Antonín Švehla. Moudrý muž i mazaný český sedlák

Filozof selského rozumu

Antonín Švehla. Moudrý muž i mazaný český sedlák
Filozof selského rozumu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V záplavě doktorů práv a novinových intelektuálů v české politice se vyjímal statkář Antonín Švehla, vůdce nejsilnější partaje první republiky.

Udržet se vysoko v síťovině politiky prvorepublikové dokázali jen ti nejprotřelejší. Kdo se v souručenství magnátů pražské smetánky pohybovat neuměl, kdo v zákulisních hrách neměl co nabídnout, toho to smetlo. A kdo se postavil soustrojí systému silné partajní pětky a skupiny „hradní“ nastavenému tak, aby smetlo vše nepohodlné, skončil v nějaké reakcionářské pidistraně.

Antonín Švehla, dlouholetý vůdce agrárníků, nejsilnější strany prvorepublikové, byl velmistrem ve vyvažování systému a obrusu partajních extrémů. Dokázal ve složitém národnostním a sociálním soustátí nazývaném ČSR nalézat cestičky, jak klidnit zdvíhající se bouře. Vídeňské Illustrierte Kronen Zeitung ho v nekrologu nazvaly „vedle Masaryka asi nejváženější osobností veřejného života v naší sousední republice“.

Masaryk ho měl za poradce v záležitostech domácí politiky, pokládal ho za „jednoho z největších státníků v Evropě“. Vážil si Švehlovy oddanosti sedláckému stavu; sám přeci na statku vyrůstal a do Hostivaře ke Švehlům rád jezdíval.

Na Švehlovo mlčení byl spoleh a osobně nepatřil k akcionářům republikové kleptokracie. Všeobecně se předpokládalo, že prezidentskou funkci po TGM převezme právě on. Nicméně důvěrníkem Masarykovým zůstal Beneš. A ten na náklonnost otce zakladatele ku Švehlovi žárlil. Lze jen spekulovat, co by, kdyby Švehla nebyl nemocen: konflikt s ním by hašteřivý Beneš neustál.

Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, František Chvalkovský, Karel Čapek a Antonín Švehla - Foto: ČTK

Lihová smůla

Že statkář dokázal obhájit prostor ve vlastní partaji, ukazuje aféra zvaná lihová z let 1923–1924, kdy byl předsedou vlády a velmi často ve styku s prezidentem. Švehlovým úhlavním sokem mezi agrárníky byl o pět let starší statkář a senátor Karel Prášek. Nebyl to žádný partajní zlodějíček, ale jeden z prvních vůdců zemědělského hnutí v Čechách, za Rakouska poslanec a ministr bez portfeje, v Kramářově i Tusarově vládě ministr zemědělství.

Zatímco Švehla kladl důraz na co nejširší členskou základnu a na podporu malorolníků („venkov – jedna rodina“), Prášek byl představitelem vyhraněného velkostatkářského křídla agrárníků. V rámci rozsáhlé pozemkové reformy, odhlasované narychlo ještě nevoleným parlamentem v dubnu 1919, přišel o část půdy. Prášek též předsedal Družstvu hospodářských lihovarů a spravoval jeho fond. Z něho tekly peníze „nadstranicky“ prospěšným lidem, aby nebránili zvyšování cen lihu. Jedna z dobrých statkářských duší družstva se roku 1923 zajímala o to, kam že putovaly dvě desítky milionů korun, a Prášek jí odmítl odpovědět. Udala ho tedy a šetřením se zjistilo, že z fondu zmizelo nejméně třicet milionů a z nich tři že šly odborářům.

Každá partaj a sdružení měly podobné fondy. Své tajné finanční zázemí měl ostatně i prezident a s Benešem disponovali fondem pocházejícím mimo jiné z ukradeného carského pokladu legionáři.

Bulharské dědictví

Třebaže se Prášek osobně neobohacoval, vzbudilo odhalení pokrytecky nevoli. Masaryk ho nepozval na novoroční přijetí na Hradě, ačkoli byl Prášek předsedou Senátu. Znemožnil Práška, aniž by Švehla řekl slovo pro nebo proti, a zbavil ho tak soka. Také se zničehonic objevil dokument z vídeňských archivů prokazující, že Prášek za války udával: až taková tajemství na Hradě „uměli“ odhalovat díky Emanuelu Voskovi, o němž povyprávíme někdy později.

Švehla donutil Práška rezignovat na senátorský mandát a dal ho vyhodit z partaje. Psanec pak založil Stranu agrární a konservativní a zcela s ní pohořel. Zemřel rok před Švehlou. Vlastní otázka lihové aféry, kam putovaly miliony z družstevního fondu, zůstala logicky nezodpovězena. Důsledkem aféry byla též kulišárna zakazující předsedům obou komor parlamentu zasedat v představenstvech a dozorčích orgánech profitních společností…

Antonín Švehla - Foto: archiv

Podobně Švehla zkrotil předčasné ambice o pět let mladšího Milana Hodži, ministra ve svých kabinetech a premiéra v letech 1935 až 1938. Hodža patříval do skupinky poradců arcivévody Františka Ferdinanda a na rozdíl od Beneše prosazoval spolupráci v regionu, nikoli se vzdálenou Francií. Neopatrně se zapletl do sporu dvou příbuzných Koburků, členů bulharského panovnického rodu, o pozemkové dědictví na Slovensku. Princ Cyril chtěl svého synovce zbavit nároků na ně a pokoušel se o to změnou litery zákona mezi pražskými zákonodárci. Právníci stáli miliony a s princovou lobbistkou, baronkou von Einem, se prý Hodža „jaksi“ zapletl. Pravdu o jeho angažovanosti na princově straně se již asi nedozvíme. Se Švehlou v zádech přežil svůj nápad stát se ministrem zahraničí a nějak přitom přehlédnout Beneše…

Reforma Bílé hory

Švehla patřil k motorům pozemkové reformy. Díky ní byl zabaven majetek příslušníků habsbursko-lotrinského rodu a ostatním bylo povoleno nejvýše 150 hektarů zemědělské půdy (nebo 250 ha veškeré). Stát pozemky vykupoval za třetinu ceny stanovené jeho úředníky. Za první republiky tak byla v rámci nenávistné odplaty vůči „zrádcům po Bílé hoře a cizákům“ vyvlastněna jedna třetina celkové rozlohy státu. S nimi zmizeli též němečtí nájemníci hospodařící na vyvlastněné půdě.

V národovecké hysterii první poloviny dvacátého století zní Švehlova poznámka vůdci německých Čechů Rudolfu Lodgmanovi von Auen v říjnu 1918 velmi smířlivě: „Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci.“

Půdu tehdy dostalo půl milionu malorolníků. S řadou pozemků, o jejichž přídělu rozhodoval pozemkový úřad, se dalo čachrovat a sbírat body pro agrárníky. Prvním prezidentem Státního pozemkového úřadu byl Švehlův spolupracovník, aktivní účastník pražského převratu 28. října 1918 a ministr vlád Karel Viškovský, rodem ze Sušice.

Hostivařský statkář

Rodina Švehlových hospodařila na statku v Hostivaři, tehdy ještě vsi u Prahy. Otec Antonín sedm let po narození Antonína mladšího koupil další statek s mlýnem a pekárnou a po tři desetiletí ve vsi starostoval. Patřil ke staročechům, ale roku 1896 se připojil ke Sdružení českých zemědělců, jednomu ze zárodků agrární strany.

Syna Antonína poslal na gymnázium, ale o dalších studiích neuvažovali ani otec, ani syn: oba vyznávali praktický život a česká politika se tak zbavila dalšího formálního doktora práv či sociologa. Roku 1925 se mu ovšem po vyhraných volbách dostalo doktorátu honoris causa a v novinách ho často psali jako „Dr. Švehla“.

Antonínovi převedl otec, který zemřel roku 1900 jako třiašedesátiletý, mlýn s pekárnou. Když neočekávaně zemřel starší bratr Josef, připadlo Švehlovi hospodářství celé. Pokračoval v otcových stopách jako aktivista zemědělských zájmů. Byl členem České strany agrární založené roku 1899, v níž se rozpustilo Sdružení českých zemědělců. Roku 1905 se spojila strana s moravskými sedláky v Českoslovanskou stranu agrární. Následujícího roku stál u zrodu partajních novin Venkov (vycházely do roku 1945).

Roku 1908 byl zvolen poslancem zemského sněmu a rok nato se stal předsedou agrárníků. Zůstal jím čtvrt století, až do své smrti: od roku 1922 se partaj celým názvem jmenovala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. Švehla vyznával agrarismus. Říkal: „Měšťan je parasit, zemědělec jediným produktivním stavem státu.“

Politice se věnoval intenzivně. Lidé z jeho okolí tvrdili, že je přepracovaný, a jeho chorobnost spojovali s tím, čemu se dnes říká workoholismus. Jeho přímá řečnická vystoupení byla vzácností. Mluvit neuměl, nebyl v řečnění honěn, společenských událostí se účastnil co nejkratší možnou dobu, nepsal. Univerzitou praktického života doháněl roky nestrávené ve škole. O vědu se však zajímal: po objevech klínopisných textů v Kültepe profesorem Hrozným sliboval vládní podporu na dalších výkopech.

Švehlova jazyková průprava byla malá a možná že zde, v úrovni vzdělání, spočíval pilíř jeho zemitého patriotismu, když před světovou válkou zaháněl myšlenky na Vídeň a fungování v říšské radě: „Co tam? Divím se vždycky, že naši lidé tak po tom touží a že je Vídeň přitahuje. Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoli Vídeň. Tam nejsme ničím. Tady můžeme být vším.“ Zřejmě nevědomky tak parafrázoval Caesarovo „Lepší být v Galii první než v Římě druhý“.

Pozdní obroda ČSR

Dopisovatelka listu New York Times Anne O’Hare McCormicková po rozhovoru se Švehlou v roce 1924 vzpomínala, že jí předseda československé vlády přišel „jako inkarnace onoho zdravého rozumu ve vládě, který pokládá za ideál (tehdejší americký) president Calvin Coolidge. Je to mazaný podsaditý český sedlák pevného pohledu. Třebaže stál v čele nejsocialističtější vlády Evropy, stále mne přesvědčoval o tom, jak nezbytné bylo spojit v hráz proti bolševismu všechny malé majitele půdy, kteří vydělali na pozemkové reformě.“

Američtí žurnalisté připodobňovali celkem zdařile ke Švehlově politice ve východní Evropě z dalších agrárních vůdců Bulhara Aleksandara Stambolijského (zavražděn při puči 1923) a Poláka Wincenta Witose (také třikrát předsedou vlády jako Švehla).

Švehla kooperoval s Masarykem a pánové se vzájemně navštěvovali. Odmítl proti němu kandidovat v prezidentských volbách a naopak ho v nich vehementně podpořil (1927). Švehlovi se podařilo překonat poválečné tabu české politiky, když v říjnu 1926 do svého kabinetu sestaveného z českých konzervativních stran přizval slovenské lidovce kněze Andreje Hlinky, německé agrárníky a křesťanské sociály. Kdo spojoval návrat německé říše na mezinárodní scénu s podpisem dohod ve Švýcarsku rok předtím, tomu byl dočasný smír s částí německočeských stran „domácím československým Locarnem“.

V té době býval Švehla často nemocen, přidaly se ledviny (jeho děd, otec i syn zemřeli kolem šedesátky). Premiérské povinnosti od března 1928 zastával kněz Jan Šrámek (58), vůdce koaličních lidovců, utrápený komunisty v Roželově na Příbramsku roku 1956. Vyčerpaný Švehla rezignoval v únoru 1929 a na jeho místo po dohodě agrárníků s hradní skupinou (takhle to kdysi fungovalo) nastoupil o sedm let starší statkář František Udržal, dosavadní ministr obrany.

Švehla odjel za léčbou na francouzskou Riviéru. Kolovaly zvěsti, že se do politiky vrátí, ale k tomu nedošlo. Po chřipce v prosinci 1933 doma zemřel. Sociálnědemokratický dolnorakouský týdeník Volkspost, tedy ne právě Švehlova střihu, napsal: „Moudrý muž, správný sedlák. Jak žil prostě, tak byl též jako prostý sedlák pohřben.“

Na muže pracujícího celý život s lidmi konzervativního venkova měl originální přístup ke katolicismu: „To jsem ministroval a kluci mně ukradli káču za dva krejcary. Dostal jsem novou, a aby mně ji zas neukradli, schoval jsem si ji do tabernáklu. Čekal jsem blesky a pomstu boží. Nic. Lidi říkali: v tabernáklu je bůh. Já jsem ale věděl, co tam je (...), a tenkrát jsem přestal věřit.“

Příště: Bedřich Hrozný

6. července 2017