všichni bez ohledu na náboženské vyznání. V tomto smyslu souhlasíme také se slovy historičky umění Mileny Bartlové v knize Manuál monumentu: „Pokud se nedaří dojít důkladným a odborně informovaným vyjednáváním ke shodě těch, kdo budou s pomníkem žít, neměl by být stavěn. Pomník totiž má nebezpečně blízko k násilnému prosazování jedněch idejí a moci na úkor jiných, a pak může do sdíleného životního prostředí namísto harmonie vnést nesoulad a konflikt.“

Milena Bartlová, profesorka dějin umění

Pavel Barša, politolog

Prof. Martin C. Putna, literární historik

Daniela Tinková, historička, FF UK

Ivan Štampach, religionista a teolog

Filip Němeček, jáhen Českobratrské církve evangelické

Jiří Šamšula, farář Českobratrské církve evangelické

Ludmila Böhmová, sociální pracovnice, členka RFK, ŘKC

Anna Remešová, redaktorka online magazínu Artalk.cz, členka RFK, ŘKC

Jan Bierhanzl, filosof, Filosofický ústav AV ČR

Jakub Raška, doktorand historie FF UK, ČCE

Anežka Bartlová, redaktorka časopisu Art&Antiques a editorka publikace Manuál monumentu

17. září 2017