The Afghan Whigs, skupina, která to skoro dokázala

Večer s nadrženými rozervanci

The Afghan Whigs, skupina, která to skoro dokázala
Večer s nadrženými rozervanci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pro jistý typ fanouška je největší kompliment, jaký je možné kapele vyseknout po koncertě, že naživo zní jako z desky. Dá se rozumět tomu, že někdo ocení, když hudebníci dokážou, že na studiových nahrávkách jaksi nefixlují, jsou schopní reprodukovat zvuk svých nahrávek bez možností studia. Ale stejně, platit za to, že jeden ve společnosti mnoha dalších uslyší repliku čehosi známého z domova – nezní to jako ten nejlepší byznys. Kdo se minulou sobotu vypravil do pražského Lucerna Music Baru na koncert americké kapely The Afghan Whigs, slyšel tam něco dost jiného, než zná z desek té skupiny. Dost možná z toho měl zalehlé uši, sucho v ústech a v nohou mu trochu cukalo.

Z hlediska popularity a výraznějšího komerčního úspěchu patří The Afghan Whigs mezi kapely, které to téměř dokázaly, po nějakou dobu byly skoro slavné. Vznikli na konci osmdesátých let, zachytili nástup alternativního rocku v následující dekádě, jezdili po festivalech, hráli ve středně velkých halách, vydavatelství od nich čekalo, že se z nich stane „next big thing“, ale obchodní očekávání nenaplnili. Po letech koncertování to na přelomu století zabalili (aby se po pár letech dali znovu dohromady). Možná byli pro skutečně široký úspěch příliš nejednoznační, emocionálně ne dost čitelní. Nejslavnější americké kapely jejich časů – třeba Nirvana nebo Pearl Jam – byli umělci typu „co na srdci, to na jazyku“.

The Afghan Whigs v tomhle ohledu byli vždycky neurčití, jako by to byla skupina dvou tváří. Na koncertech ukazovali tu energickou až euforickou. Jako jedna z mála rockových kapel své generace dávali The Afghan Whigs najevo lásku k soulu a rhythm and blues, mezi stálice jejich repertoáru patřily předělávky písní Donny Summer a Prince. Jejich hudba měla vždy – při vší tvrdosti – velmi pružný rytmus, frontman Greg Dulli měl projevem blízko k velkým pěveckým „nadsamcům“ sedmdesátých let, s jejich vemlouvavou něhou a orgasmickým řvaním (možná i proto existuje skupina hudebních fanoušků, kteří jsou na něj silně alergičtí). K té přímočaré snaze být sexy ale The Afghan Whigs vždycky dokázali přidat o dost komplikovanější a temnější emoce.

Jejich hudba byla zároveň svůdná i jedovatá, provinilá. Dulliho persona je nadržený rozervanec, který chce jít na to, a zároveň se sám sebe děsí. Slibuje svojí „kořisti“ nezapomenutelnou noc, a zároveň si je jistý, že si to ráno bude vyčítat, možná z toho všeho umře, protože láska se někdy může změnit v nějaké těžko ovladatelné puzení, které všem přinese jen zkázu. Když má den, dokáže zazpívat slova „vem si mě, jsem tvůj, tancuj, sestřičko“ tak, že znějí jako předzvěst apokalypsy. Studiová alba tuhle roztouženou chmuru zvýrazňují docela složitými aranžemi s úzkostnými smyčci a klávesovými plochami, prudkými změnami tempa. Na koncertech ale jdou podobné nuance stranou a z The Afghan Whigs se stane z řetězu utržená party kapela.

foto - Sub Pop

V Lucerna Music Baru se The Afghan Whigs nespoléhali na staré hity, většina setlistu byla z alb, jež natočili po svém obnovení, důkazem kvality toho repertoáru bylo, že z větší části pamětnické publikum bylo i tak velice spokojené, lidé ze sálu odcházeli ukřičení a vyskákaní. V uších jim doznívala ani ne tak jednotlivá čísla programu, ale spíš nějaký neúnavný proud hudby, v němž jedna skladba přechází v druhou, všechny naražené na stejnou, radostně posedlou energii, suverénně držený rytmus a intonačně jistý Dulliho vokál podepíraný třemi kytarami. Tendenci ke vzpomínání na staré dobré časy v sále velmi rychle přebilo rozžhavené teď. Nápor rytmu, který Greg Dulli usměrňoval jako suverénní a pobavený principál, jenž zpívá, jako kdyby šlo o život, o všechno. A jistým způsobem taky jde, zároveň ale to „všechno“ může a snad i má být docela legrace.

Sobotní koncert The Afghan Whigs musel začít nezvykle brzo, aby bylo hotovo a v sále mohla v obvyklém čase začít 80s a 90s party, stálice programu LMB i dalších míst. Nostalgická poptávka po hitech konce minulého století je v Česku trvalá, vydrží jistě déle než osmdesátky s devadesátkami dohromady. The Afghan Whigs by ale, přes všechny svoje zásluhy z devadesátých let, publikum retro tancovačky spíš vyděsili. Nějak se jim podařilo uniknout tomu nostalgickému mlýnku na maso, který veškerou hudební materii proměňuje ve snadnou stravitelnou nasládlou hmotu. Jejich pot je i dnes skutečný, křik taky. Nějak dokázali – při všech šedinách a kilech navíc – zůstat nebezpeční.

The Afghan Whigs, Lucerna Music Bar, Praha, 5. srpna

11. srpna 2017