Dunkerk: k čemu je dobré soukromé vlastnictví

Dunkerk: k čemu je dobré soukromé vlastnictví

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pod silným zážitkem filmu Dunkerk režiséra Christophera Nolana by člověk měl sklony pořídit si (otázka je, za co a kam to pak dát) plachetnici nebo aspoň rybářský člun. A pečovat o takové plavidlo, aby bylo vždy použitelné a mohlo vyrazit na moře – v našem případě třeba na Slapy. A hlavně nedopustit, aby mu tu bárku někdy někdo zestátnil nebo zabavil, protože čím by pak připlul svým hochům v nouzi na pomoc? Zvláště člověk, který si pamatuje doby, kdy všechno bylo společné, státní nebo to nefungovalo, což bylo totéž, ocení, že ve Velké Británii tehdy existovalo velmi vyspělé soukromé vlastnictví kvalitních lodí, rybářských i sportovních, obyčejných i luxusních.

Starali se o ně uvědomělí občané, kteří když bylo třeba, pustili se s nimi na moře a neváhali nasadit i své životy, aby vypálili frickům rybník. Je to dojemná chvíle, když ten důstojník, co ho ve filmu hraje Kenneth Branagh, spatří na obzoru moře poseté soukromými loďkami, které se blíží, aby nalodily své a možná i francouzské hochy, kteří uvízli na pláži v Dunkerku. „Vidím domov,“ řekne a vlastenecká slza se objeví v očích. V našich též. Ach, Anglie, hrdý Albione, zvládl bys to znovu?

Winston Churchill, který byl nepřítomný hrdina těch dní i filmu Dunkerk, líčí v II. dílu svých válečných pamětí (Jejich nejskvělejší hodina), jak nic nebylo důležitější než trvat na tom, že boj bude pokračovat, a to i za těch nejnepříznivějších okolností, i kdyby mělo dojít na nejhorší a Británie měla dočasně padnout (ani to nebylo vyloučeno), tak přesto nic nebude rozhodnuto, protože Británie se nikdy nevzdá. 28. května 1940, když se v dosti beznadějné situaci na plážích v Dunkerku tísnilo skoro dvě stě tisíc vojáků britského expedičního sboru, měl ve sněmovně projev, v němž řekl, že Británie by se „měla připravit na zlé a tíživé zvěsti… ale nic nás nemůže zprostit naší povinnosti hájit věc svobodného světa“. A všechny pak ujistil: „Ať se stane v Dunkerku cokoli, samozřejmě budeme bojovat dál.“

Není pochyb, píše Churchill, že kdybych v tu chvíli sebeméně zaváhal ve vedení národa, byl bych vyhozen z úřadu. A pokračuje v podobně hrdém duchu, že takové bylo přesvědčení naprosté většiny národa, poslanců i prostých poddaných: „Raději by se nechali zabít a připravit o rodiny, než by se vzdali…“ A ani trochu se nebrání patosu: „Po našem ostrově se rozhořel mocný a vznešený plamen nadšení.“

Nadšení? Po tom debaklu, který německý útok Spojencům v Belgii a severní Francii přinesl. Ano, nadšení, že to není konec, že to je teprve začátek boje, který povedou Angličané, Skoti, Velšani a část Irů. A že ho povedou tvrdě, s vědomím ztrát, bolesti a utrpení, ale nikdy se nevzdají, protože na jejich straně je pravda, civilizace a právo na domov. „Veškerého obyvatelstva na jižním a jihovýchodním pobřeží se zmocnilo spontánní hnutí. Každý, kdo měl jakýkoli člun libovolného typu, parní stejně jako plachetní, vyplul k Dunkerku, takže k přípravám, které byly naštěstí zahájeny už před týdnem, se teď připojila brilantní improvizace dobrovolníků, jež dosáhla úžasných rozměrů,“ píše budoucí nobelista za literaturu.

V den, kdy operace Dynamo skončila, tedy 4. června, řekl poslancům Dolní sněmovny a celému národu: „Musíme se velice pečlivě vyvarovat, abychom tomuto úniku nepřipisovali atributy vítězství. Evakuacemi se války nevyhrávají.“ Přesto však vzápětí přednese nejvelkolepější pasáž ze všech válečných projevů, co kdy byly proneseny (Goebbels to po něm o pár let později ve svém projevu, v němž vyhlašoval totální válku, jen opakoval, přičemž přidal řvaní a hysterii: „… my se nevzdáme ani nepadneme. Vytrváme až do konce. Budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a na oceánech s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou ve vzduchu, budeme bránit svůj ostrov bez ohledu na cenu, jakou za to zaplatíme. Budeme bojovat na pobřežích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat na kopcích. Nikdy se nevzdáme.“

z filmu Dunkerk foto: wikimedia commons

Tento projev v Nolanově filmu čtou z novin zdrcení a zahanbení vojáci, kteří se právě vrátili – jako poražení – do své vlasti. Vědí, že v tuhle chvíli již nejsou poražení.

Když se prý Churchill tehdy po projevu posadil, zašeptal ministru války Walteru Elliotovi: „Nevím jenom, čím s nimi budeme bojovat – budeme je muset mlátit po hlavě lahvemi – samozřejmě prázdnými.“

To ovšem Churchill v pamětech nepíše. Ale je to dost britské, aby se tomu dalo věřit.

A co nám ten film ukazuje? Velkolepé, přitom klidné a jaksi kamarádské odhodlání se bránit i v situaci, která se zdá být zoufalá a ztracená. A to přece v Evropě není.