KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Explozivní téma. Kriminalita a násilí uprchlíků z Afghánistánu

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Explozivní téma. Kriminalita a násilí uprchlíků z Afghánistánu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V americkém časopise National Interest vyšel článek o evropské migrační krizi, který je rozhodně jedním z nejdůležitějších, jaké k tomuto tématu letos vyšly. Situaci nelakuje na růžovo, právě naopak, jde nesmlouvavě do hloubky jednoho z nejpalčivějších a pro veřejné mínění nejexplozivnějších problémů, kriminality uprchlíků, konkrétně kriminality Afghánců. Přestože popisuje občas cenzurovaný jev, není to text, o který by stál takový Breitbart nebo Parlamentní listy. Čtenáři očekávající útok na Angelu Merkelovou, sluníčkáře a Evropskou unii si na své nepřijdou. To, co odkrývá, je svým způsobem horší.

Článek nese titulek Pracovala jsem s uprchlíky desítky let. Vlna zločinnosti Afghánců v Evropě je šokující. Je důležité předeslat, kdo je autorka. Cheryl Benardová je Američanka, pracuje mimo pro think-tank RAND a dlouhodobě se zabývala problematikou rekonstrukce v postkonfliktních zónách a reformou islámu (vedle toho napsala i dva romány; její knihu Občanský demokratický islám měl v knihovně Usáma bin Ládin, když ho dostihlo americké komando v Abbottábádu). Něco ví jak o Blízkém východě (studovala v Bejrútu), tak o Rakousku, jehož se článek týká (ve Vídni studovala a léta žila), i o islámu a Afgháncích (její manžel je rodilý Afghánec, americký diplomat Zalmay Khalilzad). Do článku o tom, proč afghánští azylanti páchají disproporční množství znásilnění, se nepustila ze škodolibé zvědavosti. Naopak byla hanba a bezradnost, jež zažívají místní „starší“ usazení Afghánci, jedním z jejích motivů.

Nicméně tak to je, je to jev pozorovaný ve Švédsku, v Německu i Rakousku, na které se autorka zaměřuje jen proto, že ho zná. Podle rakouské policie jsou Afghánci zodpovědní za polovinu sexuálních útoků uprchlíků – přestože je jich přibližně stejně jako Syřanů, kteří jich mají na kontě méně než deset procent.

Jsou to útoky brutální, nestoudné a taky zvláštním způsobem hloupé. Mezi oběťmi je třeba sedmdesátiletá mentálně zaostalá žena, mladé matky s kočárky anebo chlapec, často za bílého dne na zalidněném prostranství. Afghánci rovněž mají ve zvyku obnažovat se v plaveckých bazénech.

Možná vysvětlení Benardová probírá s vídeňským Afgháncem, který s případy přichází do styku jako soudní tlumočník. Ten uvádí a hned vylučuje dvě často předkládané teorie. Byli opilí, protože nejsou zvyklí na alkohol. Ale to podle něj nevysvětluje, proč Afghánci znásilňují víc než jiní muslimové, a taky je mu z praxe jasné, že jde o naučenou výmluvu. Někdy špatně naučenou – Afghánec třeba tvrdí, že vypil dvě piva a pak už si nic nepamatuje.

Proč zrovna Afghánci, nevysvětluje ani druhá teorie, srážka kulturních hodnot. A proč by si nadržení Afghánci vybírali matky s dětmi, a ne provokativně oblečené?

Soudní překladatel nabízí třetí teorii, k níž se sám přiklání:

„Na základě stovek kontaktů s těmito mladými muži, které při své práci za posledních několik let měl, si myslí, že zjistil, že jsou motivováni hlubokým a trvalým opovržením západní civilizací. Evropané jsou pro ně nepřátelé a jejich ženy legitimní kořist, stejně jako ostatní věci, které si od nich mohou vzít: bydlení, peníze, pasy. Na jejich zákonech nezáleží, jejich kultura je nezajímavá a jejich civilizace stejně nakonec padne za oběť hordě, jíž jsou tito mladíci předvojem. Není třeba se asimilovat, tvrdě pracovat nebo si pro sebe snažit vybudovat slušné živobytí – na to, aby vás tvrdě trestali za přestupky, jsou tihle Evropané moc měkcí a jejich dny jsou sečteny.

A nejde jen o sexuální zločiny, poznamenává můj přítel. Ty sice nejvíc vzrušují veřejné mínění, ale záměrné, zlovolné zneužívání systému sociální podpory je stejně důležité. Říká, že afghánští uprchlíci mají zvlášť výrazný sklon podvádět – lhát o svém věku, lhát o okolnostech, v jakých se nacházejí, předstírat, že jsou mladší, že jsou tělesně postižení, předstírat, že jsou příslušníky etnické menšiny, když i unavené oko rakouského soudce dokáže rozeznat jemné rysy Hazárů od Paštunů.“

Autorka připouští, že o této tendenci Afghánců ví z vlastní zkušenosti. Vysvětluje ji tím, že ti lidé přišli ze společnosti, v níž lidé až do nedávna neměli příjmení a data narození se nikde centrálně neevidovala. „Znám úctyhodné, zákona dbalé afghánské rodiny, kde mají všichni narozeniny v nepravděpodobné řadě – prvního června, druhého června, třetího června atd. – protože ten člen rodiny, který vyplňoval imigrační papíry, si musel data narození vymyslet a usoudil, že si je takto snadněji zapamatuje,“ říká autorka.

To ale nevysvětluje ochotu páchat sexuální útoky, která zatím k afghánské diaspoře rozhodně nepatřila.

Tady Benardová obohacuje hypotézu rakouského tlumočníka. Tito mladí muži, spekuluje, jsou, jak řekl Donald Trump, loseři. „Nejsou schopni tolerovat ženy, které jsou šťastné, sebejisté a cítí se bezpečně na veřejných prostranstvích. Sdělují, že nemají v úmyslu respektovat zákony, zvyky, veřejné mínění, místní hodnoty nebo obyčejnou slušnost, a nenávidí to všechno tak moc, že jsou ochotni riskovat svůj život, konstruktivní budoucnost a svobodu kvůli uspokojení z toho, že mohou škodit.“

To je velmi depresivní diagnóza. Usvědčuje Západ z neschopnosti myslet antropologicky – svázáni postkoloniální vinou, ze strachu, abychom nebyli obviněni z rasismu, nejsme ochotni uvažovat o kulturních a civilizačních rozdílech.

Ale autorka místo této, pro myslícího člověka dnes už banální, pravdy zdůrazňuje něco jiného: Tito mladí muži jsou „naši“, říká – a mluví za Američany. „Vyrostli v letech, kdy jsme byli dominantní silou a financiérem afghánské společnosti. Od roku 2001 jsme vynaložili miliardy na afghánské školství a rádi to uvádíme jako jeden z našich největších úspěchů. Tito mladí muži buď do těchto škol chodili, a pak ta investice byla horší než zbytečná, anebo do nich nemohli chodit, takže ty peníze musely být rozkradeny. Taky jsme investovali spoustu milionů dolarů do genderových programů a programů vlády zákona“ a spousty dalšího civilizačního úsilí, připomíná Benardová, a „teď tu máme naše ,absolventy‘, řádící po Evropě jak ty nejhorší divoké šelmy.“

Invaze do Afghánistánu na rozdíl od té do Iráku nebyla tak politicky kontroverzní. Vláda Tálibánu poskytovala útočiště a diplomatické krytí al-Káidě, což byl legitimní důvod pro ozbrojenou akci. Nelze mluvit o žádné okupaci, Afghánistán neměl žádné legitimnější pretendenty na moc než tu vládu, kterou Západ podporoval. Ale svou civilizační misi, na níž jsme se mimochodem podíleli i my, Západ nezvládl.